Odborníci k názvu Česko

(Zkrácená verze Stanoviska geografů, historiků, jazykovědců a pracovníků dalších vědních oborů k otázce jednoslovného, tj. geografického názvu pro ČR, které vychází z diskusního setkání na půdě Univerzity Karlovy v Praze 29.1.1998)

         Název, znak, vlajka a hymna představují výrazné atributy každého svrchovaného státu a jako takové přispívají k sebeuvědomování jeho občanů. Proto je třeba o ně dbát hlavně dnes, neboť podle Václava Havla "společnost a zvláště mladí lidé se odcizili vlastní státnosti. Ztratili smysl pro vlast". To je ovšem důsledek čtyřicetiletého záměrného zkreslování našich dějin, soustavného otupování citového vztahu k vlastnímu státu a účelovému směšování vlastenectví s nacionalismem a šovinismem.
         Další příčinou uvedeného stavu je rozdělení Československé republiky neboli Československa. Naprostá většina Čechů se s Československem ztotožnila natolik, že svůj český původ odsunula do pozadí a cítila se být Čechoslováky. Projevilo se to i vynecháním spojovníku ve slovech "Československo" a "československý". Tím se zvýrazňovala jednota státu, ale zastírala skutečnost, že z jazykového hlediska jde o složeniny slučovací, vzniklé spojením dvou samostatných podstatných jmen "Česko" (jako souborný název pro české země) a "Slovensko", případně dvou samostatných přídavných jmen: český (tj. týkající se českých zemí) a slovenský.
         To si mnozí neuvědomují dodnes, jak dokazuje např. mylný názor jedné redaktorky Svobodné Evropy, podle níž "Česko" nelze vyčlenit ze slova "Československo" právě tak, jako ho nelze vyčlenit ze slova "Českokrumlovsko" (to je však složenina určovací vzniklá spojením přídavného jména "český" a podstatného jména "Krumlov"). Takto nekvalifikovaně a nezodpovědně se šíří dezinformace a upevňují předsudky.
         Když v roce 1968 došlo k vytvoření dvoučlenné federace, partnerem Slovenské socialistické republiky neboli Slovenska se stala Česká socialistická republika. Pracovníci hromadných sdělovacích prostředků tehdy opět začali užívat i potřebného jednoslovného pojmenování "Česko", výrazu písemně doloženého od roku 1777 a kodifikovaného v akademickém Slovníku spisovné češtiny (i v posledním vydání z roku 1994). Česká politická reprezentace tzv. normalizačního období se však podle sovětského vzoru přidržovala výlučně názvu oficiálního, víceslovného. Jednoslovné "Česko" pokládala za označení příliš apolitické a neideové. Není však důvodu v této neblahé praxi po roce 1989 pokračovat. Česko je správným korektním jednoslovným pojmenováním ČR z hlediska jazykového, geografického i historického.
         Třebaže se tolik mluví o slušnosti, toleranci a pokoře, geografický název Česko bývá nejen bezdůvodně znevažován, ale v rozporu s ústavně zaručenou svobodou projevu i cenzurován. Např. v televizním seriálu F. Feniče Jak se žije v ..., na poštovních známkách, v některých redakcích i jiných institucích.
         Potřeba mít vedle oficiálního, politického pojmenování státu i jeho název jednoslovný, souvisí s funkčním užíváním spisovného jazyka, s účelem jednotlivých promluv. Proto je v odborném a publicistickém jazyce třeba dbát i na vhodné rozlišování mezi politickým a geografickým názvem státu. První z nich patří do zvláště významných textů a proslovů oficiálních, druhý do všech ostatních.
         Protože snaha vytvářet pro jednu danost jeden pojem a jedno pojmenování je velmi silná, objevuje se i u některých státních činitelů jako náhradní jednoslovný ekvivalent názvu Česká republika výraz "Čechy". Ten je zcela chybný z několika vážných důvodů: 1) z historického, zeměpisného i jazykového hlediska označuje jiné území než pojem Česká republika; 2) je projevem hrubé netaktnosti vůči obyvatelům Moravy a Slezska ("Brno je druhé nejvýznamnější město v Čechách"!); 3) neoznačuje samostatný subjekt mezinárodního práva (v tom spočívá absurdita spojení jako "Polsko, Čechy a Maďarsko vstupují do NATO"); 4) s ohledem na celistvost našeho státu je nebezpečně zavádějící (území Čech, angl. Bohemia, fr. Bohémie, něm. Böhmen, se nekryje s celým územím České republiky); 5) může působit rozkolísávaní u nás i v cizině už kodifikovaných odborných názvů a vést k velmi nežádoucím státně politickým důsledkům.
         Stát, který vedle svého oficiálního pojemnování nemá k dispozici pojemnování jednoslovné, se jeví jako něco výlučně oficiálního, umělého, postrádajícího svou samozřejmost, identitu a obecně cítěnou soudržnost. To jasně vyplývá z výpovědí typu - Polsko, Česká republika a Maďarsko se ucházejí o vstup do Evropské unie, Hokejový zápas Česká republika-Švédsko (proč potom ne Švédské království?) bude přenášen televizí apod. Spojování politického názvu jednoto státu se zeměpisnými názvy jiných států působí jako stylisticky neobratné, afektované a nediplomatické.
         Sousloví "české země", "země Koruny české" jsou vhodným pojmenováním středověkého českého státu, ale v současné době nás staví na úroveň "skandinávských" nebo "pobaltských" zemí, tedy na úroveň společenství několika států. Sousloví "Čechy a Morava", případně "Čechy, Morava a Slezsko" je těžkopádné, pro odborné a publicistické vyjadřování nepraktické. Uvědomme si, že pojmenování naprosté většiny evropských států se neopírá o výčet jejich historických zemí, nýbrž o jméno většinového národa. Např. Polsko (souborné označení pro Velkopolsko, Kujavsko, Mazovsko, Krakovsko, Sandoměřsko a Pomoří), totéž platí pro Rumunsko, Německo, Francii a Španělsko.
         Překlady politického i geografického pojmenování naší republiky do světových jazyků jsou zakotveny v Geografických názvoslovných seznamech OSN - ČR: Jména států a jejich územních částí. Names of states and their Territorial Parts, Praha 1993. Naše Ministerstvo zahraničních věcí doporučilo českým zastupitelstvím používat v případě potřeby jako zjednodušeného názvu pro ČR těchto cizojazyčných mutací: angl. Czechia, něm. Tschechien, fran. Tchéquie, špaň. Chequia, it. Cechia, rus. Čechija. O tom zřejmě nejsou informovaní čeští sportovci, kteří vystupují při mezinárodních utkáních v úborech s nápisem CZECH (tj. angl. Čech, český) místo náležitého CZECHIA.

Menší spotřeba majitelek licencí

         Jak se nám daří vyjádřit jazykem myšlenky - tedy to, co chceme ostatním říct? Poučka první: raději jednoduše, srozumitelně. Nepřítelem srozumitelnosti bývá mechanické napodobování formulačních modelů, jazyková móda a také snaha o originalitu a vytváření dojmu vysoké úrovně osobnosti. To způsobuje, že výsledek je často nejen nesrozumitelný, ale někdy až komický. Z rozhlasových stanic jsme zaslechli několik příkladů na to, že zbytečně nadužívaná podstatná jména dějová (tj. odvozená od sloves) mohou být jednou z příčin podobných potíží. Tato často knižní podst. jména jsou abstraktní a jejich uživatel většinou ještě vynechá náležitý předmět, takže slyšíme o menší spotřebě majitelek licencí (ve skutečnosti šlo o elektrickou energii, kterou majitelky spotřebovaly, ne o to, že někdo spotřeboval majitelky licencí); podobně jsme slyšeli o současném poklesu vedoucích pracovníků (tady ovšem nepoklesli pracovníci, ale jejich počet); procento, počet nebo jiný výraz označující množství chyběl i v dalších spojeních, ale už nešlo o pokles, ale o tendenci opačnou: chaotický růst držitelů střelných zbraní nebo nárůst drobných a středních podnikatelů. V těchto a podobných dalších případech schází opět to druhé, abstraktní slovo - počet. Nerostli držitelé ani podnikatelé (jak lidé opravdu můžou), ale vzrostl jejich počet (růst ve významu přeneseném). Stejná chyba se objevila i ve spojení vzestup masa a mléčných výrobků za poslední čtvrtletí. Je jasné, že nestoupá vzhůru maso samo, pouze jeho ceny. Tento předmět však mluvčí vynechal, snad aby nespojoval za sebou dva tvary druhého pádu, např. cen masa, jako předtím počtu držitelů, počtu podnikatelů nebo počtu vedoucích pracovníků. Taková úspornost je však na škodu srozumitelnosti, pravý smysl si jen domýšlíme. Nakonec si zopakujeme, jak uvedené věty měly vypadat: majitelky licencí spotřebovaly méně elektrického proudu, počet vedoucích pracovníků se snížil a naproti tomu chaoticky vzrůstá počet držitelů střelných zbraní a stejně narostl - nebo lépe zvýšil se počet podnikatelů. Také ceny masa a mléčných výrobků se zvýšily; je to lepší formulace, než kdybychom mluvili o jejich vzestupu, natož pak o vzestupu masa a mléčných výrobků samých.
         V české televizi zazněly také věty, které jsou příkladem celé bohaté řady chybného užívaní vazeb. Jednání vlády mělo za následek přiblížení k cílům EU; Schůzka má za cíl stanovit nová pravidla hry. Co je na těchto větách nedobrého? Ustáleně sice říkáme dávat za pravdu, odpovídat za pořádek, ba i mít za úkol, mít za zlé nebo mít za to, že..., tj. předpokládat. Např. Pavel měl za to, že se do večera vrátíme. Ve zmíněných větách České televize však nešlo o nenahraditelná ustálená spojení, jednodušším vyjádřením by tu byl prostý 7. pád: následkem jednání bylo, cílem schůzky je stanovit. Podobně i vazbu mít za úkol můžeme nahradit 7. pádem, úkolem jednání je dohoda o náhradě škod a podobně.

Jaroslava Hlavsová

Cizí slova

         Dnes bych se ráda zamyslela nad často omílaným jevem současné češtiny, totiž nad nadměrným přejímáním cizích slov. Chvilka vymezená rozhlasovému rozmlouvání o češtině je však na to příliš krátká. Budeme se proto zabývat jen jednou z příznivých okolností pro přijetí cizího slova, která spolupůsobí na jeho zdomácnění. Víme, že jednu z hlavních vrstev náchylných k průniku cizích slov je jazyk odborný. Je to hlavně proto, že vyšší odbornost a specializace má zájem o komunikaci mezinárodní, kterou takový internacionální termín usnadňuje, a dále také okolnost, že požadovaná jednoznačnost termínu se jeho překladem často porušuje, dochází k nepřesnosti apod. Výhodou při přejetí odborného názvu bývá též jednoslovnost a z ní plynoucí možnost odvození přídavného jména. Např. od jazykovědného termínu synonymum (česky slovo stejného významu) můžeme utvořit přídavné jméno synonymní; od opisného víceslovného označení českého to ale možné není. Tak jako pojmenování víceslovné je pro utvoření odvozeniny znevýhodněna i řada slov, a to nejen tzv. jmen zpodstatnělých (např. vstupné, vrátný, dovolená), ale i dalších slov, např. podle vzoru středního rodu ZNAMENÍ. (Netvoříme např. slova znameňový, prostřeďový apod.) Z rozhlasových pořadů máme doklady pro tuto okolnost, která přispívá k výpůjčce z cizího jazyka, která takový deficit nahradí.
         Z hovorového jazyka je to např. výpůjčka slovenského dovolenkový (mluví se o dovolenkovém jídelníčku, dovolenkovém provozu městské dopravy apod.). Od českého zpodstatnělého jména dovolená příd. jméno utvořit nemůžeme, protože je samo ve tvaru adjektivním. Jednoslovný přívlastek musíme opsat - např. o dovolené (jídelníček o dovolené). Pro tuto naši nevýhodu má blízká slovenština šanci se prosadit. Má totiž podst. jméno dovolenka, od něhož přídavné jméno utvořit šlo. V odborné terminologii se však prosazují i slova odvozená od anglických. Nedávno jsem zaslechla příklad environmentální systém. Je to systém životního prostředí (tak překládáme slovo environment, které bylo odvozenému adjektivu anglickým základem). Se slovem mentální nic společného nemá a je utvořeno příponou pro cizí slova příznačnou, -ální. A nakonec příklad z nedávných dní, kdy šlo o pomoc zatopeným oblastem a potřebu linky pro tísňové volání neboli tzv. linky emergentní. Emergency je anglický výraz označující mimořádnou okolnost, nouzi. Výhoda jednoslovnosti je tu zřejmá, náhrada naším přídavným jménem nouzový není vhodná. Připomenu staré vtipy komentující nápisy v biografu východ z nouze: tudy projdu a mám po nouzi, tj. vyjdu z chudoby. Spojení nouzový východ také nic neřeší, je to východ, který by jen neúplně, nouzově nahradil východ normální. Přesto by to měl být východ v případě nouze, nebezpečí apod. Vidíte kolik potřebuju slov, a proto je výhodné takové emergentní, které si odborný jazyk osvojuje. Není to žádný přečin ani škodlivý vliv. Takové slovo nezasáhne jádro české slovní zásoby, je účelovou výpůjčkou pro úzký, specializovaný kontext a pro nemnoho uživatelů. Taková slova beze škody na jejím vývoji do češtiny pronikají už od středověku. Ta se k svému prospěchu přijala a absorbovala tak, že je jako cizí dávno nevnímáme. Ale o takových historických přejímkách až někdy příště.

Jaroslava Hlavsová

Otevřel kešenkery, straní odě a leží na aru

         Posluchačům našich Rozmlouvání o češtině nemusíme snad připomínat, že jednou z charakteristických vlastností naší mateřštiny je, že se česká podstatná jména skloňují, to znamená, že každé podstatné jméno užité ve větě je zákonitě v určitém pádě. Úloha pádů ve větě je především v tom, že vyjadřují funkci jména ve větě, tj. původce děje, cíl děje, prostředek činnosti apod. (V jazycích, které skloňování neznají, mohou mít takovou úlohu předložky nebo slovosled.) Ne vždy si uvědomujeme důsledky, které tento fakt má. Protože mluvčímu záleží na tom, aby větné funkce byly zřetelně vyjádřeny, snaží se skloňovat každý výraz s formou jména. To má třeba důsledky pro zkratky. Pokud se můžou číst jako jediné slovo, zachází se s nimi takovým způsobem, a ne jako se zkratkovou iniciálou - složenou jen z prvních písmen složeného názvu. V běžné řeči tedy se často nečtou (o-h-e-s, a-r-o, o-d-a), jak to doporučují zásady spisovné výslovnosti, ale (ohes, aro, oda). Pak se také skloňují jako podstatná jména, připojují se k nim koncovky a mění se i koncové hlásky podle pravidel českého tvarosloví, dochází k tzv. střídání. Říkáme, že někdo pracoval na (ohesu), leží na (aru), straní (odě). U méně známých zkratek to může pak vést i k nedorozumění. Proto poradíme zakladatelům firem, kteří si pro ně vymýšlejí zkratková označení, aby raději volili taková, která by se jako zkratkové slovo četla obtížně. Vzhledem k tomu, že dnes je označování firem zkratkami oblíbené, je toto upozornění na místě. To, že v grafické podobě se všechny hlásky ve zkratce napíšou velými písmeny, obvykle nestačí; dnes se první užití názvu může běžně uskutečnit prostřednictvím telefonu.
         Doklady toho, jak silná tendence podřizovat různá označení tvarovému systému podst. jmen, jsou až kuriózní. Před časem jsem slyšl ředitele sítě potravinářských prodejen mluvit o tom, že jejich podnik otevře v blízké době dva nové kešenkery. To podivné slovo je vlastně anglická věta cash and carry a označuje způsob nákupu v západních zemích odlišný od způsobu běžného. Cash and carry znamená česky přibližně - zaplaťte hotově a odneste si. Označení způsobu nákupu je přeneseno na obchody, ve kterých se ho užívá, a český mluvčí s ním zřejmě dokáže zacházet tak, jako kdyby šlo o množné číslo podst. jména kešenker.
         Použití výrazu jako podst. jména a v důsledku toho i jeho skloňování může posílit fakt, že nám připomen nějaké slovo s významem obecným. Příklad máme tentokrát ze slovenštiny. Český text na náhradní náplni k saponátu doporučuje, abychom její obsah nalili do lahve od jaru. Jar je pro nás nic neříkající zkratkové slovo, podst. jméno mužského rodu. Slovák však nalije náplň do lahve od jari - pro něj je to 2. pád podst. jména rodu ženského - jar, s významem našeho slova jaro.

Zdeněk Hlavsa

Integrita, integorvat, identifikovat

         Komentáře kladně hodnotící zprávu o tom, že se bude prezident Havel znovu ucházet o kandidaturu na úřad prezidenta, se o něm zmiňují mimo jiné jako o integrující osobnosti v naší politice. Při nedávné návštěvě papeže Jana Pavla II. se Petr Kolář zmínil v článku v Lidových novinách o morální integritě papeže. V čase rozpadu Československa se v tisku objevovalo sousloví územní integrita státu. Sloveso integrovat se často užívá v souvislosti se začleněním naší země do Evropského společenství a také v souvislosti s menšinami, kdy uvažujeme o jejich začlenění do společnosti majoritní. Nakonec elektrotechnika užívá odborné terminologické spojení integrované obvody pro ty, které tvoří jeden funkční celek, matematická analýza se zabývá integrály atd.
         Asi vás napadá, že toto slovo, či lépe skupina slova příbuzných je sice žnačně frekventovaná, ale její užití je tak široké, že je její význam trochu vágní, tedy neurčitý, nepřesný. To bývá nebezpečnou stránkou užití cizích slov. Jejich nesporné výhody provází i nebezpečí malé znalosti původu a významu i pravidel užití takového cizího slova. A protože původ nám bude nejlepším vodítkem k významu základnímu, který se sice adaptuje a specifikuje, ale určujícím zůstává, podívejme se na původ slov integrace, integrovat. Obě pocházejí z latinského integratio zcelení a slovesa integrare zcelovat, což souvisí s adjektivem integer neporušený, a tak vlastně se slovesem tangere dotýkat se. Tím se nám už vyděluje prvotní význam: integrace - celistvost, nedělitelnost, integrovat - sjednocovat. Slovník ovšem uvádí z různých kontextů vyplývající významy další: u integrace je to zcelení, sjednocení, smíšení a u integrite i nedotknutelnost, a dokonce nezvyklé významy spořádanost, poctivost. Je to doklad toho, jak přejatá abstrakta své významy volně rozvíjejí. Všiměnme si teď ale pro dobré užívání slov integrace a integrita jejich dalších rozdílů. Význam slova integrace zahrnuje proces (často právě společenský, politický nebo ekonomický): integrace rómské menšiny, postupná integrace naší ekonomiky do západních struktur; proti tomu integrita je výsledná vlastnost. Proto psal např. Petr Kolář o morální integritě papeže (lze nahradit jedním z podvýznamů - např. slovem neporušenost). Jestliže přídavné jméno slovesné integrující uřijeme o prezidentu Havlovi, máme na mysli jeho trvale sjednocující roli v politice. A nakonec ke zvratné podobě slovesa integrovat se. Vyjadřuje aktivní proces subjektu, proto ta zvratnost. Pokud se menšina sama chce začlenit do většiny, stává se subjektem toho to děje. Pokud ji víceméně násilně majorita integruje, podoba slovesa tu zvratnou není. (Doklad o vládě, která integrovala Lužické Srby.) Analogii najdeme u stejně frekventovaného a trochu podobného slovesa identifikovat: můžeme někoho identifikovat, tj. určit jeho totožnost, ale čteme také, že se s někým nebo něčím (třeba se skupinou nebo názorem) identifikujeme. Zase je tu nová zvratná podoba (obě zvratné formy ve Slovníku spisovné češtiny však zatím uvedeny nejsou).

Jaroslava Hlavsová

Vzájemně se osolte

         Leckdy jsme se v našem rozmlouvání o jazyce věnovali užívání cizích slov a dnes jsou tu problémy podobné, i když jde tentokrát o slovní zásobu domácí. Ani u českých slov není totiž jisté, že mluvčí přesně ví, co znamenají a jak jich může použít. Často jde o maličkosti, ale i ty mohou znamenat nedorozumění, nebo alespoň svědčí o tom, že mluvčí si plete slova významově blízká.
         V rozhlase jsme např. slyšeli - šlo o potomka knížete Oldřicha a Boženy - jejich vzájemý syn, a hned další den se hovořilo o péči o vzájemný majetek. Co je tu špatně? Přídavné jméno vzájemný znamená podle slovníku směřující od jednoho k druhému a naopak - tedy např. vzájemná souvislost, vzájemné působení, vzájemná výměna názorů, darů, vzájemná kontrola, ale i vzájemné vztahy nebo vzájemné - tedy reciproční - výhody. Vzájemné výhody si subjekty poskytují jeden druhému, tedy navzájem, vzájemně. Vzpomeňmě tu na vzájemnou pojišťovnu, založenou na vzájemném ručení subjektů, ale i na často v historii připomínanou slovanskou vzájemnost, z dob komunismu Radu vzájemné hospodářské pomoci, a Cimrmanovy pohádky - výzvu obra-lidožrouta Koloděje - Vzájemně se osolte!
         Ale vraťme se k tomu vzájemnému majetku nebo vzájemnému synovi Oldřicha a Boženy. Správně tu mělo zaznít jejich společný syn, lépe prostě jejich syn, bez dalšího přívlastku, protože pro rodiče je společný vztah k dítěti samozřejmostí a slovo vzájemný či společný je nadbytečné. Přídavné jméno společný je tu však významově vhodnější, znamená náležející dvěma nebo více jedincům, např. společné vlastnictví, společné znaky, zájmy apod.
         Druhá pozoruhodná chyba v rozhlasové propagaci kulturního podniku zazěla ve sdělení, že vstupné je zadarmo. Vstupné je poplatek za vstup, mělo by být vstup je zadarmo, říká se také vstup volný, tedy vstupné žádné.
         Nakonec připomenu nedávný televizní pořad o prezidentu Masarykovi, ve kterém zaznělo, že neváhal ani získat si řadu nepřátel. Slovník vysvětluje zvratné sloveso získat si jen jako zjednat si něčí přízeň, naklonit si někoho; říkáme např. získat si posluchače, získal si ho svým chováním apod. Vždy u tohoto slovesného tvaru jde o děj, který je ve prospěch subjektu, a ne tedy o opak - nepřátelství. Věta měla být postavena jinak, např. takto: Riskoval i to, že získá řadu nepřátel. Sloveso získat, bez zvratného zájmene si, už má totiž význam širší, a může tedy znamenat i zisk věcí negativních, nejen prospěšných.

Jaroslava Hlavsová

Mají slabinu pro ústřice

         Když mluvíme nebo píšeme, užíváme slov v souladu s jejich významem - to je jednoduchá pravda. Nemělo by nám to dělat potíže, a tím spíš to platí o těch, kteří užívají češtinu profesionálně, jako jsou žurnalisté. Ale význam slov se může lišit podle souvislosti, ve které se užijí, a s tím už potíže můžou být.
         Tak všichni víme, jaký je význam slova trn: výkladový slovník ho vymezuje jako tvrdý, ostře špičatý výrůstek na některých rostlinách. Zabodneme-li si trn do těla, je to jistě nepříjemné a v češtině jsou nejméně dvě ustálená spojení, která obrazně poukazují k takové situaci: trn v patě a trn v oku. Ale tato frazeologická spojení využívají tohoto obrazu odlišně: jestliže je mi něco trnem v oku, znamená to, že je to pro mě krajně nepříjemné, velmi mi to vadí; trn v patě mi zas v něčem překáží, nejen v chůzi, ale vůbec v nějaké další zamýšlené činnosti. Proto jsem rád, když mi někdo pomůže, vytrhne mi trn z paty. To jsou naprosto pevná spojení a směšovat je a kombinovat není možné, aniž se ztratí jejich obrazný význam. Trn z oka mi může vytrhnout, vyjmout jen lékař a totéž platí o opačné záměně. Tedy formulace Hospodářských novin, že Šlauf je pro svou komunistickou minulost pro mnoho členů sociální demokracie trnem v patě, jednoduše není ve frazeologické zásobě češtiny, což je skoro totéž, jako kdybychom řekli, že to nejsou česká slova.
         Na proti tomu slovo slabost a slabina nemají žádný společný základní význam, jako tomu bylo u trnu. Jejich slovotvorný původ je sice společný, obě jsou odvozena od přídavného jména slabý, ale slabina je část lidského nebo zvířecího těla, tříslo, pojmenovaná podle toho, že tam je tělo slabé, zranitelné (podobně jako lysina je místo lysé), zatímco slabost je prostě vlastnost být slabý. Také těchto dvou slov užívá čeština ve frazeologických spojeních, a existují dokonce některé kontexty, kde je můžeme zaměnit: trenér správně odhadl, že slabost - nebo slabina - soupeře je v obraně. V druhém případě jde o spojení obrazné, obrana soupeře je snadno zranitelným, citlivým, místem v týmu, podobně jako je slabina citlivým místem koňského těla, a proto na ně jezdec směřuje svou ostruhou, jestliže má být jeho pobídnutí účinné. Ale zvuková podobnost a společný slovotvorný zdroj těchto slov nemůžou ospravedlnit větu, kterou jsme slyšeli v rozhlase: Spojené státy - které milují hamburgry - mají jistou slabinu pro ústřice. Jejímu autorovi se tu připletlo frazeologické spojejní mám pro něco slabost, to znamená nedokážu tomu odolat, jsem slabý na to, abych se ubránil sympatiím k něčemu. Ale to už je významem i formou úplně jiná konstrukce.

Zdeněk Hlavsa

Neříkáme už nemám peněz

         V dnešním rozmlouvání o češtině si všimneme toho, že ani profesionálním uživatelům češtiny nemusí být vždy zcela jasný význam nebo stylové využití a zařazení některých sloves slovního druhu, který je tak důležitý pro stavbu věty jako celku.
         Tak autor zprávy o tom, že jeden velmi známý sportovec - skokan na lyžích - byl odsouzen k vysoké pokutě za užití drogy, přeložil vyjádření jeho právního zástupce takto: Rozsudek přijímáme a peníze zaplatíme, abychom se ušetřili dalších nepříjemností . Soudíme, že zaměnil sloveso ušetřit se a sloveso ušetřit si. Jde o slova svou formou velmi blízká - liší se jen zvratným zájmenem, ale jejich význam je různý. Ušetřit se znamená uchránit si zdraví; jde o nedokonavý protějšek slovesa šetřit se, které známe ze souvislostí jako on má nemocné srdce, musí se šetřit. Nespojuje se s žádným předmětem, přesněji řečeno, předmětem je ono se, jak je zřejmé i ze spojení jako raději mu nic neřeknu, je nemocný a musíme ho šetřit. Naproti tomu ušetřit si má u sebe vždy další předmět, a to v 4. pádě a znamená zdržet se něčeho nebo vyhnout se tomu. Říkáme např., že tu poznámku si mohl ušetřit, tedy nechat si pro sebe. Nedokonavého protějšku v tomto významu neužíváme, šetřit si má jen základní význam shromažďovat peníze, neutrácet majetek; stejně jako bez onoho prospěchového si, spojuje se s předložkovou vazbou, šetřit na něco. Správně tedy mělo být abychom si ušetřili další nepříjemnosti. O vazbách sloves se zmiňujeme proto, že dokazují, že nejde o tiskovou chybu - prozrazuje to nevhodný 2. pád. Ten ovšem bývá častý u sloves s významem nemít něco, zbavit se něčeho - v dnešní češtině se však často nahrazuje pádem čtvrtým: neříkáme už nemám peněz, ale nemám peníze. Tento proces postoupil u různých sloves různě daleko. Tak postrádat se už užívá vesměs s vazbou postrádám něco, jen u spisovatelů minulého století najdeme někdy postrádám něčeho. Čteme-li tedy o přeborníkovi v kulturistice, že má nejen ohromné svaly, ale nepostrádá ani inteligence, je to oživování archaismu, které ve sportovní publicistice nemá místo.
         Když už jsme u sportu, neodpustíme si poznámku o jazyce zpráv z hokeje. V něm se hodnotí nejen to, kolik kdo dal branek, ale taky ke kolika rozhodujícím způsobem pomohl, hlavně střelci branky přihrál. To se označuje jako asistence, a tak se počítá, kolik měl hráč asistencí, kolik si jich připsal, kdy byl autorem asistence apod. Čeština však dává přednost slovesnému vyjádření, tedy raději bychom slyšeli, že hráč např. u dvou gólů asistoval. Zvykneme si chápat toto sloveso jako odborný sportovní termín, na rozdíl od obecnějšího napomohl; přitom by naše mateřština tolik neutrpěla.

Zdeněk Hlavsa

Privatizace je o tom...

         Mále-li rozmlouvat o jazyce aktuálně, tj. všímat si vyjadřovacích nedostatků, které jsme zachytili v nedávných dnech, můžeme začít jazykovou módou. Módní bývají nezvyklé vazby, frazeologická spojení, ale i nová slova, také jen jejich nové významy. Připomenu znovu např. stále časté spojení podst. jména s vazbou je o tom, že...; ne ale např. pohádka je o tom, vyprávění je o tom, hra je o tom, avšak nově také privatizace je o tom, demokracie je o tom, že..., a to s významem privatizace se týká, obsahem demokracie je atd. Stejně můžeme mluvit znovu o módním užívání nového významu slovesa oslovit někoho ve významu zaujmout někoho, zapůsobit na někoho.
         Módní ale bývají i slova nadbytečná. Přečtu vám několik vět, zachycených během asi posledních dvou týdnů z rozhlasu a televize, a jistě poznáte, co mám na mysli: přijede znovu v historicky krátké době; hlasovali o Bosně v historicky prvních volbách, v domě historicky prvních rozhovorů vybuchla silná nálož; ukázalo se to na historicky nedávném utkání; znovu se projevil v historicky nedávném období apod. Co se nám to stalo najednou s přídavným jménem historický, popř. s příslovcem historicky? Zopakujeme si, jak je vykládá slovník: historický značí vztahující se k historii, např. historický pramen, román, nebo představující dějinný vývoj, popř. pro vývoj důležitý (historická etapa, historické rozhodnutí), a také související se starou dobou (historický oděv, historické jádro Prahy). Příslovce historicky je ve slovníku uvedeno ve spojení historicky významný. Naše příklady ale význam tohoto celého spojení nemají. Např. v Bosně byly volby jednak první, jednak opravdu historicky významné. Ve spojení historicky první volby je však slovo historicky - právě tak jako v dalších příkladech - nadbytečné. Můžeme se bez něj obejít a módním slůvkem nezavádět. Stačilo tu říct: přijede znovu v krátké době (ne v historicky krátké), na nedávném utkání (ne na historicky nedávném) a také v domě prvních rozhovorů, ne historicky prvních, popř. v domě prvních, historicky významných rozhovorů, vybuchla silná nálož. Nejzajímavější je však věta, v níž toto nadbytečné nové spojení slova historicky plus příslovečné určení času umožňuje další, nesprávný výklad. Banky se dostaly historicky v období 92-96 do problémů. Mluvčí tu použil módní příslovce opět nadbytečně - stačilo přece říct, že se banky dostaly do problémů v letech 92-96. Tak, jak původně věta zazněla, dává možnost i dalšího významu: banky se dostaly v období 92-96 do historicky významných problémů. Tak závažný obsah však toto sdělení mít asi nemělo. Z toho všeho jedno poučení: varujte se módních nadbytečných slov (říká se jim pleonasmus), i kdyby se zdála sebezajímavější.

Jaroslava Hlavsová

Střežit, strážit, střehnout...

         Slova cizího původu jsou stále živým tématem našich rozmlouvání o češtině. Inspiraci k tomu dnešnímu nám opět dalo několik zpráv z médií.
         Tak nedávno jsme mohli slyšet - v souvislosti s úvahami o blížících se prezidentských volbách, že se Václav Havel rozhodl kandidovat na druhý termín. Cítíme tu vliv angličtiny, kde výraz term označuje kromě jiného také určitý časový úsek, to, co v češtině zpravidla označujeme slovem období. Ale pro Čecha, pokud je citlivý k významu slov, je termín datum, bod, den; na druhý termín chodí vysokoškolský student ke zkoušce, lékař si s námi smluví termín, kdy přijdeme na vyšetření; napíšou-li nám v servisu do kolonky termín opravy 11. litopad, týká se to sice období, lhůty, ale 11. listopad je datum, kdy bude ukončena, a sotva bychom pochodili, kdybychom si pro auto přišli v průběhu lhůty. Správně by tedy bylo napsat, že Václav Havel bude kandidovat na druhé období.
         V poslední době se často setkáváme v různých souvislostech se slovesem stabilizovat. Podle slovníku znamená - učinit stabilním, ustáleným. Jestliže lékaři uvedou, že se podařilo stav zraněného stabilizovat, že je stabilizovaný, znamená to, že se nezhoršuje, nemění, i když se nezlepšil. Těžko ale chápu, jaký smysl má věta Na orbitální stanici Mir, která včera ztratila orientaci, se situace stabilizovala, znamená to, že ztráta orientace trvá a že nedošlo k další havárii?
         Naši vojáci to v Bosně nemají lehké. Před časem jsme četli o výbuchu bomby před budovou, kterou strážili. Češtináře nepřekvapí jen obsah zprávy, ale i ta podoba strážili. My, kteří jsme byli na vojně, jsme vojenské objekty střežili. Podoba strážili se ve spisovných projevech najde hlavně u některých moravských spisovatelů, kteří záměrně užívají nářečních prvků - z klasiků např. u Mahena nebo Mrštíků. Ale v tomto případě je možno spíš usuzovat na vliv spisovné slovenštiny. Víme, že soužití ve společném státě zanechalo v obou jazycích trvalé stopy; nestane se sloveso strážit jednou z nich? Prognostika v jazyce je ještě nespolehlivější než v jiných oborech, ale právě u tohoto slovesa pozorujeme během historie češtiny vyrovnávání, sjednocování podob. Novinář na počátku našeho století by asi napsal, že tu budovu vojáci střehli. Sloveso střehu, střežeš, stříci mělo v některých tvarech ž, to se postupně rozšířilo i do jiných a převládly nakonec podoby střežím, střežíš, střežit. Stále ale zůstává rozdíl mezi střežit a stráž, strážný, takže podnět k dalšímu sjednocování hlásek ve slovním základu tu je.

Zdeněk Hlavsa

Nemusí být každý Muslim muslimem a každý Žid židem

         V Lidových novinách se loni na podzim objevil následující titulek článku: Izetbegovič přiznal, že na válečných zločinech se podíleli také Muslimové. Jméno těchto obyvatel Bosny bylo natištěno s velkým M. Známí mě na to upozornili s dotazem, proč je tu najednou změna pravopisu. Odpověď je jednoduchá, o změnu v pravém smyslu nejde, ale je třeba věc vidět v souvislostech s podobnými případy. Rozlišujeme totiž pojmenování muslim s malým písmenem, které označuje vyznavače islámu, učení proroka Mohameda, a jméno etnika jako v našem titulku. Ne všichni příslušníci etnika Muslimů (to už jsme u Muslimů s velkým M) jsou opravdu vyznavači islámu. Spojuje je však pocit příslušnosti k stejnému kulturnímu okruhu, stejným rodovým tradicím, a to je definuje jako samotné etnikum - nemusíme říkat přímo národ. Grafický prostředek - rozdíl v psaní velkého nebo malého začátečního písmene - můžeme v češtině využívat pro významové odlišení obou. Podobně je tomu u pojmenování starobylého národa a proti tomu vyznání židovského. S velkým písmenem píšeme jméno Žid tehdy, jde-li o člena tohoto semitského národa, dnes především soustředěného ve vlastním státě Izrael. Řekneme-li např. pravověrný žid, ortodoxní žid, máme na mysli příslušnost k židovskému náboženství, a tak píšeme písmeno malé, podobně jako např. ve slově buddhista, katolík apod.
         Analogická dvojakost staršího přístupu k označení příslušníka etnika romského slovem cikán nemá však žádný smysl. Člen romského etinka je nazýván Róm či Cikán - obojí samozřejmě s velkým písmenem. Etymologie dříve užívaného názvu Cikán souvisí s řeckým Atsignaoi, jak byli Cikáni nazýváni v Byzanci. Sami se však označovali jménem Rom, Romani, které se stalo také oficiálním názvem tohoto etnika u nás.
         Diskuse odborníků proběhla v nedávných letech i o psaní slova indián. Etnografové dobře vědí, že tu jde o souhrnný název mnohonárodní antropologické skupiny, ne o jméno jednoho národa. Proto píšeme slovo indián s počátečním malým písmenem. Indiáni totiž nejsou, jak známo, obyvateli země jménem Indie a nelze tedy chápat ani jejich jméno jako jméno obyvatelské, jako třeba Číňan, ve kterém je velké písmeno žádoucí.
         Využívejme tedy s výhodou pro významové rozlišení obou variant malého či velkého počátečního písmene, ale také s vědomím, proč patřičný způsob psaní volíme. Není to tedy nějaká formální pravopisná změna, novota, ale domýšlení věcné podstaty problému. Při rozlišování takových pravopisných dublet nejde ani o výraz úcty nebo neúcty k označovaným skupinám. To s uvážováním o věcné podstatě a pravidlech plynoucích z významu a grafické formy nesouvisí. To patří jen k přístupu emocionálního hodnocení.

Jaroslava Hlavsová

Referendum, bez ohledu, zabývat se

         Jedním ze současných témat, s nimiž se můžeme setkat ve sdělovacích prostředcích, je referendum o vstupu do Severoatlantického paktu, které proběhlo v Maďarsku a stále znepokojuje některé naše politiky. Referendum je termín, který je poměrně přesně definován - podle posledního Slovníku spisovné češtiny jde o přímé hlasování občanů o zákonodárných a podobných opatřeních. Jako termínu by ho bylo užíváno jistě i v legislativě a přesně vymezuje hlavní nástroj přímé demokracie v protikladu k nástrojům demokracie zastupitelské. Přesto se občas projevuje snaha nahradit termín synonymním prostředkem: setkali jsme se s označením plebiscit i všelidové hlasování. Podle našeho názoru je užívání synonyma zbytečné. I když plebiscit znamená zhruba totéž, přece jenom se ustálil jako význam užší, jako hlasování obyvatel určitého území o tom, kterému státu má toto území připadnout. Pokud jde o všelidové hlasování, vidíme tu vliv ruského všenarodnyj. Není bez zajímavosti, že toto slovo najdeme jen v jediném z velkých slovníků češtiny, a to z počátku 70. let. Jako charakteristická jsou v něm uváděna spojení všelidový stát, všelidové vlastnictví - toto označovalo vlastnictví státní; tento pojem kladl rovnítko mezi stát a lid, považovaný za vždy jednotný, ale ve skutečnosti zbavený práva vyjadřovat individuální názory a zájmy. Když už bychom nějaký ekvivalent pro referendum hledali, stačilo by jistě lidové hlasování, vyhnuli bychom se nepříjemným asociacím s ideolodií minulosti.
         Nedávno jsme byli informováni o tom, že mezinárodní organizace sledující dodržování lidských práv zaslala našemu velvyslanci ve Spojenách státech dopis, ve kterém uvádí - a nyní citujeme, že bez ohledu na některé pozitivní kroky policie a justiční systém se v České republice odpovídajícím způsobem nezabývají stále četnějšími útoky skinheadů na Romy. Vzhledem k závažnosti textu nám vadí již to, že schází konkrétní podmět ke slovesu nezabývají - o kom je řeč? O politicích, úřadech, občanech vůbec, nebo se to týká právě policie a justice? Takové obecné vyjádření se přirozeně může vyjádřit i trpným rodem, ale sloveso zabývat se odpovídající tvary nemá. Nevhodné je také užití výrazu bez ohledu. Toto spojení je na místě v souvislostech jako vydal se do hor bez ohledu na počasí, chovají se v noci hlučně bez ohledu na sousedy - tedy udělal to v rozporu s očekáváním, neberou ohled na okolí. V uvedeném kontextu by bylo vhodnější spojení přípustkové, protože tu o skutečný rozpor nejde, např. takovéto: V České republice nejsou projednávány, řešeny útoky skinheadů, i když policie činí některé pozitivní kroky a justiční systém zásah umožňuje. Takovéto nejasné a nezdařilé formulace vznikají většinou příliš doslovným překladem z cizího jazyka - i zde asi jde o takový případ.

Zdeněk Hlavsa

Ohlédnutí za vánočním časem a starými měnami

         V čase vánočním ožívají tradice velmi dávné. Nejde jen o vánoční jídla, dárky a ozdoby, jsou to i krásné lidové koledy, které se s různou mírou opravdovosti jejich prozpěvování ozývají už během adventu, a to nejen na koncertech a besídkách, ale z komerčních důvodů i třeba v obchodních domech. To sice není to pravé prostředí k procítěnému poslechu, ale vánoční náladu spolehlivě navodí.
         Texty koled jsou stejně zajímavé jako jejich krajově odlišné melodie. Poznáme z nich někdy, kde koleda vznikla - např. v Anglii nebo na Rýně se zpívá o lodi, která veze Pannu Marii s Ježíškem, v Krkonoších je jezulátku zima ve sněhu na horách.
         Právě ty krkonošské koledy jsou v českém repertoáru zastoupeny nejbohatěji a dlouze i vtipně popisují jakýsi aktualizovaný betlém s "darovníky", kteří tam přinášejí, co mohou. Zaznívají proto v nich i nezvyklá slova starých časů. Muzikanti přicházející zahrát mají kromě houslí a basy také dudy, moldánky, cimbál, citeru a valdhorny. Zajímavé jsou i údaje o množství darovaných zásob, protože se tu ozývají názvy starých měr. Některé tu pro zajímavost připomeneme a vysvětlíme. Jeden koledník zpívá Ježíškovi např. Kožich tobě nesu, štverci vořechu a v jiné koledě se vypočítává, jak je který soused štědrý, co nese s sebou:


Kozel bere kukuřici
Kylián ten bere na to měřici
Vitvarka ta nám dá flaši vína
a Erbanka čtvrtni piva.

         A ta stará objemová míra - čtvrtně, štverce neboli čtvrtec, prostě "čtvrt" hektolitru (přesně něco přes 23 l) - je německy Viertel, neboli věrtel, který dnes známe už jen z chmelnice. Dřív měl větel i mouku. V jiné krkonošské koledě, která líčí, jak mlynář mele bílou mouku pro koledníka, se zpívá: Chci věrtel bělě, až se umele... Stejně se měří materiál na vánoční koláče:

Měl jsem věrtel slív
tři čtvrtce máku
sto liber sejra
tři sta táflíček perníku.

         I jiné názvy měr a množství uslyšíme ve starých koledách, např. starý všeslovanský název korec, míra teké původně dutá, pak ale i pozemková (hospodář měl určitý počet korců polí). Tenhle korec neboli štrych byl něco přes čtvrt hektaru nebo 93 a půl litru. V koledě ze Sklenařic si zpěvák stěžuje na neúrodu a plevelné obilí: Korec žita a ovsa byla samá stoklasa (tj. tráva s mnoha klásky). Ptáčník neboli čihař slibuje v koledě přinést svůj úlovek - asi tři kopy jikavců vezmu na ramínko. Drobný pták, zvukomalebně pojemnovaný jikavec, se počítal na kopy, jako dnes ještě počítáme vejce (pro mladší připomenu, že kopa je 60 kusů - tedy opravdu "nakopená hromada"). Ten, kdo přiveze do Betléma na topení látro dříví, daruje tolik co sáh (tj. přirozená míra daná tím, co člověk rozpažením obsáhne, asi 1 a 3/4 metru). Látro známe už jen z klení tisíc láter (v časech Jungmanna i látro hromů) nebo spíše z odvozeného slovesa láteřit.
         Přirozené míry jsou podle částí těla, jako sáh, ale i palec neboli německy coul (tj. víc než 2 cm) a také stopa, noha nebo šlépěj, která byla zřejmě stopa mužská - asi 30 cm. Nakonec je tu i loket. Pražský byl 59 cm, vídeňský delší - 3/4 m - asi měli Češi kretší předloktí, kterým se látka měřila. A v tkalcovském kraji měřili darované plátno, nesené k Betlému, na desítky loket - na košilku, na peřinku Ježíškovi.
         Dnes měříme přesněji, ale v celém minulém století tyto staré přirozené míry běžně přežívaly. Teprve v roce 1852 čteme: "Nová míra francouzská jest metr" - ale starým loktem tehdy ještě měřila celá Evropa.

Jaroslava Hlavsová

Andělé troubí na zlaté troubele

         Jistě jste už slyšeli někoho říkat, že umí perfektně ten či onen cizí jazyk. Je to nepochybně nadsázka: každý překladatel, spisovatel nebo taky lingvista vám potvrdí, že to neplatí ani o mateřštině; tak např. slovní zásobu češtiny v celém jejím rozsahu neobsáhne ani rodilý Čech. Znovu mě to napadlo, když jsem dostal dopis, v kterém se nám pisatel svěřuje s tím, že ani v rozsáhlém Akademickém slovníku cizích slov nenašel slovo jesep; zajímá ho, co to slovo znamená. Hledal však na nesprávném místě. Není to slovo cizí, ale je to starobylé slovo slovanského původu, tedy je považujeme za domácí. Zvláště druhá část - sep - ukazuje ke slovesu sypat a najdeme ji i v běžném českém násep. Bylo třeba se podívat do výkladového nebo naučného slovníku; tam se uvádí, že jde o nános písku nebo štěrku v korytě řeky, který za nízkého stavu vody vstupuje na povrch. Možná že spíše známe jespáka, ptáka, který se na jespech objevuje.
         Našeho pisatele zajímá i slovo přídol - ví, že jde o nedávno zavedený geologický termín, a snaží se z jeho utvářenosti vyvodit i jeho význam. Také v tomto případě je na nesprávné stopě. Tento stratigrafický stupeň dostal svůj název podle obce Přídolí, v jejíž blízkosti je možno jeho vlastnosti nejlépe pozorovat. I když forma názvu k nějakému výkladu svádí, souvislost mezi ní a označovaným jevem žádná není.
         Na pisateli dopisu je sympatické, že se o češtinu hlouběji zajímá, že pátrá po významu slov i v pramenech, a přitom o svých domněnkách skromně pochybuje. Setkáváme se častěji s opačnými postoji: s tím, že někdo užije méně známého slova a nenamáhá se, aby si jeho význam spolehlivě ověřil. Nedávno jsem slyšel v rozhlase písničku, v které se zpívalo o tom, že andělé troubí na zlaté troubele. Hezky se to rýmuje, ale bohužel na troubel se troubit nedá. Troubel totiž není trubka, jak se autor textu zřejmě domníval, ale část dýmky mezi špičkou a hlavičkou; zvláště nápadná byla na dlouhých fajfkách, které kouřili naši dědové.
         Ještě jiný postoj k naší problematice bychom mohli charakterizovat následovně: tady máš slovo, milý čtenáři, a máš vědět, co znamená. V poslední době na nás různými cestami útočí reklama vyzývající nás, abychom byli flér. To slovo budete ve slovníku hledat marně, i když se podle autorů má zařazovat mezi výrazy zdomácnělé - píšou ho totiž "foneticky", s dlouhým é. Zeptal jsem se své dcery, která je asi stejného věku jako dívka, jež nám to na reklamě radí, v domnění, že jde o výraz ze slovní zásoby mladé generace, co se tím myslí. Ale ani ona tomu nerozuměla. Řešení nabízí jen název časopisu, který se takto propaguje: flair - psáno ovšem anglickým způsobem - znamená talent nebo eleganci. Obávám se jen, že bez slovníku málokdo pochopí, o co jde - a tak jen obrázek, ta mladá, veselá a půvabná slečna na reklamě, jaksi vyjadřuje výklad toho cizího slova. To je ale asi trochu málo.

Zdeněk Hlavsa

Lucie Bílá zpívá Ave Marii

         Během posledních týdnů jsem v rozhlase zaslechla několik dokladů toho, jak si český mluvčí, vybavený možností jména skloňovat, často neví rady se začleněním cizího prvku do české věty. Nejčastěji to bývají jména dvojčlenná, a to buď jména vlastní, nebo jiná ustálená spojení jména podstatného s přívlastkem. V pozadí chyb tu bývá neznalost latiny, ale nejen té.
         Vezměme příklady ustálených spojení, která jsou obecně známá a užívaná: Byla v té době s Laternou magikou na zájezdě. Ředitel přestal být v tom ohledu personou gratou. Smlouva s Daytonu je už pouhou fatou morgánou. Bez Cosy nostry by dějiny terorismu vypadaly jinak. Diskuse na takové téma jsou nám zatím tabulou rasou. Začneme posledním příkladem, který kromě problému skloňovat, nebo neskloňovat - tj. nechat sousloví v 1. pádě, tzv. jmenovacím - popř. skloňovat oba členy sousloví, nebo jen druhou část, tedy kromě těchto otázek má i nesprávné užití po stránce významové. Znovu větu sledujme: Diskuse na taková témata jsou nám zatím tabulou rasou. Asi souhlasíte, že není jasné, čím to vlastně témata jsou. Vždyť význam tohoto latinského sousloví je původně uhlazená deska (v antice vosková tabulka), připravená ke psaní, tak jako čistý list papíru, nepopsaná stránka a přeneseně pak i něco, co můžeme začít používat bez předchozích souvislostí. Někdy je takové označení užíváno pro nezaujatého člověka bez vazeb a závislostí. Zmíněná témata však asi byla nejen nediskutovaná, ale spíše nejasná. Proto sousloví tabula rasa tu vhodné nebylo.
         A nyní ještě k významu dalších citátových spojení: fata morgána - řekněme přelud, má svůj původ v latinském slově fatum - osud a ve jméně kouzelnice Morgany, sestry bájného krále Artuše. A ještě připomeneme, co je latinská persona grata - že persona znamená osoba, ví asi každý, a grata je vděčná (vzpomeneme si, že co je gratis, je zdarma, tj. zavděk). Spojení persona grata užíváme o oblíbeném člověku, v diplomatickém jazyce je to osoba, proti níž nejsou v cizí zemi námitky.
         A teď k začlenění do českého textu. Je zvykem, že podobná sousloví můžeme skloňovat v obou částech. Problém už nastává, když česká koncovka žádá střídání, změkčení souhlásky, ale i pak bývá obvyklé mluvit např. o Laterně magice (k se tu mění v c) nebo personě gratě (změkčení na ň, ť), i když vliv na sklonění či ponechání tvaru má i to, o jak běžné sousloví jde. U slov pociťovaných jako citát je lépe neskloňovat, alespoň ne obě části, např. k fata morgáně, fata morgánou. Podobně zacházíme i s názvy zeměpisnými. Např. do Španělska se jezdí na Costa Brava, dovolenou netrávíme na Costa Bravě, ale na Costa Brava.
         O neznalosti sousloví nejen jazykových, ale i kulturních svědčí pak doklady následující: Lucie Bílá zpívala Ave Marii, Na programu je Carmina burana, zpívá v Carmině atd. Skladba, kterou zpívala Lucie Bílá, je Ave Maria, česky buď zdráva, Maria. Ve větě název skladby neměníme, zůstane citátem s tvarem oslovení Maria. Orffova skladba Carmina burana jsou písně buranské. Carmen je latinsky píseň a carmina je tvar množného čísla. V české větě musí být tedy i tvar slovesa v čísle množném: na programu jsou Carmina burana, popř. na programu je skladba Carmian burana, zpívá sólo v Carmina burana, popř. v Carminách apod.
         Dávejme pozor na podobné záludnosti, spojení prvků českých a cizích. Ty, které nezdomácněly, by měly zůstat výpůjčkou, citátem, ovšem se znalostí pravého významu.

Jaroslava Hlavsová

Trápí vás tolerance kapsářů?

         Dnes si povíme něco o tom, jak důležité pro porozumění je užít náležitou vazbu, popř. vyhnout se takovým spojením ve větě, kdy sloveso, které má dvě různé vazby s významem navzájem odlišným, nemá ve větě právě ten žádoucí význam. Příkladem je věta: M. Allbrightová prohlásila, že se svět terorismu nikdy nevzdá. Tady je problém v tom, že zvratné sloveso vzdát se má významy dva, a to hodně vzdálené: ten první, totiž podrobit se něčemu, kapitulovat před něčím, je vázán na třetí pád, tedy vzdát se něčemu. To měla také zřejmě M. Allbrightová na mysli. Jinak řečeno, že svět se nikdy terorismu nepodrobí, nebude před terorismem kapitulovat. (Stejné spojení s 3. pádem je při slovesu vzdát se v tomto významu i ve větách: vzdali se muslimům, Čečenci se vzdali útočícím jednotkám, Vzdal se knížeti Boleslavovi apod.) Sloveso vzdát se má ale také jiný význam - zřící se, a stejně jako toto jeho synonymum má v tomto případě vazbu s pádem druhým: vzdal se trůnu, vzdali se naděje, nikdy se nevzdal svých práv. Bohužel v naší výchozí větě o terorismu je i tento druhý význam (zříct se) možný a nejasnost, o který z významů ve větě M. Allbrightové jde, působí ta skutečnost, že tvar terorismu je zároveň pádem druhým i třetím. Jako by si tedy svět tak toužebně přál terorismus, že se ho nikdy nezřekne. Jen z širšího kontextu a ze známých postojů M. Allbrightové se domýšlíme, že šlo o význam první.
         Kdyby tu však předmětem bylo podst. jméno rodu ženského, je po problému. Např. On se hudby nikdy nevzdá, Vzdala se plně umění a hudbě; i když oba tvary a obě vazby jsou tu možné, smysl obou vět je hned různý a je tvarově v ženském rodě dobře odlišen.
         Stejně nejasná může být i rozhlasová věta: Brňany trápí tolerance kapsářů. Správně měla znít: tolerance vůči kapsářům, popř. - ne zcela přesné - tolerování kapsářů, nebo lépe tolerování jejich činnosti. V původním znění totiž není jasné, kdo je vlastně ve větě činitelem. Tolerují snad kapsáři někoho? Jsou velkoryse snášenliví? Je to opačně. Ve sdělení jde o skutečnost, že brněnská policie zřejmě je nepatřičně snášenlivá k nim, ke kapsářům. Chybou tu je tedy náležité bezpředložkové spojení, které dává možnost dvojího výkladu tím, že z tvaru 2. pádu nepoznáme činitele, stejně jako např. ve spojení pochvala jednoho žáka; tady také nevíme: pochválil žák, nebo byl pochválen? V podobných případech tvarové homonymie neboli tvarové shodnosti se musíme vyjádřit s menší úsporností, ale zato jednoznačněji.

Jaroslava Hlavsová

Klintn lepší než Klinton

         Obrátila se na nás češtináře kolegyně z rozhlasu s dotazem, jak vyslovovat příjmení amerického prezidenta. pokusím se jí odpovědět už proto, že některé aspekty toho problému mají obecnější význam.
         Měl jsem nedávno v ruce připravovaný výslovnostní slovník anglických jmen: tam se ale registruje jen praxe českých mluvčích, a to hlavně taková, kterou lingvista může zjistit ve sdělovacích prostředcích. Tam je tedy výslovnost dvojí [klintn], což je náležitá výslovnost anglická, a [klinton], český způsob, sledující psanou podobu. Rozdíl mezi nimi se zřetelněji projeví v jiných pádech, první forma [klintna], je dvojslabičná, druhá [klintona] je trojslabičná. Jinak připomeňme, že cizí vlastní jména vyslovujeme v českém kontextu tak, že hlásky, které čeština neužívá, se nahrazují českými hláskami blízkými. Např ve jménu Thacher se nahrazuje anglická souhláska [Q] českým [t] nebo [s], samohláska [æ] hláskou [e] apod. U výslovnosti [klintn] je v češtině nezvyklé jen to, že v druhé slabice je slabikotvornou složkou souhláska n - jinak totiž mají takovou funkci jen samohlásky a ze souhlásek r a l - např. trn, hltat. Výjimečně ji má také m - např. v číslovce sedm. Víme přitom, že v běžné výslovnosti si pomáhíme tím, že před m vsunujeme samohlásku u, která přejímá funkci základu slabiky: sedum. Jen v nářečí češtiny pak najdeme i výslovnost sedn; ale běžně se užívá souhlásky n jako slabikotvorné v řadě jmen anglických a v češtině běžně citovaných, např. Washington, Newton, Burton, Gordon. Tedy přes jistou výjimečnost m, n ve funkci slabičného základu můžeme výslovnost [klintn] přijmout jako jedinou hodnou doporučení.
         Jenomže v češtině se jména skloňují, a hlavně se jich užívá jako základu k odvozování. Zejména v druhém případě můžou pak vzniknout obtížně vyslovitelné skupiny souhlásek, např. ve slově washingtonský [wošingtnský] se na slabikotvorné n váže pět souhlásek dalších. Není pak divu, že se každý český uživatel uchýlí k výslovnosti podle psaní [wošingtonský]. Ale protože u osobních jmen odvozování příponou, která začíná souhláskou, je výjimečné, dali bychom přednost původní, anglické výslovnosti [klintn].
         Při posuzování slov převzatých z cizích jazyků se na potřebu skloňovat a tvořit slova nová z převzatého základu zapomíná; toto obměňování je nutné z hledika větné souvislosti. Proto se např. zastáváme přechylování cizích příjmení. Nejde jen o to, že příjmení pak vyjádří, že nositelem jména je žena. Ukažme si to na příkladu: smysl věty Hingisová porazila Sanchezovou je jasný, s nepřechýlenými podobami, Hingis porazila Sancheze, bychom stěží souhlasili, protože rod jména a slovesa je v rozporu. Třetí možné řešení, s rodově neutrálními, a proto neskloňovanými podobami, slýcháme i od našich tenistek: Hingis porazila Sanchez. Jenomže pak nepoznáme, kdo vlastně vyhrál.

Zdeněk Hlavsa

Mluví se na Moravě spisovně?

         Jednou jsme zaslechli v rozhlase výrok spisovatelky paní Jindřišky Smetanové, který vystihuje mínění obecně dosti rozšířené; řekla: "Čeho si vážím, je přínos moravanství k správnosti češtiny." - Nevím vlastně, jaký ten přínos je. Nevím ani jaká je takzvaná správná čeština. V očích většiny národa je to nepochybně čeština spisovná. Ta ale není dána sama o sobě, jaksi absolutně, ta se stabilizuje užíváním kulturní veřejností, soustavně se vytváří její norma, kterou pak jazykovědci-bohemisté lépe ci hůře vystihnou nebo popíšou v mluvnicích, slovnících a jazykových příručkách a kterou pak učitelé vyučují v hodinách češtiny. Já se chci znovu zeptat: jaká je čeština správná? Soudíme, že ta, která nejlíp odpovídá různorodým požadavkům kultivovaného dorozumívání všech uživatelů. Ale taková není jen jedna, a to spisovná. Jistě každý z vlastní zkušenosti doloží, že pro soukromý hovor v rodinném prostředí je "správný" celý rejstřík stylových vrstev, od tzv. češtiny obecné až po tradiční, archaická nářečí. A tady jsme u jádra další obecně rozšířené pověry o češtině. Slýcháme přece často: na Moravě se mluví spisovně. Je to trochu jinak. Když naše obrozenecká jazykověda obnovovala spisovný jazyk a usilovně zase zaváděla češtinu do všech jejích původních funkcí, stal se pro spisovnou češtinu vzorem jazyk doby předbělohorské, tehdy už velmi archaický. Mluvený jazyk se zvláště v Čechách od té doby změnil jen na části Moravy, v nářečích východomoravských, se ta archaická podoba v mnohém udržela. A tak i dnes slyšíme, že mnozí Moravané říkají i tehdy, když spisovně vlastně mluvit nechtějí, starý strýc, dobré mléko. Pěkným příkladem je i spisovatel Ludvík Vaculík, který nedávno ve fejetonu v Lidových novinách napsal takový "spisovný", ale vlastně i východomoravský tvar dokonce do ustáleného lidového rčení: zlaté voči. Ty zlatý voči se prostě příčí jeho jazykovému východomoravskému povědomí.
         Za řekou Moravou je v hláskách a tvarech češtiny lidové, nářeční, shoda s češtinou spisovnou, kterou se v Čechách snažíme mluvit na veřejnosti, v oficiálním projevu. Ostatní Morava, zvláště ta střední, hanácká, má zase nářečí tak svérázné, že podle některých moravských jazykovědců ve Moravané z této oblasti snaží v hovoru se Středočechy raději o prestižnější vyjadřování spisovné. Tedy správné? V tom patrně bude ten často různě chápaný i vyjádřený přínos moravanství.
         Méně často si všímáme dalších jevů, které jsou svou podstatou také regionální, ale v oblasti, kde "nejsou doma", je už tomuto odlišnému původu nepřičítáme a vnímáme je prostě jako chybu. Příkladem takového pohledu jsou dva dopisy došlé do rozhlasu. Jeden je od pisatele z Prahy, druhý z východní Moravy a jejich postoje to právě dosvědčují. Pan dr. Tichý z Prahy se právem pozastavuje nad tím, že často slyší v rozhlase i televizi nesprávné tvary jmen i sloves v množném čísle rodu středního; uvádí příklady města, které byly (místo spisovného která byla), kola, jaké měly, a kuřata vykrmené pro... (místo náležitého vykrmená). Jde tu opravdu o tvary pro oficiální projev nevhodné, tam patří vyjadřování spisovné a v tomto bodě se kodifikace opravdu nezměnila. Děti se učí nadále ve škole tvarům středního rodu jako nová auta jela apod. Tvary středního rodu shodné s ženskými však v moravských nářečích žijí a také v psaném jazyce nebyly u českých autorů výjimkou. V Babičce Boženy Němcové čteme např. byla to koťata májové. Pozdější mluvnice však začaly předpisovat tento poněkud exluzivní tvar středního rodu na - á, který se pak ve spisovné češtině ustálil. Je však stále běžně mluveným jazykem ohrožován, a tak bůhví, jestli příští vývoj takovému tlaku neustoupí ve prospěch nářeční normy moravské. (Obecná čeština se s ní zčásti shoduje také - v tvaru sloves byly.)
         Druhý dopis je od pana Procházky ze Zlína, kterému vadí výslovnost skupiny souhlásek sh na počátku slov, např. schrnutí, schoda, schromáždění, na schledanou, a považuje tento způsob vyslovování za nehezký a vlastní výslovnost s h pokládá za libozvučnější. Tady je však situace jiná. Ve skupině souhlásek s a h nemohou vedle sebe obstát obě. Jedna je neznělá, druhá znělá, a tak dochází při výslovnosti k tzv. spodobě: buď se přizpůsobí první k druhé, s se změní ve znělou, jako je h, a máme typ běžný na Moravě (zhoda), nebo naopak se přizpůsobí druhá - znělá zpět k první neznělé a vysloví se tak schoda jako v Čechách. V této otázce je však současná kodifikace tolerantní, respektuje tyto česko-moravské rozdíly a připouští jako plně spisovnou výslovnost varianty obě. Dokonce výslovnost herecká se přidržuje spodoby znělé jako pro jeviště výhodnější, a tak od školených mluvčích slýcháme často typ nazhledanou i tehdy, jsou-li třeba rodilými Pražáky. Všimněte si např. výslovnosti pana prezidenta, který důsledně říká zhoda, zhromáždění i nazhledanou.

Jaroslava Hlavsová

Není prezident jako prezident

         Dostali jsme dopis od jedné posluchačky, která si stěžuje na užívání titulu prezident pro vedoucí funkcionáře různých institucí. Podle jejího názoru toto přísluší jen prezidentu republiky a naléhá na nás, abychom v tomto směru "zjednali nápravu". Musím se trochu usmát té žádosti - češtinář nemá žádné pravomoci k tomu, aby zakázal užívání slova, které považuje za nevhodné; může jen upozorňovat více nebo méně důrazně, např. v rozhlase na to, že užívání slova neodpovídá jeho významu. Ale v tomto případě nemohu pisatelce dát ani za pravdu. Mně osobně také trochu vadí, jestliže se mluví např. o prezidentovi fotbalového klubu, ale ani původ slova prezident, ani způsob jeho užívání v minulosti zcela nevylučují, aby se výrazem prezident označil někdo jiný než hlava státu. Slovo prezident pochází z latiny a znamená vlastně "předsedající". Teprve v moderních demokraciích se ho pak začalo užívat také pro nejvyššího zvoleného představitele státu. Ale v době 1. republiky jsme měli prezidenty i v dalších funkcích: takto se označoval přednosta významného úřadu (stáli v čele krajských soudů, byl a dnes znovu také je prezident policejní) nebo hlava jiné významné instituce (z prezidenta Akademie věd se stal předseda až v 50. letech). V posledních desetiletích se význam slova prezident ovšem zúžil většinou tak, jak to požaduje posluchačka. Ale dá se předpokládat, že s částečným návratem k starším tradicím se prezident objeví i v jiných významných funkcích.
         Na druhé straně ne každý návrat významu slova chceme obhajovat. Nedávno jsme četli v novinách, že se v Zairu po půlroční kampani povstalci stali pány země. Kampaní se tu rozumí válečná akce, tažení. Tento význam sice náš slovník z 30. let zná, ale již tehdy ho charakterizoval jako archaický, i když původ slova k němu ukazuje: také ten je třeba hledat v latině, kde campus bylo "pole, pláň". Pro bojovné Římany takové širé pole bylo hlavně vhodným místem pro svádění bitev, takže campus bylo hlavně pole válečné. Němčina má z něho slovo Kampf, tj. "boj". Zmíněný náš slovník uvádí jako hlavní, živý význam "boj, agitace proti někomu nebo něčemu" a za typické spojení považuje kampaň volební. Ta se zánikem demokratických zvyklostí na dlouhou dobu ustoupila z povědomí uživatelů jazyka, proto se v pozdějších slovnících setkáváme jen se spojeními jako kampaň proti válce, za mír. Vždy se však tím myslí akce nenásilná, nevojenská. Vedle toho však dávno žije i význam přenesený "kratší období vrcholného úsilí v provozu, výrobě apod.", např. - řepná kampaň. Je tedy těch významů několik, ale jasně vyhraněných, a není důvod oživovat význam považovaný za archaický již před lety.

Zdeněk Hlavsa

Natvrdo, mimo mísu

         Už ve škole jsme se učili, že jazyk se stále mění. Někdy se to děje velmi pomalu, skoro nezřetelně, jiné změny probíhají takřka před našima očima. V dnešním rozmlouvání o češtině si všimneme několika ustálených obratů, frazeologických spojení, jež vznikla poměrně nedávno, ale ryhle se šíří, a to i do jazyka hromadných sdělovacích prostředků, tedy do vyjadřování veřejného, ať již jsou jeho účastníky žurnalisté, nebo například lidé angažovaní v politickém životě naší země - politik by nepochybně řekl této země - to je taky ustálené spojení. Jiným takovým ustáleným spojením je ustáli jsme to; jeho význam bychom snad mohli vyjádřit jako: obhájili jsme to proti oponentům, udrželi jsme se. Ale také jinak, jak ukazuje citát: česká společnost přežila, nebo chcete-li "ustála" prvotní polistopadovou fázi.
         Nedávno podnítil místopředseda ODS veřejnou diskusi o dalším směřování své strany; v ní se ozvalo mimo jiné, že našim ministrům nikdo nedýchá na záda, tedy nemají žádné oponenty, kritiky. Ten obrat není nový a je převzat ze závodní cyklistiky: za vedoucím závodníkem jede jeho protivník tak blízko, že mu skutečně na záda dýchá. Jako nové spíše novináři vnímají a hned taky používají spojení širší rozkročení strany od středu doprava, to znamená získání dalších přívrženců pravice, kteří zatím nenašli v programu dané politické strany názory jim plně vyhovující, a proto ji nepodporují.
         Nebo něco jiného. Váš přítel měl starou škodovku a teď si koupil mnohem lepší auto. Své dojmy z jízdy v něm vám vyjádří slovy - to auto je o něčem jiném. Spojení být o něčem (jiném) se obvykle vztahuje k tématu nebo obsahu nějakého vypracování, knihy, filmu apod., ale nově se ho užívá ve smyslu, že se něco hodně od něčeho liší. V již zmíněné diskusi napsal jeden politik o vytváření názorově rozdílných skupin: frakce ano, ale o čem? - neboli jaké a čím se mají lišit? Jestliže nepochopíte, o čem je řeč, pak jste bohužel mimo mísu. To spojení snad původně znamenalo jen to, že nemáte přístup k výhodným místům, zajímavým informacím, vlivným lidem, popřípadě k lidem bohatým, takovým, kteří jsou už za vodou.
         Společnou vlastností všech takových spojení je to, že mají velmi široký až mlhavý význam, a tak se jich může užít také ve velmi odlišných kontextech. Když někomu řeknete svůj názor otevřeně, bez obalu, pak mu to říkáte natvrdo. Ale taky čteme v novinách, že dva barmští disidenti dostali sedm let natvrdo. Znamená to, že trest je nepodmíněný, nebo je hodnocen jako nemilosrdný a drastický? Ta neurčitost významu je důvodem, že taková nově tvořená a v novém smyslu užívaná spojení nejsou vždy obohacením češtiny. Proto bychom jich měli v textech oficiálnějšího rázu užívat velmi obezřetně.

Fenomenální fenomén

         Námět k dnešnímu rozmlouvání o češtině nám dal titulek v Lidových novinách: Charta 77 byla fenoménem. Článek stručně reprodukoval obsah poselství, které zaslal prezident Havel setkání signatářů k 20. výročí vzniku tohoto dokumentu. Titulek vznikl zřejmě tak, že novinář vybral z textu poselství úryvek, který se mu zdál nejlépe vyjadřovat jeho celý obsah, a použil ho jako nadpisu; dále najdeme ve zprávě delší citát, jehož součástí je věta Charta byla ojedinělým a významným fenoménem. To je postup v žurnalistice častý, ale má některá úskalí z hlediska jazykového.
         Zalistujeme-li ve slovníku, zjistíme, že slovo fenomén má dva významy. První se vysvětluje jako to, co lze pozorovat, zjistit smysly, vnější stránka věci. A odpovídá mu český ekvivalent jev. Užívá se ho také jako filozofického termínu pro jevovou stránku věci, na rozdíl od její podstaty. Druhý označuje člověka v nějakém směru mimořádně vynikajícího; z tohoto významu vychází odvozené přídavné jméno fenomenální - mluvíme například o fenomenální paměti. Slovníky nepřipomínají jednu důležitou vlastnost, kterou se uvedené významy od sebe liší. Tím, že první význam je velmi široký, vyžaduje aby slovo fenomén - stejně jako jev - v takovém užití bylo doplněno nějakým bližším určením. V Havlově poselství, jak jsme slyšeli, tuto funkci plnila příd. jména ojedinělý, významný, ale takovým doplněním můžou být i přívlastky s jinou formou, např. mluvíme o fenoménu zatmění slunce nebo o fenoménu drogové závislosti. U druhého významu - člověk mimořádně vynikající - není takový přívlastek nutný. Například věta - V klavírní technice je fenoménem - je rozumná a přijatelná. Z toho vyplývá, že pokud neužijeme u prvního významu žádný přívlastek, posluchač, v našem případě čtenář, přiřadí užití slova fenomén nesprávně význam druhý, a to se musí stát i v případě zmíněného titulku. Charta však nebyla člověkem s mimořádnými vlastnostmi, ale mimořádným politickým jevem, činem.

Ale a však

         Nedávno jsem dostal od jedné naší posluchačky dopis, který mě doopravdy dojal. Napsala v něm, že ve svých 84 letech skoro nevidí, takže nemůže číst ani sledovat televizi, a proto nám děkuje za pořady rozhlasové. Je přitom obdivuhodné, jak pozorně je poslouchá. Neuniklo jí, že jsem v jednom pořadu o češtině užil spojky ale jinde než na prvním místě ve větě, tady na místě, kam patří spojka však - aspoň podle poučky, kterou si ona pamatuje ze školy. Konkrétně řečeno: místo jak jsem ale zjistil měl jsem říci jak jsem však zjistil. Tuto poučku považují za platnou i jiní, proto této otázce věnujeme trochu pozornosti.
         V gramatikách a slovnících posledních 50 let obvykle najdeme zjištění, že spojka ale stává obyčejně na prvním místě věty; připouští se, že někdy bývá také na místech dalších. Popisuje to tedy obvyklé užívání, odchylky od něho se necharakterizují jako chyby. Výslovný zákaz najdeme jen ve staších, brusičských příručkách. Argument je obvyklý: tak je tomu "v bibli a u starších spisovatelů". Časpois Naše řeč komentoval v roce 1917 nové vydání Hálkovy povídky Na statku a v chaloupce. Její jazyk charakterizuje jako "řeč jadrnou, která přímo voní láskou a péčí", přesto však kritizuje to, že spisovatel užíval spojky ale také uvnitř věty. Výčet jazykových nedostaků uvádí slovy, která zasluhují pozornost: "Chyby, jež tuto vytkneme, jsou chyby celé doby tehdejší, byly takřka obecné, náležely k zásobě denní mluvy a mnohé z nich se udržely podnes." Pokud jde o spojku však, jeden z "brusů" doporučuje: "Také tuto spojku lépe jest po příkladě spisovatelů starších dávati ve větě na místě prvém nežli na místě druhém nebo vzdálenějším," a uvádí jako příklad větu - Kostel jest neveliký, však veselý a ozdobný. Zdá se, že toto doporučení mělo ohlas. Konstatuje se, že "dobou novější víc a více se šíří užívání spojky však na újmu spojky ale". Barotšova Nová rukověť správné češtiny z roku 1901 si dokonce posteskla, že slovo však "užívá se nyní již výhradně, tak že pěknější spojka ale z řeči znenáhla úplně vymizí".
         Další vývoj nedal těmto předpovědím za pravdu. Všeobecně se soudí, že spojka však na prvním místě věty je archaismus, objevující se jen ve starším jazyce literatury, hlavně poezie. Pokud se jí užije na jiném místě, má ráz trochu knižní, zatímco spojce ale se nevyhýbáme v souladu s živou "denní mluvou" ani uvnitř věty, a to ani ve spisovných projevech. Protože naše rozmlouvání o češtině do této stylové sféry patří, onou poučkou o umístění ale a však - poučkou v podstatě puristickou - se vědomě neřídíme.

Zdeněk Hlavsa

Lze hlasy "zaslechat"?

         Zdá se, že dnešní rozmlouvání o češtině budeme muset znovu věnovat potížím, které mají Češi se slovesným videm. Říká se, že správně volit mezi slovesy lišícími se právě touto vlastností se kupodivu naučí už malé dítě, zatímco cizinci s tím mají nesmírné potíže, ale v poslední době jsme i v našich sdělovacích prostředcích slyšeli leccos, co se zdá tento názor vyvracet.
         Tak např. se často setkáváme se sděleními, že jednání se bude soustředit na to nebo ono. Sloveso soustředit se je dokonavé, tedy již jeho přítomné tvary vyjadřují děj budoucí; tvarem složeným z pomocného být a infinitivu slovesa významového se vyjadřuje u sloves nedokonavých: jednání se budou soustřeďovat. (Něco jiného je vhodnost volby mezi dokonavým a nedokonavým slovesem: složený tvar je na místě spíš tam, kde jde o děj opakovaný, nikoli jednofázový.)
         Nedávno jsme slyšeli v rozhlase, že nějací lidé uprchli na loďce z Jižní Koreje, ale byli zadrženi pobřežní hlídkou. Dokonavá slovesa v zásadě vyjadřují děj uzavřený, ukončený, což platí i o slovese uprchnout. Nevím, jestli se pobřežní stráž pohybuje po pobřeží nebo v pohraničních vodách, ale přesto je zřejmé, že ukončit děj se nepodařilo: lidé v loďce byli teprve na útěku, tedy prchali, a byli zadrženi v průběhu děje. Jak vidíme, dokonavá slovesa se velkou většinou tvoří od nedokonavých předponami; problém může být také v tom, kterou předponu vhodně zvolit, protože ta je vedle toho zpravidla nositelem jisté modifikace slovesa základového. V poslední době se v naší publicistice dostalo do módy sloveso nazrát. Předpona na- má pravidelně význam započetí nebo malé míry děje, hlavně tam, kde jeho ukončení vyjadřují předpony u- nebo do-. Čeština má tedy k dispozici protiklady jako naříznout - uříznout, doříznout, našpinit - ušpinit, došpinit, a tedy i nazrát - uzrát, dozrát. Že jde o krátkodobou módu, dokazuje i poslední náš slovník, který sloveso nazrát ani neuvádí, starší pak obvykle uvádějí jako další příklad kontext doba ještě nedozrála. O ten dnes obvykle jde a bylo by škoda, aby se čeština zbavila vinou necitlivých mluvčích užitečného protikladu dozrát - uzrát - nazrát.
         Setkáváme se i s případy, kdy sloveso, které má vytvořit vidový protiklad, je utvořeno zcela nesprávně. Tak v rozhlasovém interview jazykově jinak obratný mluvčí řekl, že na Ukrajině si dobře všímají hlasů, které od nás občas zaslechají. Vycházel z dokonavého slovesa zaslechnout, které - na rozdíl od základového slyšet - vyjadřuje krátkodobý, jednofázový děj. Tento význam nese jednak předponu za- (podobně jako u protikladu vonět - zavonět), jednak přípona -nou- (jako je tomu u dýchat - dýchnout, zvedat - zvednout). Jestliže však chceme vyjádřit děj trvalý nebo opakovaný, nelze odvozovat příslušnou formu od této už pozměněné podoby, ale je nutno vrátit se k formě původní - hlasy, které od nás slyší, nebo od ní utvořit jinou, jiným prostředkem - které slýchají.

Poslouchanost je něco jiného než poslouchatelnost

         Někteří naši posluchači si stěžují, že se v těchto rozmlouváních zabýváme jen jednotlivostmi. Ukazuje se však, že to je jen zdánlivé: často se objevují další jevy analogické, takže naše úvaha o jednotlivosti je docela na místě pro toho, kdo si z ní dovede odvodit obecnější poučení.
         Tak nedávno jsme slyšeli v rozhlase reportéra, který se ptal ředitele vysílače Svobodná Evropa, jak se změnila poslouchatelnost této stanice po listopadu 1989. Jako kdyby se vytrácela citlivost k významu slovotvorných prostředků, kterými čeština ve srovnání s jinými jazyky vyniká: tazatel měl totiž na mysli počet posluchačů, kteří tuto stanici poslouchají, tedy poslouchanost. O poslouchatelnosti by oprávněně mluvil jen tehdy, kdyby ho zajímalo to, zda se změnil rozsah oblastí, kde je tuto stanici slyšet, tedy kde je poslouchatelná. Připomíná mi to dotaz, s kterým se nedávno na mě obrátil jeden z pořadatelů plesu v menším moravském městě: přou se prý o to, zda jej mají na plakátě označit jako ples živnostenský, nebo živnostnický. Řekl jsem mu, že první přídavné jméno je odvozeno od slova živnost, druhé od slova živnostník; jestliže tedy ples pořádají živnostníci, bylo by na místě užít přívlastku živnostnický. Jsou ovšem i případy, kdy z hlediska věcného nemusí být mezi takto tvořenými přídavnými jmény rozdíl: před časem jsme měli rozhodnout, zda je správné mluvit o péči zdravotní nebo zdravotnické. Protože zdravotní péči vykonávají zdravotníci, je to zároveň péče zdravotní i zdravotnická. Rozdíl je jen z hlediska jazykového. Je totiž jen stylistickou otázkou, zda je nutno sem zavádět složitější slovotvorný postup, tedy zdraví - zdravotní - zdravotník - zdravotnický, protože se tím vnímání textu stává složitějším.

Díky, nebo kvůli?

         Do redakce Dobrého jitra a časopisu Rozhlas dostáváme od posluchačů často dopisy, ve kterých se dožadují, abychom přpomněli některé nedostatky veřejného vyjadřování, o kterých jsme tu již před časem mluvili. Pro nás to není nezajímavé, protože ukazují, které jevy naši posluchači považují za zvláště důležité a které se - přestože jsme jim věnovali pozornost - ve sdělovacích prostředcích dál šíří.
         Tak jedna posluchačka se pozastavuje nad používáním slova díky jako předložky v souvislostech jako díky mrazům někde popraskaly koleje. Není divu: všeobecně se uvádí, že předložky, které jsou původem podst. jména nebo předložková spojení, si zpravidla zachovávají význam slova, ze kterého vznikly, i když v oslabené míře. Např. předložka kolem je od původu 7. pád podst. jména kolo a její základní význam je prostorový; má-li význam časový, od původního se nijak zvlášť nevzdaluje: vrátím se kolem poledne. Předložkou se stává i metaforické spojení na prahu a význam "na samém počátku" má i ve spojení na prahu jara. Proto užití předložky díky s podst. jménem, které vyjadřuje příčinu události nepříznivé, nežádoucí, se leckomu jeví jako nevhodné, až protismyslné. Naše slovníky omezují užívání předložky díky tak, že jako ekvivalent uvádějí jinou nevlastní předložku, zásluhou, a dokládají to příklady jako díky lékařské péči se jeho stav zlepšil. Je zajímavé, že předložku, odpovídající našemu díky najdeme i v slovníku německém a anglickém - v tom druhém dokonce s tím, že ojediněle nebo ironicky je možno najít toto slovo také v souvislostech, které tu označujeme jako nevhodné: v českém překladu např. přijel o den později díky mlze. Zdá se tedy, že zanedbávání základního významu předložky díky není jen záležitostí týkající se naší publicistiky. Můžeme jen doplnit, že na místě slova díky je v mnoha případech vhodnější užít předložky kvůli, pro, následkem aj. jako prostředků neutrálních a vinou v souvislostech záporných.

Jaroslava Hlavsová

Hospitalizovat v nemocnici a napsat písemně

         Jedna populární moderátorka Novy říká běžně účastníkovi politické diskuse: zeptám se vás na takovou otázku. Tahle jazyková neobratnost je trochu směšná a připomíná pleonasmus. Tedy nadbytečné hromadění slov podobného významu, a to bez vědomého záměru, jen nedopatřením. Dochází k němu často u slov cizích, která spojujeme s českým slovem znamenajícím totéž (dvojice typu hospitalizovat v nemocnici nebo veřejně deklarovat), protože význam cizího slova dobře neznáme. Jindy se hromadí slova stejného základu záměrně, za účelem emocionálního zesílení jejich významu, což bývá hlavně ve starších, ustálených spojeních typu tma tmoucí, pravda pravdoucí, ty lenochu líná apod.
         Toto ale není případ věty zeptám se na otázku a dalších podobných. Sama jsem zaznamenala v oficiálních situacích, zejména v rozhlase a v televizi, některé stylistické nedostatky podobné, např. dokladoval to dokladem o neschopnosti; senátoři mají navrhnout pozměňovací návrhy; musí to napsat písemně; takové možnosti budou možné; je tu vlastnění velkého vlastnictví...
         V prvním případě zeptám se vás na takovou otázku je náprava možná dvojím způsobem: Buď pouze zeptám se vás, nebo dám vám takovou otázku. Na rozdíl od dalších uvedených příkladů je v této větě odvozovací základ dvou slov sice různý (ptát se  - tázat se), ale jsou to slova stejného významu. V případech ostatních je třeba použít slova odlišného po stránce významové i slovotvorné a věty upravit asi takto: dokladovat to dokladem - potvrdit to dokladem; navrhnout pozměňovací návrhy - dát návrhy; musí to napsat (nikoli už písemně, protože ústně psát nelze!); možnosti budou možné - budou takové možnosti nebo bude to možné; je tu vlastnění velkého vlastnictví - stačí je tu velké vlastnictví.
         Vždy bylo dobrým mravem obratného stylisty, aby formuloval (a zejména psal) text tak, aby se stejná slova brzy za sebou, např. v následující nebo dokonce téže větě neopakovala. Pro dobrého mluvčího či pisatele by to mělo platit stále.

Jaroslava Hlavsová

Slova jako efektní vycpávka

         Některá oblíbená slova se užívají v souvislostech, kde nepřispívají významu věty a fungují jen jako ozdoba, efektní vycpávka. Od předsedy naší sociální demokracie jsme např. slyšeli, že jeho strana má legitimní právo navrhnout hlasování o důvěře vládě. Jde tu o zbytečné nakupení slov velmi podobného významu: legitimní je to, co je právoplatné, odpovídá právu. Někdy se sice rozlišuje právo jako to, co je dáno zákonem, a legitimita, která vyplývá spíše z morálky nebo z obecného názoru společnosti, ale pak by zase spojení legitimní právo bylo protimluvem.
         Někdy se ovšem význam spojení užitím takového prázdného slova může posunout nežádoucím směrem. Přední představitelka zmíněné strany uvedla v televizní debatě, že je pro ně otázka deregulací těžko přijatelná. Podlehla přitom pokušení užít slova otázka jen tak, kvůli nastavení, jak se to se slovy jako otázka, problém, problematika běžně dělá. Ale v tomto případě slovo otázka významovou funkci mít může: jestliže je otázka deregulací těžko přijatelná, znamená to, nikoli že deregulace cen energií jsou pro sociální demokracii těžko přijatelné, jak to asi bylo myšleno, ale že sociální demokracie nepřipustí, aby otázka na ceny byla vůbec položena, což by mohl stejně říct i krajní liberál, protože se o deregulacích nechce vůbec bavit a jsou pro něho samozřejmé.
         Mohli bychom tu také mluvit o ustálených spojeních, kterých se užívá a jejichž význam si přesně autoři ani neuvědomují. Jestliže je někdo z něčeho obviněn, naše noviny s oblibou užívají o něm trochu archaickou formulaci, že čelí obvinění, jako kdyby to obyčejnější vyjádření takové situace nebylo dost dobré. Sloveso čelit něčemu je zřejmě užíváno už jen metaforicky: znamená "stát čelem k něčemu, stavět se někomu nebo něčemu na odpor, vzdorovat tomu", např. protivníkovi v boji, což v daném spojení má dobrý smysl. Ale co potom znamená čelit zákazu, rozsudku apod., když slovo zákaz, rozsudek zřejmě vyjadřuje, že onen spor nebo boj už byl ukončen? Jestliže tedy trenér čelí zákazu činnosti, jak jsme to nedávno četli, znamená to, že zákaz byl vydán, nebo že mu hrozí? V takových případech raději volme slova obvyklejší, bývají také přesnější.

Zdeněk Hlavsa

Respektivně, modlidba

         V lednu jsme v rozhlasovém vysílání slyšeli o probíhajícím týdnu modliteb za jednotu křesťanů. Jenže to nebyl týden modliteb ale modlideb. Taková výslovnost (sice i pro spisovný projev dovolená) je jistě ovlivněna asimilací - přizpůsobením znělosti hlásek - ve tvaru 1. pádu - tu slyšíme přece modlidba (skupinu - tba plynule nevyslovíme), podobně jako svadba, prozba, pladba, honidba aj., a přece taková neetymologická výslovnost (tj. neodpovídající původu slova) v některých dalších tvarech a odvozeninách nepůsobí příliš kultivovaně, neříkáme sice modlidební knížky, ale často slyšíme znělou výslovnost typu svadební hostina, svadebčané, prozebník, pladební povinnost apod.
         Od výslovnosti znělých souhlásek v tvarech přejděme k chybě, která se u klasicky méně vzdělaných mluvčích ozývá bohužel často; upozornila mě na to paní Eva Bičíková z Pardubic. Jde o výslovnost slova respektive (latinsky vlastně). Někdo dokonce počešťuje až do respektivně (jako třeba divně, vlivně aj.), ale běžné je respektivě (jako české právě, horzivě atd.). S podobným českým zakončením příslovcí však latinské respektive nemá nic společného, je tu jen jakási podobnost, ale výslovnost původní je třeba dodržovat stejně jako třeba u latinského příslovce inklusive - včetně.
         Nedávno jsem četla policejní zprávu, která se několikrát dotkla jevu jistě nepříjemného, ale stejně nepěkně pojmenovaného. Mluvilo se tu opakovaně o nápadu trestné činnosti. Výraz nápad má však jednoznačný ustálený význam - "okamžitá, zpravidla dobrá myšlenka", takže nový, terminologizovaný význam je přinejmenším neobvyklý. Před několika lety stejně nedobře působila náhlá frekvence jiné odvozeniny - dopad, která byla např. ekvivalentem anglického impact. Nelíbilo se, doporučovali jsme dosah, ale podobně jako u toho policejního nápadu byla zjevná snaha o vyjádření intenzity, kterou pouhé dosah postrádalo. Zde můžeme navrhnout jiné podobné odvozeniny od sloves (nástup, náraz, nárůst, nával) a především nápor, tj. "příval, nahrnutí". Vždy tu ale myslím budou kriminalisté potřebovat zesilující adjektivum, např. prudký, velký, silný aj., nárůst trestné činnosti. A jak víme, v současné době je stále zjevnější tendence k stručnému, jednoslovnému, zhušťenému vyjadřování. O jednoslovnosti termínů jsme se zmiňovali ostatně už víckrát. Doporučit však mohu jen toto: lépe je neužívat s novým významem slova významově vyhraněná, příliš jednoznačná - není to právě dobrý nápad?

Jaroslava Hlavsová

I slovo šelma bylo kdysi sprostou nadávkou

         Letní měsíce jsou obdobím, kdy novináři hledají senzační témata pracněji než kdy jindy, a tak se může hodit i jazyková otázka, pokud se ještě trochu nafoukne. Takovým námětem se stal text na billboardu, který se objevil v našem hlavním městě. Poněkud drasticky oslovuje chovatele pejsků. Pod obrazem znázorňujícím nehodu, která často nepozorné chodce v Praze potkává, je text Venčíte-li svého psa na ulici a teď ať mi útlocitnější posluchači prominou, že cituju doslovně - ukliďte, prosím, jeho hovno.
         Očekává se od češtináře, co tomu řekne. Dotazoval se už náš nejčtenější deník, na mě se obrátila televize s otázkou, zda inkriminované slovo je spisovné, a tedy patřičné. Musím říct, že o spisovnosti nebo nespisovnosti mluvíme spíše u pravopisu a tvarosloví, kde lze stanovit poměrně malý počet pravidel spisovnost vymezujících. Slovní zásoba má však mnoho tisíc jednotek, a co se hodí do oficiálnějšího, veřejného vyjadřování, stanovují slovníky jen na základě vkusu a názoru autorů. V našem případě je celkem shoda v tom, že jde o slovo vulgární, zhrubělé; na druhé straně se připouští, že použití takového výrazu nelze odmítnout, pokud díky své expresivitě plní určitou funkci. Proto najdeme i vulgární výrazy v textech některých dorbých spisovatelů, které mají jinak ráz naprosto spisovný. Někdo by mohl namítnout, že čeština má pro onu nevábnou věc několik slušnějších pojmenování, která bylo možno zvolit; ale těm schází právě ona expresivnost, která by snad dokázala s netečnými majiteli psů pohnout, když to nedokázaly po léta opakovaně řeči o psích výkalech, nemluvě už o exkrementech, které patří spíše do odborného jazyka a i novináři je dokážou poplést, jak jsem se před časem přesvědčil. Rozhodně tedy pro drsné synonymum zdůvodnění funkcí platí. Překvapující je, že pozornost sdělovacích prostředků nevyvolaly billboardy se značně choulostivějším, až obscénním textem nebo obrázkem, kde šlo jen a jen o šokování diváka a četnáře a upoutání pozornosti k reklamě na pivo, kozí sýr, opalovací krém nebo boty.
         K vulgarismům ještě jednu poznámku. Začne-li se některého užívat často a v širším okruhu, jejich expresivnost se postupně stírá a vytrácí. Tato obecná zákonnitost v dalších generacích otupuje hrubý ráz mluvy, která se generaci starší zdá nepřijatelná. Přesvědčujeme se o tom i v současné době. Například slova sranda a bordel už mnozí lidé jako vulgární nepociťují, tím spíše pak to platí o odvozeninách: bordelář není majitel erotického salonu, ale nespořádaný člověk; konečně i hovnivála považují mnozí za náležitý přírodopisný termín. Znalci staré češtiny by nás taky poučili, že slovo šelma, užité o člověku, bylo kdysi velmi hrubou nadávkou, postupně se význam změnil a expresivita se vytratila a Dvořákova Šelmu sedláka obecenstvo vnímá jako člověka vychytralého, šibala.

Proměny studentského slangu

         Rozběhl se nový školní rok. Zvláštní svět školy se svými radostmi a starostmi, strachem ze zkoušek i s legrací, jakou už jinde a jindy nezažijeme, má taky své zvyklosti a obecně se tvrdí, že i zvláštní jazyk - studentský slang. O existenci bohatého studentského slovníku však mluvíme už vlastně jen z tradice. Kdo se pozorně podívá na jazyk dnešních středoškoláků a srovná ho s jazykem gymnazistů první republiky, jak nám ho zachytil Jaroslav Žák, shledá značné rozdíly.
         Studentský slang byl nespisovnou slohovou vrstvou české slovní zásoby s určitými specifickými rysy - například s vtipnými metaforami, intelektuálními odkazy na právě probíranu látku, přezdívkami a také slovotvornými postupy, například tříďas, napas (= napomínání), zemák, Neruďák (Nerudovo gymnázium), cvígo, vysvjégro. Příznačné bylo i krácení slov: gympl, výzo, kóna (= kompozice), prófa, fýza. Tematicky byla tato slovní zásoba vázána hlavně na názvy známek, předmětů a dalších pojmů ze školního života, rozmanité přezdívky učitelů patřily spíše do tajného slovníku. Z toho všeho do dnešních časů mnoho nezbylo. slovník studentů se už sociálně neliší od slovníku ostatní mládeže, s kterým se sdílejí slovní okruhy obecnější, např. názvy peněz (chechtáky, šrouby, škvára, talíř), pojmy z rockové hudby, tance a jiných oblastí. V období tzv. jednotné školy zanikla výlučnost gymnazijního prostředí i dlouhodobé soužití určité stavovské skupiny mládeže. Dnešní gymnazisté uz nejsou študáci: německé št (študovat, štýpko) už z výslovnosti cizích slov hodně ustoupilo, a tím nastoupilo spisovné student, stipendium. Nemáme ani kantory, slangové pojmenování učitelů. Pro starší generaci "študáků" je to k nevíře, ale zeptejte se dětí, jak to říkají. Zůstal však říďa (ale už ne šerif), tahák, šprt i šrot, i se slovesy šprtat a šrotit se, některá expresiva pro označení známek, hlavně té nedostatečné, čili koule, kule nebo bajle (jen sardel se už neříká). Nechodí se už do boudy a nejsou v ní klasy (popř. klády) ani školábrové, leda školňas. I ta maturita není pro studenty dnes jen název oficiální, lae bezpříznakový. Jenom svaťák neboli svatej tejden se pořád ctí. Malé primány označují starší názvy kuřata nebo - po vojensku - bažanti. Některé slovotvorné postupy ovšem zůstaly, hlavně krácení typu matyka, děják, ale i tady oficiální název není pro žáky nemožný. Co z metaforické tvořivosti zůstává, jsou ovšem přezdívky učitelů. To ale není zvláštnost jazyka studentů, ale zájmových skupin vůbec (sportovních klubů, skautských družin a jiných). Z časů J.Žáka to byly názvy jako Dobran, Fešák, Doga, Améba, Zebu, Perun, Cyrano, ale i dnes na gymnáziích vyučují Žirafy, Ježibaby, Zloprckové, Apendixové apod.
         Slovní hra byla oblíbena už u žáků středověkých a její výsledky budou patrnější, až studenti budou žít spolu ve společensky vymezeném prostředí zase řadu let. Snad se pak obnoví studentský slang jako přirozený výsledek inteligentního smyslu pro humor.

Zdeněk Hlavsa

Masírovat, ložírovat, hauzírovat

         V poslední době se často poukazuje na zesílený vliv cizích jazyků, hlavně angličtiny, na českou slovní zásobu. Je jistě nesporný, avšak vzájemné ovlivňování jazyků v kontaktu zeměpisném, společenském nebo úředním dnes není novinkou. Dříve se bojovalo ve školách hlavně proti germanismům - dnes si všmineme jednoho z jejich pozůstatku, toho, co zbylo z velké skupiny sloves sice původu francouzského, ale k nám proniklých německým prostřednictvím, totiž sloves zakončených na -írovat. Čteme-li povídky z doby obrozenecké, je nám zjevné, že takové formy bývaly časté. Do dnešních dob ve spisovném slovníku žijí málokteré; většinou jen okrajovými prostředky slovní zásoby: buď patří nějakému oboru jako termín, popř. jsou součástí zastarávající frazeologie, nebo mají citový příznak. Dodnes živá jsou však slovesa servírovat, masírovat, kopírovat, tupírovat čechrat vlasy hřebenem nebo - jen hovorové - forsírovat. Všechna, i ta další, zapomenutá nebo méně užívaná, mají stejný francouzsko-německý původ. Německé tvary servieren, massieren nebo tupieren nezapřou francouzký základ, jen kopírovat - kopieren - vývojově směřuje až k středolatinskému copiare dělat opisy. Některá z těchto sloves známe z tvarů příčestí, např. melírovaná vlna nebo želírovací cukr. Tak jako želírování, patří do kuchyňské slovní zásoby i dranžírování (z německého transchieren, které s francouzským základem směřuje k latinskému truncare řezat). Z kuchyně známe i pasírovat protlačovat cedníkem, ale i další, citově zabarvená nespisovná slovesa gustýrovat vychutnávat nebo debužírovat, které v sobě spojilo francouzské debaucher hýřit s německým burschieren shodného významu. Jiný okruh tvoří staré vojenské výrazy, nejen např. mašírovat, ale i ložírovat být ubytován.
         Jsou tu ale i obory, které taková slovesa podržely ve své terminologii. Známe lavírovanou kresbu (tj.s rozmytou barvou), na jevišti jsou kašírované (umělé) dveře, pikýrujem sazenice v zahradě nebo se kupírují uši pejskům. Jestliže ale řekneme o někom, že lavíruje např. mezi stranami, názory, znamená to, že kolísá či "manévruje" jako loď po vodě, z čehož toto slovo pochází. ale zbývá ještě vrstva podobných sloves výrazně nespisovná. Vzpomínáte, že muži komickou tetu Kateřinu v Saturninovi údajně fixírovali? Znamená to, že ji upřeně pohledem sledovali; starší gebírovat (také se říká mít gebír) připomíná Trávníčkův slovník z vojenského slangu - říkalo se to ti negebíruju na to nemáš právo nebo furtýrovat (opět z němčiny, a to z lidové francouzštiny - česky zajímat se - to mě nefurtýruje).
         Podobné výrazy bývají, jak jsme řekli, citově zabarvené. Dodnes říkáme muzicírovat o příjemném, zpravidla zájmovém provozování hudby; něco sesumírovat bylo původně sečítat, pak přeneseně dávat dohromady, třeba i text, žádost apod. Staré pulírovat leštit nebo štafírovat zdobit už z našeho slovníku vymizelo, stejně jako hauzírovat podomně obchodovat. Mezi silně citově zabarvené patří i staré dublety jako citýrovat i citovat, které původně znamenalo předvolávat na úřad, pak obtěžovat, nebo špekulírovat místo spekulovat, tedy nejen usilovat o zisk, ale přemýšlet o čemkoli jiném, což známe ze slovníku starších veseloher. Mohli bychom ve výčtu pokračovat. Smysl těch připomenutí byl jiný, uvědomit si, co se za jednu nebo dvě generace změnilo v naší lexikální cizojazyčné orientaci.

Sněžování, stahovací kalhotky a klonování

         Mezi výhody češtiny nesporně patří její bohatá soustava slovotvorných prostředků, předpon a přípon, kterými se tvoří a obměňuje slovní zásoba, zpestřuje naše vyjadřování novým významovým odstínem nebo citovým zabarvením. Víme, že i malé děti si dovedou slovo vymyslet analogií, ale cizincům dělají slovotvorné rozdíly potíže. Některé vaše příklady připomenou, že je třeba užívat slovotvorné prostředky přesně a vhodně.
         První je z internetové adresy, značky citované v rozhlasové reklamě: dvojí v. Snad spletlo anglické W (dabljú); anglicky double opravdu znamená dvojí i dvojitý. Je to doklad toho, že angličtina, která má méně slovotvorných prostředků, rozlišuje význam slova často podle kontextu. V češtině však máme jednak druhovou číslovku dvojí, dvoje (dvojí kultura, dvoje dveře apod.), jednak přídavné jméno dvojitý zdvojený: dvojité okno, dvojité v (písmeno užívané jen v cizích slovech: whisky, Wales).
         V letošní zimě, na sníh tak chudé, jsme slyšeli zprávu, že Svatý Petr je sněžován umělým sněhem. Myslí se tím krkonošské lyžařské středisko a nazvykle utvořené sloveso sněžovat něco, tj. sypat, pokrývat sněhem (umělým). Analogie tu přímá není, o přírodních a meteorologických jevech podobná slovesa neexistují. Máme ale obdobu u jiných činností, zvláště v odborných termínech: pískovat, zauhlovat, štěrkovat. Při tvoření je tu podivná i změna kmenové souhlásky h - ž (sněžován, ne sněhován, jak bychom předpokládali), protože je tvar zjevně podle sněžit, od něhož to sněžování odvozeno být nemá.
         Třetí příklad nesprávného tvoření je v častém spojení čárkovaný kód, známém jako ozančení zboží pro počítání cen u pokladen obchodů. Má být ovšem kód čárkový, tedy tvořený z čárek. Čárkovaný je totiž jen ten papír, který je kódem počárkován, stejně jako je např. proužkovaná kravata ozdobena proužkováním. Čárkový kód je však kód, který vzniká uspořádáním čárek na štítku.
         Poslední, trochu komický je příklad spojení stahovací kalhotky. Někdo namítne - copak jsou nějaké nestahovací, které stáhnout nelze? Nemá být tedy stahující kalhotky, které postavu stahují do lepšího tvaru? Kromě často připomínaného rozdílu mezi tvary -ící, -ující (balící, zavařující, tj. ten, kdo právě balí, zavařuje apod.) a tvarem označujícím stálou funkci, tedy -icí, -ovací (balicí papír, zavařovací láhev), je tu však i problém jiný. Sloveso stahovat má totiž více významů a pro náš doklad jsou z nich důležité dva: 1. stáhnout z povrchu pryč, popř. shora dolů (např. stáhnout ubrus ze stolu, pokrývku z někoho nebo stáhnout roletu výkladní skříně), 2. utáhnout, popř. těsně obemknout, jako stáhnout pásek u sukně, stáhnout šněrovačku, uzel, smyčku apod. Právě tento význam má i naše slovní spojení.
         Jiný - aktuální - problém není vpravdě slovotvorný, ale původu slova se týká. Co to je vlastně klonování? Tazatel se domníval, že jde o slovo příbuzné např. slovu skolňování, tedy že je odvozenina od základního klonit. Vzdálená podobnost jako by tu byla, ale je to jenom částečná mezijazyková homonymie. Toto klonování "rozmnožování nepohlavní cestou" je slov původu řeckého a k nám patrně přichází teď přes termín anglický, sloveso to clone téhož významu.

Jaroslava Hlavsová

Harašení a přípony -yně a -ka

         Hodně toho slyšíme a čteme o tzv. sexuálním harašení. Je to slovní spojení velmi zvláštní - slovní hříčka, vzniklá nápodobou anglického termínu harassment (doslova trápení, znepokojování, u nás se říká obtěžování, zatímco harašení zvukomalebně označuje zvuky různé, šramotivé, např. zbraněmi se výhružně haraší; sexuální obtěžování však tyto významy postrádá. A spojení sexuální harašení, o kterém feministky mluví, je tedy opravdu jen vtipnou náhražkou výrazu anglického.
         Nejrůznější projevy diskriminace žen, skutečné nebo jen domnělé, se týkají jejich společenského, ekonomického a profesního uplatnění. Naše ženy však leccos ve své snaze vyrovnat se mužům přehánějí. Jde často i o projevy jazykové. Nemyslím teď výrazy, které snad snese společnost pánů, ale dáma by je prostě vyslovit neměla, různé silácké hrubé nadávky či zaklení atd. Jde o to, jak ženy označují samy sebe ve svých funkcích. Často slyšíme (nebo čteme na vizitce): Eva Kopecká, manažer firmy, Jana Dvořáková o sobě řekne "jsem poslanec", jiná je předsedou, podnikatelem. S novými funkcemi žen souvisí pojmenování v češtině zakončená na starobylou příponu -yně; dříve byly bohyně, vévodkyně, dnes poslankyně, předsedkyně, kolegyně, velvyslankyně (ne však starostkyně nebo místostarostkyně, jak mnozí neuměle tvoří název starostky nebo místostarostky). Přípona -ka je pro tvoření ženských protějšků - jmen funkcí a povolání nejfrekventovanější a v češtině nejběžnější. Je třeba tedy, aby se naše emancipované ženy nejen dobře uplatnily, ale aby také se samozřejmostí nosily a správně užívaly jméno své funkce nebo svého společenského postavení.

Jaroslava Hlavsová

Polistopadová očekávání se nenaplnila

         V těchto rozmlouváních o češtině se zpravidla zabýváme nevhodnou volbou slov a slovních tvarů, méně často vytýkáme autorům chybnou stavbu vět a skoro vůbec nikdy nezdařilou stylizaci textů jako celku. To neznamená, že by nebylo co kritizovat. Důvody jsou spíše praktické: příklady skládající se z většího počtu vět by posluchači nedokázali sledovat a ani by se s potřebným komentářem nevešly do času pro naše rozmlouvání vyhrazeného. Dnes bychom však udělali výjimku a všimli si aspoň vztahu novinového titulku a obsahu článku.
         Jaký má titulek účel? Asi by měl stručně vyjádřit, o co v článku jde, aby se čtenář v obsahu novin rychle orientoval, a zároveň upoutat pozornost, a tím ho získat pro přečtení textu celého. Ale někdy ta druhá funkce převáří natolik, že nadpis vyjadřuje něco jiného než text, který následuje. Obvykle to zaviní snaha upoutat za každou cenu, šokovat čtenáře předstíráním senzačnosti, bez ohledu na výstižnost. Neplatí to bohužel jen o novinách, které se považují za bulvární. Naše příklady pocházejí z Lidových novin a souvisejí s politickými událostmi posledních měsíců.
         Do sféry volby jazykových prostředků patří případy, kdy se v titulku objeví slova s významem jen velmi přibližně odpovídajícím tomu, co sděluje text. Jde hlavně o citové zabarvení - v nadpisu se užije prostředku expresivnějšího, než jaký by odpovídal obsahu zprávy. Tak pod titulkem Havlův stav vyvolal zděšení čteme, že prezident byl silně indisponován a že se jeho okolí neubránilo dojetí; ale dojetí a zděšení jsou slova označující nepochybně stavy hodně odlišné. Místo volby prezidenta se stalo na několik dní - jak zpráva uvádí - předmětem politického sporu, jenomže nadpis nám sděluje, že se o to politici hádají. Politický spor se může vést formou klidné a věcné diskuse, zatímco hádkou se rozumí hlučný spor, obvykle doprovázený silnými emocemi. Jindy z podmíněného, opatrného sdělení udělá novinář tvrzení kategorické: tak jestliže se pánové Klaus a Zeman v diskusi shodnou na tom, že se polistopadová očekávání dodnes ne zcela naplnila, nadpis to zjednodušil na výrok Polistopadová očekávání se nenaplnila - omezení na dočasnost a částečnost prostě zmizelo. Jiného druhu jsou titulky, které si z odlišných výroků a postojů vyberou to, co líp plní funkci čtenáře šokovat. Místopředseda lidovců sdělí, že volební kampaň je stála 55 miliónů, reklamní agentury odhadnou, že její hodnota byl mnohem vyšší; rozdíl se vysvětlí tím, že velkou část práce udělali členové strany zdarma. Přesto titilek čtenáři sugeruje, že politik lhal: Kampaň KDU-ČSL stála víc, než strana oficiálně přiznala.

Zdeněk Hlavsa

Macháček, dělejte!

         Posluchači nás neustále upozorňují na to, že se nesprávně (a jak mnozí cítí i nezdvořile) užívá, a to i na veřejnosti, v oficiálním projevu tvarů prvního pádu v oslovení, že se často ozývá: pane Novák, jaké je vaše stanovisko?, pane Kovář, sledujete text?, pane Vrabec, chcete k tomu něco dodat? a podobné věty. Posluchači mají pravdu. Spisovný jazyk vyžaduje v oslovení tvary pátého, ne prvního pádu - tedy např. pane Horáku, Kováři, pane Vejvodo, pane Machovče - i když - po pravdě řečeno - se nám trochu příčí to změkčování souhlásky (c-č) ve tvaru 5. pádu (Vrabče, Moravče nebo poslanče, zástupče). Pronikání tvarů 1. pádu do oslovení není věc nová. Zamýšleli se nad tím už jazykovědci z dob první republiky. Pavel Eisner v populární knize o češtině Chrám i tvrz připomíná, že to někteří pokládají za germanismus a jev dokládají ze starého úřednického poloněmeckého prostředí. Známe ho však donedávna i z vojny (připomenu povely typu "Macháček, dělejte!").
         Oslovení v 1. pádě je však možné i u jmen ženských. Ze starší literatury jsou časté doklady typu "Tonka, nekoukej kolem!" nebo "Lída, pospíšila si!", jak oslovila paní služku. Ve vzorové řeči Bible kralické však už odedávna čteme oslovení podobné: "Anna, proč pláčeš?" Karel Hynek Mácha básnicky oslovuje: "Hluboká noc, ty přikrýváš... dědinu mou..." Uvedené staré příklady ale neomlouvají. Nejde přece o to, abychom zbytečně ochuzovali češtinu o prostředek srozumitelnosti, kterým je odlišný pád v příslušné funkci. V oficiálním prostředí a situaci mluvíme vždy spisovně, a tedy musíme oslovit náležitě. V případech osobních jmen typu Černý, Novotný rozdíl mezi 1. a 5. pádem není. Tam oslovujeme pane Černý! Jinak ale pouze pane doktore, pane předsedo, poslanče a stejně u příjmení: pane Čermáku, Vrabče, Závado aj.

Jaroslava Hlavsová

Populární hudba pop-music

         Nad přílivem anglických slov se nepřestává naše veřejnost pozastavovat. Mnohdy oprávněně. Často připomínáme, které tematické okruhy slovní zásoby tento vliv angličtiny nejvíc postihuje. Mluví se o reklamě, počítačové technice, moderní hudbě. O třetím případu budeme mluvit; schválně jsem nepoužila termín, o který v dotazu jedné posluchačky šlo. Ptá se, proč se neříká populární hudba, ale pop-music.
         Je to především proto, že oba výrazy nemají, ač jsou doslovným překladem, úplně shodný význam. Bývá to často. Slovo nebo slovní spojení se jako termín zavede a ustálí v jiném rozsahu užíváním v určitém oboru. Rozebereme si výraz populární hudba, či obecně muzika. Populární (z latinského popularis) znamená "oblíbený, srozumitelný, obecně přístupný". To může být člověk, herec, politik, ale i výklad, časopis, kniha nebo přednáška. Vždy na rozdíl od neznámého, těžko pochopitelného nebo příliš teoretického a speciálního. Populární hudba tedy zahrnuje i tzv. lehčí klasiku, árie a ouvertury, koncertní valčíky apod., stejně jako dechovkové písničky a pochody. Naproti tomu anglický výraz pop-music, užívaný od 50. let pro označení jednoho ze základních druhů moderní populární a zábavné hudby, je názvem pro tzv. střední proud, tedy ne pro hudbu typu rock. Vidíme tedy, že je to něco jiného, význam spojení je užší, specializovaný. Užívání obou rozdílných slovních spojení - hudebních termínů, tedy populární hudba a pop-music proto zaměňovat nelze. Přejímané anglické terminologické spojení připomene svou zkrácenou první částí pop (z anglického popular) i výraz jiný, také u nás jako termín užívaný, totiž pop-art, který označuje "moderní umění pro široké vrstvy".

Jako hub po dešti

Jakmile trochu zaprší do teplého lesa, začnou růst houby. O jejich oblibě, zvláště pravých hříbků, svědčí i jejich název. Staré slovo hřib je známé kromě jihu po celém slovanském území, ale např. v ruštině se nechodí na houby, ale za gribami - jsou tu tedy hřiby obecným označením hub. Jestli se u nás zdá něčeho mnoho - jako hub po dešti, řekne Francouz jako žampionů po dešti, ale pozor champignon má ve Francii opět obecný význam, zatímco naše počeštěné žampion je už název druhový. Pro názvy hub, zvláště ty lidové, je typická významová nepřesnost, např. kozák v Čechách označuje houby různé. To platí i o starém - praevropském názvu bedla. K nám jej do názvosloví zavedl až v polovině minulého století Jan Sv. Presl, ale jako jméno lidové berla i bedla žilo už dříve.
         Zlé vlastnosti jedovatých hub připomíná nejen hřib satan, ale i muchomůrka (lidově i muchovírka či mušarka), která sloužila - rozdrobená do mléka - k hubení much. Zajímavou starobylou metaforou je hřib kovář a také koloděj, staročesky "kolář". Houba je opravdu tmavá jako začouzený oděv řemeslníků.
         Jmen hub, zvláště jmen lidových, je velké množství. Už v době Karla IV. jich mistr Klaret ve svém slovníku vyjmenoval asi čtyřicet. Jistě už tehdy houby patřily k oblíbeným lesním plodům.

Byly to koťata májové...

         Znovu se vrátíme na žádost mnohých posluchačů k tvarům středního rodu - uvedu příklady: slova se ukázaly jako pravdivá, francouzská letadla přistály, levné trička byly, některé divadla hrály, byly různé stanoviska, chlazená kuřata se prodaly už dopoledne. Ve všech případech je chyba, která svědčí o nejistotě v užívání spisovných tvarů středního rodu u jmen přídavných, podstatných i sloves v minulém příčestí. Správě tedy měl říct pan Gross slova se ukázala jako pravdivá; podobně francouzská letadla přistála a chlazená kuřata se prodala. Je to ovšem těžké - v jednotlivých částech naší republiky máme k těmto tvarům různě daleko. V Čechách řekneme obecně, že malý štěňata skákaly, na Moravě se však užívají nářeční tvary shodné s tvary rodu ženského - tedy malé štěňata skákaly. Není to nic nového, ještě koncem národního obrození se u našich klasiků takové tvary najdou i v psaném jazyce - známý je doklad z Babičky Boženy Němcové: Byly to koťata májové. Teprve pozdější mluvnice zavedly tento poněkud zvláštní tvar středního rodu, zakončený v množném čísle na -a, tak jako má ženský rod v čísle jednotném. I když nevíme, jakou cestou půjde vývoj tvarů rodu středního, je zatím třeba ve spisovných projevech užívat tvary mluvnicí předepsané - tedy: Taková slova byla správná.

Zaměřen na orientaci

         Jeden posluchač z Náchoda mne v dopise před časem upozornil na to, že lidé oslovení na veřejnosti, hlavně v rozhlase, mají sice snahu mluvit lépe, než jsou zvyklí v běžném neoficiálním rozhovoru, ale že ta snaha vlastně kultuře projevu neprospívá. Jsou jen nepřirození, používají výrazy, které jim nejsou vlastní, zvláště cizí slova, a "zamotají se do věty tak, že nic vlastně nesdělují". Vzpomněla jsme si na ten dopis při sledování jedné časté chyby toho druhu. Např. pracovnice ministerstva školství nedávno řekla, že odborník je zaměřen na určitou orientaci, jindy chtěl kdosi utřídit něco klasifikací, při leteckém neštěstí slibovali informovat o podrobnějších zprávách z místa nehody a úředník jistého odboru životního prostředí chce dát limity podle stanovených omezení. Co je společnou chybou těchto vět? Mnoha slovy říkají jednoduchou informaci, neboli pleonasticky (jak se odborně říká nadbytečnosti slov stejného významu) sdělují totéž. Vždyť přece zaměření je vlastně orientace, utřídění je klasifikace, informace je zpráva a omezení je limita neboli hranice, mezní hodnota. Dávejme si pozor na jazyk, abychom se vyjadřovali nejen srozumitelně, jak si často připomínáme, ale i věcně a bez zbytečných slov.

Jaroslava Hlavsová

Povím vám správný čas...

         Tzv. slovesa mluvení, jako hovořit, mluvit, říkat, povídat, vyprávět apod., jsme nedávno sledovali v našem pořadu, který sám je pojmenován Rozmlouvání o jazyce. Tehdy jsme se zmínili i o tom, že není vhodné používat neformální sloveso povídat si v jakémkoli kontextu, dokonce i v tématech vážných až tragických; není tedy vhodné si jen "povídat" např. o AIDS, drogách, kriminalitě apod., když je k dispozici tolik výše zmíněných synonymních sloves vhodnějších.
         Dnes však chceme připomenout jiný problém těchto sloves. Většina z nich má náležitou předložkovou vazbu s 6. pádem: mluvit, hovořit, povídat o něčem.
         Poslední dobou se však v úzu mění tato vazba tak, že je předmět v pádě čtvrtém a bez předložky. Bývalo to vždy u takových předmětů, které mluvení nebo sdělování také označují, třeba: budu vyprávět pohádku, odříkala báseň, povím vám anekdotu apod. - vždy tu je bezpředložkový 4. pád. Teď ale slýcháme často nejen to kritizované zmínit něco, diskutovat něco, ale i další spojení, jako např. ve větách Povím vám správný čas, Sjízdnost silnic vám řeknu v osm hodin.
         Podobná změna vazby je také u sloves jiné významové skupiny: Vědět (o něčem) se vazbou přibližuje často slovesu znát (něco - 4. pád): sloveso znát mělo totiž ve staré češtině i v nářečích význam i vazbu shodné. Tak se tedy stává ve větách jako: Víme už složení reprezentace. Předsedové už věděli výsledky večer, apod.

Funkce se zrušuje

         Mnozí posluchači se často dovolávají výkladů v zajímavé knize Pavla Eisnera z 30. let Chrám i tvrz a připomínají stať o vyučování vidu, této zvláštní schopnosti slovanských sloves, která vyjadřuje průběh a trvání nebo ukončení děje a která dělá cizincům velké potíže. Zdá se však, že nejen jim. Zopakujeme si proto, že tzv. slovesa nedokonavá (např. dělat) mají čas budoucí v tvarech složených (budu dělat), zatímco dokonavá mají budoucí čas v tvarech přítomných (např. udělám) a přítomnost vyjádřit nemohou.
         Není proto správné užívání přítomných tvarů dokonavých sloves ve větách, které mají mluvit o přítomnosti, jako: Dalajlama, který se zúčastní "Fóra 2000". Ta věta nebyla o budoucnosti, byla vyslovena v den, kdy už Fórum skončilo, a měla tedy obsahovat sloveso nedokonavé, bez předpony (účastní se), schopné tu přítomnost vyjádřit.
         Naopak v titulku ČSSD se sestavení vlády účastnit nebude, stejně jako ve větě senátorky Budeme vést politické války dál vedla k chybě snaha zdůraznit trvání děje. V obou větách však stačil gramaticky správný přítomný tvar slovesa dokonavého: ČSSD se sestavení vlády nezúčastní, Politické války povedeme...
         Často také slýcháme složené tvary budoucí - bude se soustředit, i když tu přece stačí přítomný tvar k vyjádření budoucnosti jako ve větě náležité: Kabinet se soustředí na práci...
         A zase naopak přítomný tvar Funkce se zrušuje k 1. lednu je třeba nahradit náležitým ruší. Víme však, že to, co mluvčí nutí dělat chyby v užití tvarů vidu, bývá snaha vystihnout významový odstín, který obsahuje předpona. Tak potom vznikají tvary utvořené ad hoc, jako je tvar slovesa ve větě Trestní činy nebylo možno odstíhat se zvýrazněným významem ukončení děje pomocí předpony od-.

Jaroslava Hlavsová

Kupadla a plovárny...

         V horkém létě je jistě nejpříjemnější pro osvěžení místo u vody. U nás nemáme moře, a tak hledáme řeku, rybník nebo jakékoli koupaliště, tedy místo ke koupání, dříve koupadlo nebo kupadlo. Výraz koupaliště je novější, přejatý podle jihoslovanského kupaliště, a blízký i českému tvoření podobných názvů místa (hřiště, letiště, sídliště apod.). Profesor Trávníček ještě v 30. letech připomíná formu kupadliště, ale dodává, že už se ujalo většinou koupaliště. Na řekách, dokud byly čisté, se stavěly městské plovárny, jaké známe z Vančurova Rozmarného léta. Zajímá vás, proč plavci chodí na plovárnu a ne na plavárnu (proč je tu jednou o a v základu jiných slov a)? Necháme to plovat nebo plavat?
         Myslím, že by nikdo právě v expresivním spojení nechat něco plavat, tedy v přeneseném významu nestarat se o něco už sotva užil starší podoby slovesa - plovat. Vztah obou základů, plov- a plav-, je docela zajímavý. V dnešní češtině máme vedle sebe slova jako plovárna, plovací (např. plovací vesta, plovací blány) a naproti tomu třeba plavky, plavba, plavčík, plavec, plavecký (např. stadion). Dnešní slovník spisovné češtiny považuje za základní formu plavat, podobu plovat hodnotí jako zastaralou.
         Stará čeština měla sloveso plúti (1. os. přít. času plovu). Podle kmene plu- vznikl nově tvar pluji a naopak ke kmeni plovu se utvořil infinitiv plovati. A tak tu máme dvě slovesné formy, pluji (k plout) a plovu (k plovat), a říkáme tedy, že loď pluje, ale plavec plave. Ale odkud se vzalo to a? Proč se už neplove? To a je ještě z další slovesné formy plaviti - původně činit, aby plulo. Z toho slovesa, které se vztahuje jen k nějakému předmětu (plavíme koně, rudu, křídu apod.), vznikla dnešní podoba plavat. A tak došlo vlastně k třetímu zkřížení různých slovesných forem: plovat a plavit dalo dohromady plavat. Toto plavat má vlastně dvojí význam: aktivní, tj. pohyby se udržet na vodě, např. umím plavat už od 1. třídy, a naproti tomu v případech jako dřívko plave po hladině, lodička mu uplavala po potoce jde o význam pasivní (být unášen) a o spojení s neživnotným předmětem.
         Aby se děti naučily plavat, musí mít k tomu příležitost, dostatek vody, místa, kde se plavat dá, a to u nás v přírodě všude není. Proto se budují i v menších místech plavecké bazény nebo dokonce agua-parky. Agua, jak víme, je latinsky voda, ale i ten bazén je slovo cizí, z francouzštiny. Píše se jak slyšíme, pravopis se přizpůsobil výslovnosti, která už v 30. letech byla taková (Trávníček dokládá "hojně se vyskytuje -zén"), i když se tehdy ještě psalo s. Zajímavé je ještě slovo tobogan. Přejali jsme ho z angličtiny, ale ta ho má z jazyka indiánů. Označuje oblíbený doplněk bazénů - točitou skluzavku. Naším výkladem jsme doplavali hodně daleko od pláže, kterou jsme dnes začínali. Přejeme tedy ještě hodně sluníčka, vodu čistou a teplou. Pak bude plavání příjemné, ať doma na koupališti, v bazénu nebo někde v moři.

Emigranti, exulanti, vyhnanci...

         Svět nedokáže zvládnout různé pohromy, které lidem působí příkoří - nejen přírodní, ale i ty, které lidská společnost vytváří sama - válečné konflikty a pronásledování, což vede vždy k tomu, že část obyvatel takového neklidného území svůj rodný kraj opouští a hledá pomoc jinde.
         Takoví přistěhovalci jsou pak v cizině imigranty, doma je považují za emigranty, exulanty a tam, kde žádají o azyl, jsou nazýváni azylanty.
         Je příznačné, že všechna tato cizí jména jsou běžnými a častými výrazy a našem století, ale např. ve slovníku J. Jungmanna z 30. let století minulého je ještě nenajdete. Jsou tam názvy české vyhoštěnec, vyhnanec a vystěhovanec, popř. uprchlec, avšak ten je v jiném významu, než má dnešní slovo uprchlík, třebaže u nás docházelo k politiké emigraci už v době pobělohorské.
         Vraťme se ale k těm dnes užívaným slovům přejatým. Nebudeme se zabývat jejich právním obsahem, ale vysvětlíme jejich význam a původ z hlediska jazykového. Azyl(ant), emigrant i exulant jsou slova přejatá z latiny.
         Odvozeninu azylant (analogicky podle emigrant) SSČ zatím neuvádí. Základové slovo azyl - ochranný pobyt, který stát poskytuje cizímu státnímu příslušníku - je z latinského asylum, a to z řeckého asylon - místo bezpečné před lupiči. Původní s se tu v češtině vyslovuje i píše z: azyl.
         Emigrant (vystěhovalec) a opak imigrant (přistěhovalec) souvisí s latinským migrare (stěhovat), stejně jako slovo migrace (stěhování). A nakonec exulant je z latinského ex(s)ulans odcházející z vlasti (souvisí i exil - vyhnanství). Ve slově exulant je latinská předpona ex- a slovo solum - půda. Exulanti byli tedy vyhoštění z rodné půdy. V historii to odedávna nebylo bohužel nic neobvyklého.

Hyperkorektnost

         Ze strachu neudělat chybu nebo - lépe řečeno - z touhy mluvit a psát spisovně až vybraně často dochází k chybám opačným: k nadměrné domnělé spisovnosti. Říkáme tomu hyperkorektnost. Uvedu příklady, které takovou snahu dosvědčí. Skloňování číslovek dělá často potíže. Připomenu, jak proti náležitému zbytku tzv. duálových tvarů dvěma, oběma, které se někomu zdají "málo spisovné" se vyskytují chyby dvěmi, oběmi - tedy tvary, které vděčí za svůj vznik nadměrné snaze po spisovnosti. Stejně to je v případě dvou zaznamenaných větných výrazů: V těch tří tisících obyvatel nebo věta z rozhlasu - Bude zavedena (v Palestině) kontrola na tří procentech neobydlených pouštních oblastí. Proč je v obou případech tvar tří i v 6. pádě, místo náležitého třech? Protože donedávna byl tvar třech, čtyřech nespisovný. Sice jen v pádě 2., ale pro "jistotu" i do 6. pádu, kde nikdy jinak nebylo než ve třech, na čtyřech, dal opatrný mluvčí tvar tří, o kterém ví, že spisovný byl. Nadměrně ho užil i tam, kam ovšem nepatří. Správně tedy je v těch třech tisících obyvatel a na třech procentech. Připomenu přitom, že podle platných Pravidel českého pravopisu a mluvnic je i v druhém pádě teď vedle tvaru tří, čtyř spisovné i třech, čtyřech.

Podělí se velmoci?

         I v takových projevech, které jsou míněny jako oficiální, veřejné, slýcháme často tvary, jež spisovné nejsou. Mluvili jsme o slovesech, číslovkách, dnes jsou tu příklady ženských podstatných jmen, kolísajících různou měrou mezi vzory kost a píseň. Slyšeli jsme třeba, že po povodních se rozšiřují infekční nemoce, že Mečiar bude mít větší pravomoce, o úspěch se podělí velmoce nebo že k pěti horkým nocem přibyla další. Víme, že kolísání mezi těmito vzory není nové, postupně se prosazují tvary vzoru píseň (to jsou ty s e místo i, které má vzor kost). Prosazují se dříve u jmen konkrétních, méně u abstraktních. Ani mluvnice v rozsahu stanovené přípustnosti nejsou zajedno. Např. nová Příruční mluvnice češtiny kolektivu autorů brněnské univerzity při srovnávání tvarů 3., 6. a 7. pádu čísla množného uvádí jen tvary mocích, nocím (stejně bude velmocím, pravomocím, nemocím a velmocích, pravomocích, nemocích). Proti tomu platná Pravidla českého pravopisu už ve školním vydání uvádějí tvary oboje jako přípustné dublety. Zopakuji tedy, že podle nich je u slova pravomoc množné číslo pravomoci i pravomoce a stejně kolísá i pád 3. a 6. - tedy pravomocím i pravomocem, o pravomocích i pravomocech. Shodné tvary mají v množném čísle i slova nemoc, velmoc, ale 1. pád zní jen nemoci, velmoci. Jen u slova noc zůstává všude vzor kost - tedy noci, nocím, nocích. Budeme tedy říkat: k tropickým nocím, infekční nemoci, podělí se velmoci; jen ta věta o Mečiarových pravomocech opravdu nemá chybu: Mečiar bude mít větší pravomoce.

Dr. Jaroslava Hlavsová

Kde baštili se krocané...

         Při nedávné havárii dvou vojenských letadel nad Českými Budějovicemi řekl pan ministr Lobkovic, že letadla řídili zkušení piloté. Ve fotbalovém šampionátu ve Francii prý vyhráli favorité a paní redaktorka Jílková v televizním Kotli se ptala, co dělají narkomané; jindy zase slyšíme z rádia, že se vracejí astronauté.
         Ve všech těchto i podobných případech tvarů mužských podstatných jmen v 1. pádě množného čísla jde o nadměrnou snahu o spisovnost (říkáme o takovém tvaru že je hyperkorektní). Připomíná mi to písničku, kterou kdysi zpívala Naďa Urbánková, o hostinách pro zvané, kde baštili se krocané. Proč tedy k takovým směšným tvarům dochází? Jsou utvořeny analogicky podle koncovek jiných jmen - zakončených většinou na - ista (nebo -ita), říkáme tedy socialisti i socialisté, stejně jako třeba impresionisté, alchymisté podobně jako husité, bandité vedle běžnějšího tvaru -i: husiti, banditi, impresionisti. Ovšem jména pilot, favorit, narkoman i astronaut končí na souhlásku, a skloňujeme je tedy podle vzoru pán: páni a podobně ovšem i piloti, favoriti, astronauti i krocani. Ten tvar krocané byl míněn tehdy jako parodie na vybranou mluvu lepší společnosti. Ale piloté nebo narkomané i další tvary byly chápány docela vážně!

Vějička, větev, haluz...

         Někdy si v našich rozmluvách o jazyce všímáme různých komických výroků, které svědčí o neznalosti nejen jazyka, ale také podstaty pojmanovaných věcí. To vede pak k záměně slov zvukově blízkých, ale významově odlišných.
         Nedávno třeba kdosi v rozhlase prohlašoval, že jistá strana nesedne na vábničku určitého programu. Měl asi na mysli rčení sednout na vějičku, významově shodné se slovním spojením sednout na lep. Obojí znamená "nechat se ošidit". Snadno spletl zvukově blízkou vábničku (označení pomůcky k vábení zvěře; zpravidla je to píšťalka napodobující zvířecí hlasy) a vějičku, což býval proutek pomazaný lepem k chytání ptáků. Je to slovo starobylé; věja znamenalo v praslovanštině "ratolest, zelenou větev". Věja i větev jsou patrně slova původem spřízněná.
         Ale zastavme se ještě u výrazu větev a u jeho synonymních slov z našich nářečí. Asi znáte jiný spisovný název - haluz, užívaný i v moravských nářečích, ale také slovo sněť ze severovýchodních Čech (obecněji je známá zdrobnělina - snítka); ale je tu i chodská kotev a kotvjička, doudlebský kmín, v okolí Vysokého Mýta pak kloník. A celé západní Čechy slovem suk označují nejen pahýl po větvi, ale běžně celou větev. Polské i slovenské slovo konár označuje větev i u nás - na Těšínsku. Snad je pamatujete z názvu dobrého slovenského filmu nedávných let.

Jaroslava Hlavsová

Palacký most

         Vícekrát jsme v našem rozmlouvání o jazyce měli na programu stále touž chybu v užívání místních jmen - názvů ulic, náměstí apod., pokud jsou ta jména označením podle významné osoby s příjmením adjektivním, zakončeným na -cký, -ský. Je to např. Palackého most, ulice Vrchlického nebo náměstí Kříženeckého. V obecné češtině vždy zkráceně: Palacký most, Vrchlická ulice, Kříženecký náměstí. Je třeba si pamatovat, že koncovky přídavných jmen vztahových v názvech typu Libeňský most, Malostranské náměstí nebo Radlická ulice jsou jiné, vyjadřují vztah k jménu místa, od kterého jsou jména odvozena, např. Libeň, Radlice. Těm prvním, od jmen osob, patří koncovka přivlastňovací - Palackého, Vrchlického. Podobně bylo slyšet nedávno v souvislosti zcela jiné: počítali s Lewinskou výpovědí. V aféře prezidenta Clintona však počítali s výpovědí Lewinské (2. pád přivlastňovací od jména na - ská!). Důležitá je tu i ta okolnost, že správný a srozumitelný slovosled dává na první místo podstatné jméno a teprve za něj (v druhém pádě přivlastňovacím) jméno osoby (Lewinské), o jejíž výpoveď tu běží.

Lewinská a vodní propusť

         Ještě jednou se vrátíme po jazykové stránce k aféře, která zaujala přední místo ve zprávách světových sdělovacích prostředků - záležitost prezidenta Clintona a Lewinské. Byla nazývána kauzou, skandálem, aférou, pří, ale také jsem slyšela název Lewinská-gate. Ptáme se, kde se toto divné hybridní slovní spojení vzalo. Má své vzory a analogie. Původem byla aféra největší - z roku 1972.
         Tehdy byly v sídle demokratické strany ve washingtonském hotelu Watergate odposlouchávány telefonické hovory a vyneseny tajné písemné dokumenty v prezidentské kampani. Když ta skandální věc vyšla najevo, stálo to křeslo prezidenta Nixona, který podal demisi. Od té doby se jméno hotelu Watergate stalo symbolem afér politického dosahu. Jinak jméno samo - watergate - v angličtině nic takového nesignalizuje. Znamená jen "stavidlo, koryto řeky nebo vodní propusť", tedy nic skandálního. Slovo gate se však pro novináře stalo jakousi "příponou" v označování podobných skandálních záležitostí. Měli jsme tu Macek-gate, POLDI-gate, pak se mluvilo o poslaneckých titulech JUDr. a z toho se utvořil slangový název "judrgate". Posledním slangovým novinářským výrazem toho druhu je tedy Lewinská-gate. Že je to nedobré, češtině cizí a zbytečně pro posluchače nesrozumitelné, nemusím připomínat. Proto příště raději: věc, záležitost, skandál apod. - Lewinské.

Zámek není průvodcován

         Před několika dny jsem zaslechla tuto pozoruhodnou část věty: Často bývá omylem domníváno... Je to stejně zarážející jako výrok politika že před volbami bylo mezi podnikateli proslýcháno; jindy čteme na vratech zámku: zámek není průvodcován, jinde - hospoda není provozována.
         Kdysi jsme bývali za nadměrné užívání pasivních konstrukcí přísně káráni našimi profesory. Netušili jsme, jak se po dvaceti letech pasivum rozšíří jako vítaný prostředek neosobnosti, anonymity, jako možnost vyhnout se pojmenování aktivního činitele. Neodmítáme vyjadřování s tvary trpného rodu, kde jsou na místě, ani tzv. pasivum zvratné, které stejně neosobně děj vyjádří: Vyrábějí se tu odedávna boty, V Kolíně se dnes slaví posvícení apod. Známe také ustálená rčení s trpným rodem - např. nevídáno - neslýcháno, Pánu Bohu poručeno a aktuálně připomenu i Šrámkovo Léto budiž pochváleno. To vše nepochybně patří k tradičním prostředkům českého vyjadřování. Vrátíme-li se ale k prvním dvěma dokladům, usoudíme, že místo "bývá omylem domníváno" nebo "bylo proslýcháno" můžeme lépe aktivně říct, že lidé se často domnívají (a všeobecnost činitele se tu nijak nemění) nebo že se mezi podnikateli proslýchalo. Stejně můžeme vytvořit pasivum zvratné i v případě slovesa provozovat: provozuje se sport, řemeslo, živnost - o hospodě to tak obvyklé není, ale jde-li tu o abstraktní význam (ne budova, ale instituce), pak i o hospodě lze říci, že se provozuje; lépe, že ji např. provozuje pan Novák.

Podrobuje se výkonu trestu...

         Teď si povíme o něčem, co s chápáním aktivní a pasivní účasti podmětu na ději také souvisí. Poslechněme si větu z rádia. Mluvilo se o Albánii a o tom, že v Tiraně byla vzpoura poloviny vězňů, kteří vykonávají trest. V této větě je vztah slovesa a podstatného jména - podmětu a přísudku v nepořádku vzhledem k významu slovesa. Vězeň se totiž trestu podřizuje je jeho objektem, ale činitelem, vykonavatelem trestu je někdo jiný, státní moc. Vykonat, popř. nedokonavé vykonávat, znamená uskutečňovat, provádět (např. rozsudek byl vykonán - rozumí se - katem, popravčím, který je činitelem). V terminilogii vězeňství a soudů se užívá výraz "je ve výkonu trestu"; ani to není správné - výkon je na straně aktivních orgánů, vhodnější je podrobuje se výkonu trestu. I v těchto věcech je třeba dodržovat význam sloves a z významu vyplývající větné vztahy mezi činitelem a dějem předmětem zasaženým - aby naše vyjadřování bylo logické a mělo správný smysl.

Jaroslava Hlavsová

Diva není divá, ale božská

         Karel Gott v rozhlase mluví o své nové vánoční desce, kterou nazpíval, jak říká, s "operní divou Evou Urbanovou". Užívá tu méně známé slovo diva, které označuje slavnou umělkyni, zejména operní. Dnes se říká hvězda, anglicky star, což byly dříve výrazy světa filmu. K. Gott vyslovuje správně dy - tedy dyva. Bohužel slýcháme i diva, protože českému uživateli se tu plete slovo div (zázrak). Diva ale není žena divná, ani divotvorná, ale božská. Slovo diva je od italského divus, které souvisí s latinským Deus - bůh. Vzpomeňme na přezdívku skladatele Josefa Myslivečka "II divino bohemo" - tedy - "božský Čech". Toto divino tedy se slovem diva souvisí nejen etymologicky ale i věcným okruhem hudby. - Další problematická slova začínající slabikou di (dy) mají výslovnost obojí. Nijak spolu ta slova nesouvisí. Je to např. slovo divan (vyslovujeme divan nebo dyvan), které užívají i mnohé další evropské jazyky, ale výraz je z Orientu. Tohle starší označení pohovky bylo původně názvem hostinského pokoje a rozšířilo se z Turecka na západ. Jiným slovem, u něhož je dvojí výslovnost možná, je dikobraz (také dykobraz, což je běžné). Je to název ostnatého hlodavce, který sice bodlinami jakoby připomíná dýku, ale s tím slovem nijak nesouvisí. Přírodovědec Presl ho teprve v minulém století přejal z ruštiny, odkud známe adjektivum dikij - "divoký". Pro takový divoký vzhled tam toto jméno hlodavec dikobraz dostal. Komenský ho nazval "mořská svině bodlavá" - tedy vlastně pichlavé morče, kterému se trochu podobá. - A nakonec ještě poznámka o slově divizna. Tady, protože je to slovo domácí, už staročeské, opravdu vyslovujeme jen měkce di - divizna. Na rozdíl od prvního slova diva tohle slovo opravdu souvisí se slovem div - je to rostlina léčivá, zázračná, divotvorná.

Vícejší?

         V našich pořadech se některá témata vracejí. Je to proto, že jazykové pozoruhodnosti nemizí, ale někdy spíše dál nabírají na frekvenci, stávají se běžným zlozvykem, který si uživatelé češtiny osvojují. Jedním z takových jevů je tvoření druhého stupně přídavných jmen a příslovcí jaksi dvojitě, totiž náležitou příponou, např. -ejší, -eji a k takto utvořenému tvaru druhého stupně se jakoby "pro jistotu" ještě přidá prostředek tvoření formy opisné, tedy příslovce víc, více. Slyšíme pak i ve veřejných, jinak kultivovaných projevech dobré úrovně, takové výrazy jako je to o to víc paradoxnější nebo ...aby mluvil víc konkrétněji, ještě víc radostnější fakt, ...tím víc šťastnější řešení a mnoho podobných.
         Teď ale zopakujeme něco ze školních gramatických pouček. Druhý stupeň přídavných jmen tvoříme příponami -ejší (-ější), např. bělejší, černější, u těch, která končí na - přidáváme ke zkrácenému základu slova příponu -čí (sladčí, lehčí) nebo -ší (širší, vyšší). Někdy je 2. stupeň utvořen nepravidelně, např. větší, menší, lepší, horší, delší. Opisné formy 2. a 3. stupně typu více známý, nejvíc rozhodující připojují k prvnímu stupni příslovce víc(e), nejvíce. Takové formy má i ruština (boleje sladkij) nebo angličtina (more sweek). V češtině je opisný typ často u přídavných jmen slovesného základu, např. víc věřící, více rozhodující, nejvíc ponižující apod. Stupňujeme zpravidla přídavná jména kvalitativní, jakostní, ale někdy i adjektiva vztahová (od podstatných jmen), např. nejčerstvější opera, kopcovitější krajina apod.
         V žádném případě však není vhodné spojovat obě možnosti k vyjádření větší míry vlastnosti tak, jak jsme uvedli, tedy ne víc radostnější zjištění, ale jen radostnější, ne víc paradoxnější, ale třeba jen více paradoxní. Jiná taková příslovce označující míru se s 2. stupněm spojovat dají, např. mnohem veselejší, značně lepší apod.

Jaroslava Hlavsová

Vidino přesladká, vidino prohry

         Často se tu zamýšlíme nad tím, jak se vyjadřovat srozumitelně, jasně, se znalostí správného významu vlastních slov. Dejme dnes pozor na jednu drobnost, která je nepříjemným významovým posunem. Sledujte tyto nedávno zachycené věty: Vidina nesplatitelného dluhu jim není ani moc blízká. Vidina zániku společnosti je starostí spíše těch domácích. Vidina prohry ve volbách jim vlastní nebyla.
         Vidina je v těchto větách tedy spojena vždy s něčím negativním: vidina dluhu, vidina zániku společnosti, vidina prohry. Slovo vidina neboli přelud je však tradičně spojováno spíše s klady, je to představa krásného, dobrého, ne hrozba nebo strašák, jakým je např. nesplatitelný dluh.
         Princ v Rusalce zpívá okouzleně: Vidino divná, jsi-li ty člověk - nebo pohádka?; slovníky uvádějí spojení jako vidina slávy, vidina rychlého zisku. Sto padesát let starý slovník Jungmannův má u hesla vidina ve stejně kladném významu citát z Kollárovy znělky, jako ekvivalent je tu slovo ideál, a také neutrální význam z odborného textu z astronomie - čas vidiny měsíce. Toto spojení a význam viditelnost dnes už běžné není.
         O slově vidina, které se vám asi právem bude zdát problémem okrajovým, jsme hovořili proto, abychom upozornili na nutnost užívat slova (i ta méně obvyklá) v náležitém významu a spojení.

Vstupné nemůže být zdarma

         Nedávno jsem slyšela taková sdělení: Do konce roku budou poplatky zdarma. Vstupné na výstavu bude zadarmo. Na první pololetí získali nájemné zdarma, potom snížené. Co tu není v pořádku? Co vlastně znamená slovo zdarma nebo zadarmo? Souvisí se slovem dar, darem; slovník říká, že je to bez (peněžité) náhrady a připomíná přísloví: zadarmo ani kuře nehrabe čili každý žádá odměnu za práci. Ve starším jazyce bylo ekvivalentem slovo darmo, které dnes znamená jen zbytečně - zbůhdarma. Jungmann uvádí tehdejší významy slova darmo: zadarmo, darem, bez peněz, bez záplaty, bez náhrady, darovným způsobem.
         Nesmysl v uvedených větách je tedy v samém významu v nich užitého příslovce zdarma. Poplatek (vstupné, nájemné) logicky nemůže být bez poplatku - tedy zdarma. Věty musí slovo poplatek negovat jinak, např. Do konce roku budou poplatky prominuty. Vstup (nikoli vstupné!) na výstavu bude volný. Na první pololetí získali nájem (ne nájemné!) zdarma. Tedy názvy poplatků jako: poštovné, vstupné, nájemné spojovat ve větách se slovem zdarma nelze.
         A nakonec ještě připomínku. Setkáváme se často se spojením Vstup volný. Víme, že to znamená, že vstoupíme zdarma. Je-li však vstupné dobrovolné, má každý návštěvník dát neurčenou sumu podle svých možností a ochoty.

"Já bysem, my bysme, vy by jste..."

         Paní Věra Pecková z Prahy 6 nám napsala, že některé významné osobnosti v televizi i v rozhlase říkají já bysem a že jí přitom běhá mráz po zádech. Ty slavné jmenuje, já je ušetřím jen proto, že je tu výběr náhodný a že by měl - jak se říká - "jít do sebe" mnohý z nás.
         A tak od začátku. Tvar já bysem je nespisovný tvar podmiňovacího způsobu a zpravidla je pouze (jako pomocné sloveso) částí složeného podmiňovacího tvaru s tvarem minulého příčestí slovesa významového, např. já bysem prosil. Nespisovnost se ale neomezuje jen na 1. osobu čísla jednotného; projevuje se stejně i v čísle množném - my bysme (někde, např. v jihozápadních Čechách, ale také na Hradecku) říkají bychme. Nespisovné tvary bysem, bysme, pronikly patrně proto, že archaický pozůstatek tzv. aoristového tvaru - podmiňovací bych je v tvarové soustavě sloves něčím zvláštním, ojedinělým, a tak tvar využívá pomocné části tvaru složeného - minulého: jsem (např. četl jsem). A ještě jedna chyba se tu v neznalosti a ve snaze po ještě spisovnějším tvaru poměrně často vyskytuje: by jste místo náležitého byste (a to i v písmě). Nakonec tedy zopakujeme, že jediné náležité spisovné tvary podmiňovacího způsobu slovesa být jsou: já bych - my bychom; ty bys - vy byste; on, ona, ono by - oni by!

Oni sázejí i sází

         Z dopisů, které od posluchačů přicházejí (nebo i přichází), vybereme dnes dopis od pí učitelky Jany Chalupové z Pelhřimova. Kriticky se pozastavuje nad tím, že v rozhlase i v televizi slyší (i od profesionálů - hlasatelů a reportétů) "špatně tvořené tvary 3. osoby mn. čísla slovesa typu vojáci odjíždí, lidé se vrací, chalupáři po sobě uklízí apod.". Paní Chalupová nám dala dobrý nápad k probrání aktuálního stavu spisovnosti těchto tvarů. Jde tu o starý problém čtvrté třídy sloves a jejich tří vzorů - v 3. os. jedn. č. mají tvary prosí, trpí, sází - shodně koncovku -í. Rozdíl byl vždy v čísle množném - oni prosí, trpí, ale sázejí. Dva první vzory tu ale soustavně působí na unifikaci (sjednocení) koncovek, a tak se tu i u typu sázet prosazuje tvarová podoba na -í.
         A dnešní stav? Cituji brněnskou Příruční mluvnici češtiny: "Pravidla pravopisu z r. 1993 obě koncovky u typu sázet zrovnoprávnila. Původně nespisovné podoby jsou však vnímány jako stylově nižší." Když se tedy podíváme do Pravidel na dnes citované tvary sloves, shledáme, že u všech je sice na prvním místě koncovka 3. osoby mn. čísla -ejí, ale jako rovnoprávná spisovná dubleta je tu na druhém místě koncovka . Není tedy už chybou oni přichází, odjíždí, oni se vrací, uklízí, uvádí, překáží apod. Nakonec dodávám, že posluchačům z jihozápadních Čech to jistě není proti mysli. V této velké oblasti se v tradičních nářečích tak říkalo odjakživa.

Rocker aneb Houpačka

         Nedávný svátek rockerů, návštěva slavných Rolling Stones, byl samozřejmě příležitostí k aktuálním hovorům o této skupině - i ve sdělovacích prostředcích; pak i dotazům, týkajícím se jména Rolling Stones. Tedy především: slovní spojení rolling stone označuje v angličtině "nestálého člověka, který často mění bydliště i zaměstnání, tuláka"; sloveso to roll in značí "valit se, přicházet v množství, hrnout se". Mnozí si jistě vzpomenou na slogan při první návštěvě této skupiny, který využil doslovného překladu do češtiny a ohlašoval jejich blížící se návštěvu: Kameny se valí do Prahy. - Víme také, že anglické přísloví "a rolling stone gathers no moss" - českým ekvivalentem je "devatero řemesel, desátá bída" - nebylo přímou motivací pro pojmenování skupiny; své jméno skupina získala podle písně "Rolling Stone". Jméno skupiny také není odvozeno od jména hudby a tance rock`n`roll. A na závěr ještě připomínka: rockeři v kožených bundách a vyznavači určitého životního stylu mají synonymní označení s docela nevinným domáckým předmětem. V americké angličtině slovo rocker označuje i houpací křeslo, dětskou houpací židličku, prostě houpačku.

Jaroslava Hlavsová

Psaní číslovek

         Zopakujeme si dnes něco o psaní číslovek, tentokrát řadových. Víme, že za číslicí, která je písemnou značkou čísla, je tečka tehdy, když má číslice (arabská nebo římská) platnost číslovky řadové. Tečku nepíšeme tehdy, když číslici můžeme číst jako číslovku základní i řadovou, např. v datu s letopočtem. Tečka za řadovou číslovkou je významově nutná - sledujte pozorně tuto větu: Mezi nimi jsou bratři bývalého předáka ETA, kterého Francie vyhostila v 80. letech. Kdybychom tu za číslicí 80 neudělali tečku, nevyhostila by Francie předáka v letech osmdesátých, ale četli bychom to v osmdesáti letech - čili jako starce. Tečka je nutná i proto, že zabraňuje dvojznačnosti v těch případech, kdy čtení nerozliší přípona nesprávně napsaná za ní písmeny - např. není dobře psát, jak často vidíme, v 40ých letech, 12ti stupňové pivo, 10ti násobný apod. Spojení lze psát i celými slovy, tedy jedním složeným přídavným jménem: dvanáctistupňový, desetinásobný apod. Slovy píšeme i podstatná jména, která pojmenovávají jak číslice, cifry, tak i to, co je jimi označeno - např. tramvaj devítka, divadelní soubor Pražská pětka, fotbalová jedenáctka, Jizerská padesátka a další sportovní názvy, které vyjadřují míry, zvláště délku, např. tratí, bazénů: uplaval stovku, zaběhl šedesátku atd.

Padají vlasy, karty i otázky

         V našem rozmlouvání o jazyce často užíváme mluvnický termín pád, pádové koncovky apod. Termín pád je doslovným překladem latinského casus, jak uvádí už slovník Jungmannův. Odvozených podstatných jmen od slovesa padat je mnoho, je to nejen doslovně z němčiny přeložený nápad, ale i poměrně nedávno publicisticky rozšířený dopad - silný účinek a potom i západ, odpad, případ, spád i spad a také složeniny jako listopad či vodopád. Vidíme, že u odvozenin se mísí významy původní - fyzický pád s významem přeneseným (nápad, dopad). Bohatá je frazeologie padání - padají vlasy, únava, dřímota, smutek, výstřel i branky, góly, stíny, ale i otázky a také odpovědnost, volba, karta; jablko v přísloví jablko nepadá daleko od stromu, v jiném rčení padá kosa na kámen a už u Jungmanna pýcha předchází pád. V poslední době slýcháme v politických diskusích požadavek typu padni komu padni. A stále platí pro některé nevychovance - škoda rány, která padne vedle. Některá spojení bývala napadána jako germanismy, především starší ekvivalent předložky za - v pádu, v pádu-li, že (říkalo se v pádu-li, že bude pršet, popř. v pádu špatného počasí). Dnes už není ani třeba takové spojení odmítat, vymizelo z aktivního užívání; drží se ještě tím pádem, které Trávníček hodnotí jako spojení lidové a má význam jednoduššího tak, proto je nastydlý, a tím pádem dnes nejde ven (řekneme a tak proto nejde ven). Podobná spojení má ovšem nejen němčina, ale také angličtina a francouzština. Právě tak můžeme srovnat spojení na každý pád (s významem jistě, za každých okolností) s německým auf jeden Fall, ale i s frází anglickou či francouzskou.

Kolaps a zkolabovat

         V Praze 5 byl prý zase kolaps dopravy. Tohle přenesené neterminologické označení kritického stavu nějakého jevu neboli věci se často užívá. Původně je to termín lékařský, znamená prudké selhání krevního oběhu. Je jasné, že je to slovo odvozené z latinského colapsus a v jeho základu je sloveso lábí (padat), které znáte z užívaných slov příbuzných: knižních výrazů labilní (nepevný, nestálý) a také lapsus (skloňujeme v 2. p. lapsu i lapsusu), což znamená chybu, omyl, nedopatření. Nespisovné sloveso zkolabovat (zhroutit se, selhat) trochu odvádí od správného psaní slova kolaps. Podle latinského tvaru participia se totiž kolaps píše s p, jak slyšíme. Odvozeniny s b jako labilní, labilita mají ale b od jiných latinských tvarů, především od infinitivu labi. Zaznamenali jsme i odvozeninu přímo od celého slova kolaps - zkolapsovat, to ale neodpovídá správnému tvoření. Můžeme si tedy přát, aby na Praze 5, přetížené autodopravou ke kolapsům nedocházelo, aby dopravní síť nezkolabovala dřív, než se podaří postavit pokračování strahovského tunelu.

Vlci, myši, krysy a švábi

         Mnohokrát jsme tu mluvili o tom, jak důležitou stránkou pro oživení jazykového projevu je obraznost, přenášení významu, různá výstižná slovní spojení, ustálená rčení s metaforou nejrůznějšího původu. Často v pozadí přirovnání bývají zvířata, i když už kolem nás nežijí. Máme hlad jako vlk, někdo je chytrý jako liška, atraktivní dívka je kočka. Naprosto jiná je ale šedá myš - nezajímavá, obyčejná. Jako myš (a to zvláště kostelní) je člověk chudý, jiný je jako myš mokrý. Myš máme u počítače, ale nejen my - tento obrazný název je přeložen z anglického termínu mouse. Zajímavé je, že v češtině pro nevýznamného úředníka je označením spojení kancelářská myš, ale němčina i ruština mají shodně kancelářskou krysu. U nás je slovo krysa poměrně nové, přejal ho z ruštiny Jungmann, protože v lidové češtině byl pro krysu i potkana nerozlišený obrazný název němkyně, německá myš - pro sousedy nelichotivý, stejně jako jsou názvy hmyzu švábi, rusi. Od doby ustálení slova krysa v daném významu se objevují i česká spojení, která vyjadřují negativní vlastnost nositele - zbabělost (kdo se bojí je podle K. Čapka bídná pozemní krysa), zrádnost (viz obrazné rčení krysy opouštějí loď), krysou bývá nazýván i bezcharakterní vyděrač, zrádce, udavač. Vidíme, jak se nám pěkně rozlišily oba významy, spojené se specifikací zvířecích názvů. Původně užívaný název myš je však velmi starý; je nejen ve všech jazycích slovanských, společné kořeny jdou celou Evropou.

Meritum, meditace, triumf a trumf

         V jednom menšinovém časopise jsem si přečetla, že je třeba se dostat se k meditu věci. Pochopitelně mělo být k meritu věci. Protože jde o výraz často nepřesně užívaný, řekneme si o něm něco, a nejen o něm. Znáte také slovo meritorní, to znamená podstatný, např. meritorní problém, meritorní návrh. Zase tu máme latinu, z níž slovo pochází, tedy od přídavného jména meritorius (zasluhující pozornost, důležitý), od lat. slovesa mereri (zasluhovat, mít hodnotu). Jeho tvar příčestí je meritus a odtud to meritum věci neboli podstata. Naproti tomu meditovat, či rozjímat je z lat. meditárí (uvažovat). Protože o meditacích se hodně mluví i píše, propagují je různé letáky, je toto slovo častější než meritum, a tak si je autor textu spletl. Víme však, že na cizí slova máme dávat pozor. Nejsou pak chloubou vzdělanosti, ale naopak.
         Právě tak tomu bylo ve větě, která končila je triumfem, který má Clinton v rukávě. Měl to být trumf v rukávě, jak to mívají nepoctiví karbaníci. Zde ovšem jsou dvě slova původem totožná - obě jsou z latinského triumphus, to je dále z řečtiny. Triumf znamená vítězoslávu, velké vítězství, zatímco německá podoba Trump, přejatá i k nám, má už význam jiný: karta, která přebíjí trumf, znamená překvapivý pádný důvod. To má asi prezident Clinton podle autora článku "v rukávě" - triumf však ještě ne.

Jaroslava Hlavsová

Partaj, lajntuch, špunt...


         Rozhlasové vysílání bylo v minulých měsících plné zpráv a úvah o politice, a tak i naše dnešní rozmlouvání o češtině svým tématem k nim patří. Po prvním kole senátních voleb jsme slyšeli předsedu jedné z koaličních stran komentovat jejich výsledky; několikrát při tom užil slova partaj, partajní. Jistě je všichni dobře známe. Já sám v nich pociťuji poněkud hanlivý odstín a vnímám jejich užití jako stylistický záměr, zvláště když se objeví v projevu spisovném, jak tomu bylo i v našem případě. Čekali bychom tedy, že mluvčím bude někdo, kdo ty různé šarvátky mezi politickými stranami kritizuje - ale byl to politik, který se na nich přímo podílí, dokonce je jejich spolutvůrcem. Musíme se tedy ptát, zda pro mladší generaci slovo partaj už ten hodnotící odstín neztratilo. Naše slovníky takový vývoj trochu naznačují. Zatímco Příruční slovník z 40. let, který v podstatě zachycuje úzus předchozího půlstoletí, také hodnotí slovo partaj jako hanlivé, další, vydávaný o dvacet let později, je charakterizuje jen jako expresivní a poslední, datovaný rokem 1994, žádné stylové omezení tohoto typu již neuvádí. Ve všech případech se ovšem partaj zařazuje mezi slova patřící do obecné češtiny, tedy nespisovná. Jak jsem ale dotazem zjistil, příslušníci nejmladší generace dokonce váhají, zda opravdu partaj nespisovný ráz jednoznačně má. Že by se tedy toto slovo postupně stávalo součástí neutrální a spisovné slovní zásoby? Mohli bychom odhadnout, co takový vývoj motivuje. Spisovné, slohově neutrální slovo strana označovalo po dlouhá léta politickou stranu jedinou, a tedy se hledá výraz pro význam odpovídající nové situaci, kdy se v pluralitním systému uplatňuje stran víc. Dnes neodhadneme, zda převládne tato potřeba, nebo se partaj vrátí do stylové oblasti, v které byla dříve, protože negativní asociace spojené se slovem strana se u dalších generací vytratí.
         Tento konflikt mezi výrazem českého původu a přejatým do češtiny z němčiny, nebo aspoň německým prostřednictvím, není ojedinělým jevem. Spisovná čeština postupně nahradila lajntuch prostěradlem, špunt zátkou, už nic nepucujeme, ale čistíme. Starší výrazy v těchto dvojicích dnes pociťujeme jako zastaralé, nebo jim dokonce ani nerozumíme. Ale některá jiná jako by znovu ožívala, pokud novější český výraz z nějakých důvodů docela nevyhovuje. Platí to nejen o partaji, ale např. o slově policajt, které se autorům slovníku z šedesátých let také zdálo zastaralé; v tomto případě se možná projevuje i vliv slovenštiny, kde slovo policajt vždy patřilo do neutrální slovní zásoby, zatímco v češtině bylo neutrální policista. Na vliv angličtiny bychom zase mohli usuzovat u slova muzika, které se také nově objevuje ve spisovných kontextech. Je tedy zřejmé, že změny v jazyce nemůžeme chápat jen jako jednosměrný pohyb.

Restituovat zdvořilé vyjadřování není jednoduché

         Nedávno jsem dostal od jednoho posluchače lístek, v kterém vzpomínal na to, jak před válkou jako kluk slýchal ve svém rodném městečku, jak majitel obchodu, už tehdy starý pán, oslovuje svého zaměstnance pane příručí a vyká mu. Zajímá ho dnes, co to slovo vlastně znamenalo v obchodní činnosti. Tak tedy slovník je vykládá tak, že to byl obchodní pomocník, obstarávající krámský obchod, tedy řečeno moderněji ten, kdo uskutečňoval ten poslední článek od dodavatele k zákazníkovi.
         Pokud jde o vykání, snad by bylo vhodné uvést, že tvary zájmena vy jsou v něm sice stejné jako pro číslo množné, ale o shodě s přísudkem to doslova neplatí. Když mluvíme o jedné osobě, říkáme vy píšete, vy budete psát, stejně jako když oslovujeme víc lidí, ale vy jste psal, nikoli vy jste psali, jako tomu je např. ve slovenštině. Zvláště pro mladší generaci můžeme připomenout, že vykání bylo dříve rozšířenější než dnes. Já sám patřím ke generaci, které na gymnáziu většina profesorů vykala už v primě, tedy jedenáctiletým dětem, a můj otec vykal své matce. Tykání se ovšem velmi rozšířilo v době, kdy se spojovalo s oslovením soudruhu, vykání bylo spíše výjimkou, hlavně v období revolučního nadšení v 50. letech. Pro ty, kteří vyslovovali slovo soudruh jen s přemáháním, se nabídl kompromis, tykat si a oslovovat se křestním jménem. Do osobních vztahů se však zároveň dostala až nadměrná důvěrnost, do té doby vyhrazená jen lidem si nejbližším; jinak by se to do té doby považovalo za nezdvořilost. Proto vykání příručímu, již vyučenému a osvědčenému pracovníkovi, bylo docela na místě. Pro zajímavost uveďme, že tykání spojené s oslovováním křestním jménem, které tak často slyšíme v amerických televizních seriálech, není tak důvěrné v anglické předloze. Angličtina tykání nezná, tedy jeden stupeň k té naší důvěrnosti schází. Rovněž oslovování jménem zastupuje i naše oslovení titulem, tedy ještě vyšší stupeň formálnosti: neužívá se totiž spojení odpovídajících našemu pane doktore, pane řediteli, pane profesore.
         Pokud pak jde o oslovení nebo označování spojením se slovem pane, pan, mnozí posluchači se ozastavují nad tím, že v rozhlasovém a televizním zpravodajství slýcháme tak nazývat lidi, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, dokonce jsou podezřelí z těžkých zločinů - třebas pan Kahánek. Na druhé straně některým sdělovacím prostředkům nestojí za takový přívlastek ani prezident republiky - slyšel jsem ve zprávách Novy mluvit o Havlovi. Opakovaně se s takovým označením setkáváme v novinových titulcích. Až komicky pak působí, když se uchazeč o vysokoškolské studium představí komisi takto: Jsem pan Čermák. Nejde-li totiž o oslovení druhé osoby, vyjadřje slůvko pan jednak úctu, jednak jistý citový vztah. Ukazuje se tedy, že "restituovat" zdvořilé vyjadřování není pro všechny tak jednoduché.

Pozor na cizí slova

         V těchto rozmlouváních o češtině se musíme stále vracet k užívání slov převzatých z cizích jazyků a v češtině stále jako cizích pociťovaných. Ne vždy k nim zaujímáme odmítavý postoj: v mnoha případech takové slovo češtinu obohacuje, umožňuje pojmenovat jevy, pro které čeština název nemá a utvořit je z českých jazykových prostředků by bylo obtížné. Je ale třeba upozorňovat na případy, kdy mluvčí (nebo pisatel) užije převzatého slova buď zbytečně, nebo nevhodně.
         Nedávno jsme slyšeli od moderátora televizní Sedmičky, že se u nás cizinci zabývají také kriminalitou. Nejde o to, že pro slovo kriminalita máme vhodný a přesný český ekvivalent zločinnost, ale také o to, že cizí výraz je v tomto kontextu, v kterém ho mluvčí užil, jednoduše nesprávný. České slovo by svou slovotvornou stavbou - hlavně díky příponě -ost také přesvědčivě ukázalo, že se tak označuje souhrn častých jevů, opakujících se jako vlastnost u různých nositelů.
         Abychom uvedli analogický případ se stejně tvořeným podst. jménem, poruchovost: má-li televizor velkou poruchu, neznamená to ještě, že má velkou poruchovost, může jít jen o poruchu ojedinělou. Proto by bylo vhodnější, kdyby moderátor řekl, že se cizinci zabývají trestnou činností, dopouštějí se kriminálních činů, páchají zločiny. Zločinností neboli kriminalitou se zabývá policie, soudy, statistiky, a ne její pachatelé. O kriminalitě se často diskutuje, a tak se mluvčí stal obětí velké frekvence tohoto slova, které se jaksi nenáležitě "tlačí na jazyk".
         Na podobnou příčinu můžeme usuzovat, když čteme v deníku DNES, že deklarovaná ochota k účasti ve volbách je nereálně optimistická. Náš nesouhlas se týká slovesa deklarovat. Ve slovníku najdeme výstižný výklad jeho významu: vydávat prohlášení, zpravidla slavnostně; vyhlašovat, prohlašovat. Je možné, že uvedené souvislosti by ekvivalent "vyhlašovat" vcelku vyhovoval, ale nepochybně tu schází příznak "slavnostně". To přesvědčivě dokazuje odvozené podst. jméno deklarace s významem slavnostní veřejné prohlášení. Sloveso vyhlašovat má význam trochu širší - veřejně oznámit, jenomže pro sloveso deklarovat musíme předpokládat význam specifičtější.
         Do třetice uveďme citát z jiného deníku; četli jsme, že ruští zajatci a Židé z koncentračních táborů byli nuceni "pracovat bez jakékoli lékařské či jiné asistence". Autor úvahy o rozmachu německého automobilového průmyslu v době války užil málo vhodně slova asistence nejspíš vlivem angličtiny, kde podst. jméno assistance znamená pomoc v širokém smyslu slova, v češtině však jen pomocnou účast při něčem. Lékař, který asistuje, je vždy osobně stále přítomen a k ruce jinému, hlavnímu aktérovi děje, což o psané situaci samozřejmě neplatí, i kdyby slova asistence bylo užito v kladné souvislosti.

Zdeněk Hlavsa

Blamáž a blasfémie

         Nezávislý kandidát do senátu nedávno vyvracel tvrzení, že 400 ze získaných podpisů, které potvrdily souhlas s jeho kandidátkou, bylo falešných. Říká, že to je blamáž, avšak myslí tím, že je to lež, pomluva, podpisy že byly pravé. Ona to ale možná není pomluva, a pak je to tedy pro něj opravdu blamáž, česky ostuda, hanba. Slovo blamáž patří k těm nepříliš častým francouzským výrazům "ze společnosti", které u nás zdomácněly a nadále se užívají. Dokonce se užívá i odvozené sloveso blamovat se. Trávníček z 30. let dokládá i dokonavou hovorovou formu blámnout se, bláml se. Jak jsme řekli, blamáž je slovo francouzské, souvisí se slovem blamer - tupit, zastouzet - a to se středolatinským blasphemare. To známe z řidšího cizího slova blasfémie, rouhání, které je také ze střední latiny a řečtiny, v níž je složeninou dvou slovesných základů - škodit a mluvit. Jde tu opět o zostouzení, o to, že někdo škodí mluvením. I angličtina má sloveso blízké - to blame - s významem dávat vinu, hanět. Vidíme, že cizí slova Evropou cestují, při přejímání a užívání je ale musíme dobře znát, abychom se neblamovali, tedy neutrpěli blamáž, neztrapnili se.

Skloňovat, zavináč

         Před časem jsme si povídali o různých významových posunech, které vývoj slovní zásoby provázejí. Máme tu dnes dva aktuální příklady na přenášení významu. První je ztráta terminologického významu odborného výrazu přímo z mluvnice. Je to sloveso skloňovat, které v jazykovědě znamená měnit tvar slova k vyjádření pádu, čísla, popř. i rodu, ale mimo odborný rámec užití, hlavně v současné publicistice znamená často vyslovit, užívat nějaké slovo. A tak slyšíme třeba větu hodně skloňovaným termínem jsou alternativní zdroje, jindy pan kolega skloňuje často stejný pojem jako německá strana apod. Takovému procesu, kdy slovo ztrácí svůj výhradně odborný význam a užívá se mimo obor, ve kterém je definováno ve významu novém, neterminologickém, říkáme determinologizace. Často postihuje termíny z oborů technických, gramatiku a její odborné názvy snad poprvé.
         Jiný zajímavý příklad na významový posun v současné době představuje slovo původně odborné terminologii vzdálené - zavináč - ve slovníku definované jako zavinutý marinovaný plátek sledě se zeleninou. Pominu-li, že v úzkém kruhu uživatelů - tanečníků společenského tance - je slovo slangovým názvem jisté figury (např. z jive), je pozoruhodný teď význam další. Je to název e-mailového znaku @ (ve známé grafické podobě psacího malého písmene a v zatočeném kroužku), oficiálně citovaný v adresách. Zavináč se tedy stal běžně užívaným termínem e-mailové komunikace, i když je původně názvem slangově přeneseným.

"Mám na vás prosbu..."

         Mezi dopisy, které dostáváme od posluchačů, byl dotaz od pana Mareše z Liberce. Ptal se, zda je správné ustálené slovní spojení mám na vás prosbu. Pan Mareš správně soudí, že náležitá je slovesná vazba s pádem třetím a předložkou k: mám k vám prosbu. Podobně dvojí vazba je ve spojení se slovy dotaz, otázka. Ani zde není správné mám na vás dotaz, mám dotaz na pana poslance, mám otázku na paní předsedkyni, jak často zaznívá např. v parlamentních interpelacích. Zde je vhodná předložka pro - také s pádem čtvrtým. Oba typy předložkových spojení je však lépe nahradit prostým slovesem; místo mám k vám prosbu, nebo dokonce nevhodného mám na vás prosbu je prosím vás a místo mám dotaz na pana poslance, otázku na paní poslankyni jen ptám se pana poslance, tážu se paní poslankyně apod.
         Jiný je problém častých důvodových spojení předložky na typu na dotaz, na radu, která jsou ve spisovném jazyce zcela náležitá. Dějové podstatné jméno v těchto častých předložkových spojeních vyjadřuje příčinu děje: sdělení na dotaz, lék na radu, koncert na přání, dort na objednávku, návštěva na pozvání, a také se slovesem: přijet na žádost, zemřít na infarkt, dát na pamětnou apod.

Jaroslava Hlavsová

Případ neboli kauza

         Kauza Temelín, znovu o kauze státní rozpočet, pamatujeme na kauzu harvardské fondy... Co k tomu dodat? Že je těch kauz přespříliš. Slovo kauza (píšeme i původním latinským pravopisem - tedy také causa) znamená původně příčina, pře - tak i ve světě právníků, ale shodně s nimi v publicistickém vyjadřování je kauza ekvivalentem slova případ. Odvozenina z odborné terminologie, např. logiky, je přídavné jméno kauzální, tedy příčinný, např. kauzální souvislost něčeho s něčím. A trochu té jazykovědné terminologie. V ní existují tzv. kauzativa, což jsou slovesa přechodná, s významem působit, aby se udál děj slovesa základního; např. aby kabát visel - pověsit. Ale vraťme se k těm dnešním zbytečně frekventovaným kauzám. Nahradíme je raději českým slovem případ. To slovo má kromě uvedeného významu jednotlivý jev, např. lékařský případ, právnický případ, případ, který se udál v našem městě atd., i význam očekávaný, předpokládaný jev, možnost, eventualita; např. byl připraven na všechny případy. Obvyklá jsou spojení: v každém nebo v nejlepším případě. Příslovce popřípadě (možno psát i zvlášť!, jako zkratka se píše ovšem jen dohromady - popř.); znamená eventuálně, případně! a příslovce případně má kromě tohoto významu prvního, tedy eventuálně (přijdeme zítra, případně/popřípadě pozítří) ještě význam vhodně, výstižně: řekl to velmi případně apod.

"Sněhové přáňky za socalismu"

         Když jsem slyšela nedávno vyslovit větu vyčistil vodovodní koutek, jen z kontextu jsem pochopila, že nevyčistil vodovodní kout, tedy místo s vodovodem, ale kohoutek - nesprávně, nedbale vyslovený se splynutím dvou slabik ko-hou- v jednu. Podobně slyšíme-li v předpovědi počasí "zítra přáňky, v horách sněhové", jen z kontextu se dopátráme pravého smyslu věty a předpokládáme, že místo přáňky měla paní vyslovit pečlivě přeháňky. Připomíná to bývalou soužku učitelku nebo socalismus. - Povíme si krátce něco o výslovnosti. Kultivovaná, pečlivá výslovnost nemusí působit přepjatě. Naopak v oficiálních veřejných projevech nikdy nemá zaznít: ňáký, kerý, páč (místo poněvadž), sválně nebo támle a další zjednodušené souhlásové skupiny, např. ve slovech šveska, řemesník, živnosník, živnosnický nebo - na začátku slov: kanička, du, deme, dyby, žíce, méno, menuje se, mám stek, říbě apod. - Někdy je výslovnost důležitá pro rozlišení významu (děti takové "chytáky" znají z diktátů). Umíme odlišit lék tiší bolest a hledáme tišší místo k odpočinku a podobně tvar druhého stupně od nejemný, který zní nejemnější, a proti tomu třetí stupeň od jemný, který zní nejjemnější (píšeme s dvěma j).
         Nakonec připomenu, že tzv. moravská výslovnost typu nazhledanou, zhoda je stejně náležitá, jako typy se sch - naschledanou; podobně neuděláte chybu, vyslovíte-li číslovky sedum, osum s u. Běžné je už také vyslovit zjednodušeně já sem, oni sou, babičin, lecos, cera, srce i další případy souhláskových skupin.

Cedulová banka

         Při řešení finančních problémů státu slýcháme mnohé termíny z bankovního světa. Není možno všechny výrazy znát a rozumět přesně jejich významu, zejména pokud jde o ty anglické, pro neodbornou veřejnost často nové nebo obnovené (rating, repo-sazba, lombardní sazba aj.). Pro mnohé z nás však není významově jasný ani takový - po stránce jazykové formy průhlednější - termín cedulová banka.
         Co to je cedulová banka? - Je to banka, která má monopol na emisi bankovek, dbá, aby se netiskly a nedávaly do oběhu nadbytečné peníze. Připomenu jeden starý název papírových peněz; je z jejich samotného počátku - peněžním poukázkám vydávaným v 2. pol. 18. století Vídeňskou bankou se říkalo Bankzettel (složenina z Bank + Zettel, "lístek"), počeštěně pak bankocetle. Slovo cedule dnes známe jako velký list papíru, popř. i kus plechu s nějakým veřejným oznámením, např. na silnici, kde začíná nebo končí obec, vyvěšená vyhláška, plakát apod. Výraz cedule jako mnohé jiné ze staré úřední terminologie pochází ze střední latiny. Tato zdrobnělina cedula pak směřuje původem dál - k řečtině.

Jaroslava Hlavsová

Nalepené štěstí

         Mezi příklady popletených či všelijak zkřížených obrazných rčení, kterými mluvčí na veřejnosti často "zdobí" své projevy, patří i ten, který jsme minulý týden zaslechli v rozhlase: Na paty se jim lepí štěstí. Povíme si něco o tom, co je tu špatně. Především: na paty se lepí smůla. Obraznost tohoto rčení je založena na vlastnosti opravdové smůly či smoly neboli pryskyřice, kterou z vlastní zkušenosti zná každý, kdo si někdy sedl v lese na čerstvý pařez. Zajímavý je původ rčení, které je doslovným překladem, kalkem, stejného rčení německého. V němčině je tu slovo Pech, které má významy dva, jako dnes má i čeština. Tedy význam lepivé pryskyřičné hmoty a význam nezdar; ten se do němčiny dostal z jidiš, kde příbuzný výraz pechus znamená nedostatek. Slovo pech ve významu nezdar, smůla, jsme převzali také ve spojení to je pech, já mám pech. A dále, protože pech - nezdar a pech - pryskyřice mělo stejnou nepříjemnou vlastnost - lepit se na smolaře, hodila se nám tato představa a přejali jsme i druhý význam našeho slova smůla. Neříkáme však, že se nám na paty lepí pech. Lepí se nám na paty jen česká (a nejen česká - všeslovanská) smůla. V některých oblastech češtiny, zvláště na Moravě, říkají smola. Nikdy však neužívejme spojení lepí se na nás štěsí. Vždyť nepříjemná vlastnost - lepivost - smůly k představě štěstí nepatří. Rčení, kterými oživujeme své projevy, mají tedy držet formu tradiční.

Design a dezén

         Jeden student plzeňského gymnázia se nadávno ptal, jak spolu souvisejí dvě sobě podobná a často užívaná cizí slova design a dezén. Především co ta slova znamenají a jak je píšeme. Se slovem design zacházíme při výslovnosti i pravopisně tak jako v angličtině, odkud jsme ho přejali, tj. píšeme design, čteme [dyzajn], a stejně i slovo [dyzajnér] - psáno jen designér - to ovšem s dlouhým é. Slovo design znamená vzor, ale také návrh, náčrt a pak i vnější úprava věci, provedení, forma, vzhled. Designér je v podstatě návrhář, výtvarník.
         Druhé slovo dezén jsme přejali už dříve, a to z francouzštiny. Významem i původem se slovem design souvisí. Dezén můžeme psát se s, i podle výslovnosti se z, obě tyto podoby s dlouhým é. Dezén znamená také vzorek, slovník uvádí vzorek na tkaninách. Častěji ho však slyšíme v souvislosti se vzorkem na pneumatikách, tak ho zná i ten plneňský student; jinak je slovo dezén součástí terminologie módních návrhářů. Obě slova dezén i design spolu souvisejí původem a mají společné příbuzné slovo designovat (čteme i píšeme se s), tj. označit, určit. Je tu souvislost s latinským slovesem designare téhož významu, odvozeného od slova signum - znamení, značka. Vzpomeňte na film Signum laudis, toto sousloví označovalo vojenské vyznamenání za starého Rakouska. Často užíváme odvozeniny signál - znamení, signatura - značka, např. v knize, kterou si půjčíme z knihovny, a také výraz signatář, např. Charty 77, tj. ten, kdo podepsal nějaké prohlášení nebo smlouvu.

Bob a snowboard

         Sotva v Praze napadl sníh, ožily i malé kopečky sídlišť veselou společností dětí. Protože však sněhu není dostatek, není to ani na lyže ani na sáňky. Nejvýhodnější jsou, zvlášť pro ty malé, tzv. boby. Předmět sám je užíván asi 30 let, souvisí až s rozvojem výroby umělých hmot. Proč o tom mluvím? Zaujalo mě, že ještě v 30. letech takové slovo neznali, jak dosvědčuje Trávníčkův slovník. Boby tehdy byly pouze fazole a pro funkčně podobnější, ale jinak zcela odlišný předmět, totiž řiditelné závodní sportovní saně, měly pouze název původní, anglický - bobsleigh. Ten je složeninou z dvou částí - slovesa bob, houpat se a sleigh - sáně. Dnes pro tyto těžké závodní sáně užíváme už název zkrácený - bob. Kupujeme-li tedy dětem ten oblíbený platikový "pekáč", je to také bob v jednotném čísle. Připodobňuje se ovšem obecně k pomnožnému podstatnému jménu saně, sáňky a přejímá jeho tvarové i syntakticé vlastnosti. Jde-li dítě tedy bobovat (také podle sáňkovat), bere si s sebou na kopec jeden bob, ne jedny boby. Náročnější sportovní zařízení má jen anglický název ski-bob. Je jednostopé, s dvěma skluznicemi pod sedadlem a s řídítky. Pro rychlost i labilitu však pro děti není. Český název jsme zatím nevytvořili a asi ani nevznikne. A ještě něco k těm novým přejatým názvům sportovního náčiní z jednoho kusu skluznice. Je to oblíbený snowboard - doslova prkno na sníh, které nabízejí prodejny i půjčovny sportovního zboží. Je tak populární, že se název vžil, osvojil v anglické podobě a odvozuje se od něj (např. přídavné jméno -ový). S nástupem angličtiny a internacionalizací života (nejen sportovního) u podobných předmětů se patrně českých ekvivalentů nedočkáme.

Jaroslava Hlavsová

Pepa, Jožka, Bob a Fíninka

         Zase budeme jaru blíž - 19. března je svátek sv. Josefa a ten prý ničí poslední ledy širočinou (širokou sekerou), nebo jinak - přichází na led s pantokem - tedy s velkou sekerou, jakou mají tesaři (a to byl právě sv. Josef). Moravské nářeční označení dřevařské sekery pantok je z německého Bandhacke. Ale vraťme se ke jménu Josef. Jeho svátek býval v Praze slaven na dnešním náměstí Republiky - dříve Josefském - velkou jarní poutí. Je to jméno dosud velmi oblíbené a patří k němu i řada domáckých podob, jako Józa, Joska, Jozífek, na Moravě i Jožka a Jožin, ale také podob Pepík, Pepa, a dokonce i Bobeš nebo Boban a Bob. A to nemluvíme o rodě ženském, tedy o Josefách, Josefinách, dříve zkráceně Fíninkách. Vidíme, že se ty domácké podoby křestních jmen značně vzdálily původní hebrejské podobě Josef. Podle bible víme, že Ráchel dala to jméno synovi a znamenalo "přidej"; myslela tím "kéž mi Hospodin přidá ještě dalšího syna". V bibli je ale Josefů mnohem víc. Nejen ten nejznámější - sv. Josef, nazaretský tesař, ale deset dalších, např. Josef z Arimatie nebo ten Josef, kterého bratři prodali do Egypta, kde pak získal významné postavení i manželku, dceru velekněze Putifara. Jméno patrona - sv. Josefa není populární jen u nás, ale v celé Evropě i mimo ni. (U Muslimů je např. v podobě Jusuf.) A tak známe nejen seržanta dona José z opery Carmen, ale i Józu z Pohorské vesnice, Hrabalova strýce Pepina, cimrmanovského němého Bobeše a dříve populární pražské Pepíky z předměstského folkloru, právě tak jako z písniček "oslíka Joe" nebo "Jožina z bažin". Výčet by neměl konec, nositelé josefského jména jsou proslaveni v dobrém i zlém. Že jméno Josef (v angličtině zkráceně Joe) patří k těm obecně nejznámějším, dosvědčuje právě anglické a americké Joe jako obecné označení neznámého muže (asi jako naše lidové chlápek). Starší anglický výraz not for Joe znamená něco jako "ani za nic" nebo "to není nic pro mě".
         Zůstává ale otázka, jak se stalo, že má jméno Josef tolik neoficiálních forem. Vedle hláskových a tvarových obměn v různých jazycích, jako je třeba ruská Osip, anglické Joseph a italské Giuseppe, jsou všude i podoby zkácené - užívá se prostě jen první nebo druhá část jména (asi tak jako Jaromír je někde Jára a jinde Mirek). A tak to italské Giuseppe dalo svou druhou půlkou vznik nejen německým seppům a Sepplům, ale i u nás (prý vlivem vídeňského prostředí) se vytvořil vedle staršího Jozífka i Pepa a Pepík, ale také Bobeš a Bob, což není jen podoba nová. Ve východních Čechách je to domácké jméno tradiční, Bobeš říkají Josefovi i v Jiráskově hře Otec. A tak přejme vše nejlepší k svátku všem Josefům i Josefám či Josefinám a přejme také, ať je den svatého Josefa vždy pěkný - prý to zvěstuje dobrý rok.

Březí, břízy, jar a jeřátko

         Poslední čtvrtina března už patří jaru. Protože v češtině užíváme (na rozdíl od většiny jiných evropských jazyků) české názvy měsíců, a ne ty mezinárodní, které mají původ v kalendáři římském, můžeme snadno usuzovat i na původní význam těchto jmen. U měsíce března se etymologům nabízí hned dvojí původ. První a nejběžnější výklad vychází z přídavného jména březí (oplodněný). Odvozenina březen tu vyplývá ze skutečnosti, že dříve tak důležitý majetek - drobné hospodářské zvířectvo, zvláště ovce a kozy, v ten čas je opravdu březí. Druhý názor vychází také z pozorování přírody - břízy v ten čas začínají rašit a dávají mízu - březovou šťávu, kdysi uznávaný ozdravný prostředek. Pro tuhle významovou okolnost i břízy byly tak důležité, že jejich jméno snad přešlo na název měsíce března. A tak v březnu začíná jaro. Starší básníci od obrození tu dobu nazývali také vesna, jako v ruštině. Tento poetický název jara má zase původ až v kalendáři latinském; latinsky totiž ver je "jaro" a vesna byl už výraz i význam praslovanský. České jaro je ale také všeslovanským a praslovanským jménem, souvisí však s německým slovem Jahr - rok. Jarem původně rok začínal. Od českého slova jaro, slovensky je ženského rodu - jar, se odvozovaly pak názvy různých přírodních důležitých produktů, které s časem jara nějak souvisely; jařina, jařice či jarka jsou názvy pšenice seté až na jaře, jeřátko bylo ve staré češtině jehně na jaře narozené. Dnešní význam knižního přídavného jména jarý je "bujný, plný života", tak jako živá příroda na jaře opravdu je. Vzpomenu, že i básnické přenesení slova jaro, tedy význam "nový počátek života", má tuto symbolickou sílu i v angličtině. Není náhodou, že tu slovo spring má kromě označení jarního období i význam "pramen", ale také "vyskočit, tryskat proudem". Kdo tráví počátek jara na horách, jistě tu spojitost krásy všude tryskajících pramínků a nového života radostně vnímá.

Na svatého Jiří vylézají štíři

         Na 24. duben připadá svátek svatého Jiří. Kolem osoby tohoto mučedníka, který byl za císaře Diokleciána velitelem římských legií a jako křesťan r. 303 popraven, je mnoho legend. Zobrazován je vždy na koni jako rytíř bojující s drakem, symbolem zla. U nás je tradičně spojován s počátkem jara, např. Sv. Jiří vstává, zem odemykává, aby tráva rostla, tráva zelená, růže červená, fiala modrá... - zpívala děvčata, která vynášela smrt - Mařenu ze vsi a nové léto do vsi. Podle pranostiky také víme, že Na svatého Jiří ze země vylézají hadi a štíři.
         Nejen folklorní prameny ale dokumentují popularitu sv. Jiří. Je to dodnes množství jmen osobních. Z domáckých podob jména Jiří, které je počeštěnou podobou latinského Georgius a řeckého Georgios, což znamená "rolník", se stala různá příjmení. Jsou to nejen Jírové a Jirkové, ale i jména Jirák, Jiráň, Jirát, Jiránek i Jirásek a dále Jireček, Jireš, Jiroušek, Jirsa aj. Gramaticky je jméno Jiří zajímavé tím, že ač je skloňováno jako přídavné jméno měkké (typu jarní), zachovává si ve spojení s adjektivem svatý kromě 7. pádu archaické tvary: svatého Jiří, svatému Jiří, na svatého Jiří, po svatém Jiří. Odlišné tvary dnešní dokládá např. název pražského náměstí Jiřího z Poděbrad (dříve se jmenovalo Krále Jiřího). I místní jména u nás jsou odvozena od jména Jiří. Máme Jirkov i Jiříkov, Jiřetín, Jiřice, na Slovensku sv. Jur.
         Ještě něco ale jméno Jiří připomíná. Je to obrazné ustálené spojení být jak v Jiříkově vidění, které je jen české - jiné jazyky ho neznají. Užívá se o zážitku něčeho krásného, překvapivého, o radostném údivu, úžasu, příjemném překvapení a zároveň nechápání situace. Odkud pramení takové obrazné rčení, kde se u nás vzalo? Je velmi staré, traduje se od středověku. Tehdy vznikla latinská pohádkově laděná kniha Jiřího z Uher o napraveném hříšníkovi, králi Jiříkovi, který zažil a viděl mnoho neuvěřitelných věcí. Ve 14. století byla kniha brzy přeložena do češtiny. Za obrození ji připomíná kra J. K. Tyla z poloviny 19. století - Jiříkovo vidění. Anglická literatura zná Alenku v říši divů, a ta se stala také citovanou součástí podobného přirovnání, významem blízkého našemu Jiříkovu vidění, ekvivalentem slova "žasnout". Tolik tedy na okraj významného jarního svátku všech Jirků a Jiřích.

Jaroslava Hlavsová

Vítej

         Paní Malíková z Rokycan se podivuje nad tím, že v rozhlase někdy pozdraví moderátor přátelsky známého hosta: "Vítej!" Jako mnozí, kterým ten pozdrav není vlastní, se i ona pozastavuje nad významem - cítí v tom "vítej někoho", tedy přivítej další osobu, která tu ovšem není, nepřichází. - Jde opravdu o nesmysl, novotu?
         Novota to rozhodně není, už starověké vítej nám znamenalo původně něco jako "buď vítán = bydli u nás". Vítat znamenalo bydlet. V moravské části jazykového území není tento pozdrav tak nezvyklý jako třeba v západočeských Rokycanech. Např. na Valašsku není "vítajte" jen pozdravem hosta, který přichází do domu, ale podle tradice tak zdraví i přicházející host, např. dívka, která vcházela do kmotrova domu, řekla: vítajte, tj. buďte zdrávi! Sama jsem slyšela, že se tak zdraví na Moravě i kamarádi při setkání, mimo dům. Není to tedy jen pozdrav s dávnou vazbou na hostování, bydlení, návštěvu v domě.
         Jiné je ovšem knižní sloveso zavítat, zbytečně slavnostně označující příchod (hlavně státníka) v publicistických zprávách. V minulém období politiky se tímto oslovením hýřilo a kdejaký funkcionář vždy někam zavítal - do závodu, družstva, státu. Dnes to sloveso, značně formální a oficiální, už tak frekventované není. Je také nadměrně servilní. I politik jen přichází, přijíždí - není nutné, aby "zavítal".

Může být "zatažené počasí"?

         Jednou jsme se tu už zamýšleli nad zprávami o počasí, o tom, že se říká, že bude skorojasno, ne skoro jasno - s dvěma přízvuky na 1. slabice, jak bychom u dvou slov čekali. Dnes tu máme zase něco o řeči našich meteorologů, ať už rozhlasové nebo televizní.
         Nejenže to "skorojasno" vyslovují jako jedno slovo, oni ho ve své profesní mluvě běžně skloňují, tedy z příslovce typu jasno, mlhavo, zataženo, oblačno apod. dělají podstatné jméno středního rodu, a tak se dovídáme, např. že bude od skorojasna až po oblačno nebo od jasna po oblačno.
         Jiná taková nedobrá formulace zpráv o počasí občas zní, že počasí bude zatažené. Prosím, zatažené bude jen nebe, obloha (zatažená). Je tu určitá terminologická analogie spojení oblačné počasí, tj. "vyznačující se velkou oblačností". Slovo oblačnost se už vžilo, je to rozvíjené podstatné jméno - např. bývá kupovitá oblačnost.
         Jiný způsob tvoření je však u slova zatažený - terminologicky "pokrytý mraky". Ve vztahu významu a formy přídavného jména je tu nemožnost použít je o abstraktním slovu počasí. Správné je použít je ve formě příslovce - zataženo a spojit jen se slovesem - zítra bude zataženo.

Chřest - chřestu, ale křest - křtu

         Zeptáte-li se cizinců, kteří se začínají učit česky, co je pro ně nejobtížnější, neřeknou většinou, že to je hláska ř. Tu se naučí za pár dní, ale trvalé potíže jim dělá naše tvarosloví - spousta tvarů a koncovek našeho flexivního jazyka. Někdy však vidíme, že nejen cizincům, i rodilým Čechům jsou některé tvary běžných českých slov na obtíž. Nedávno jsem dostala pozvánku na slavnostní uvedení knihy na trh, tedy - jak se říká - křest knihy. Jde ovšem o význam přenesený - jakési "uvedení" novinky - knihy, desky. Také lodi spouštěné na vodu dostávají jméno a takzvaně se křtí - většinou šampaňským. Prvotní význam slova křest je ovšem obřad církevní, člověk křtěný, většinou je to malé dítě, se tím stává křesťanem a nositelem křestního jména. Je to tedy od chvíle křtu, nikoli křestu, jak stálo na pozvánce na křest knihy. Vidíme, že povědomí o tomto důležitém slově se ztrácí. Známe a užíváme skoro častěji jen jeho přenesený význam a tvar je podobný jiném českému zcela vzdálenému slovu chřest, genitiv chřestu, proč ne také křestu - myslí nekulturní uživatel češtiny.
         Krátce o slovu křest. Přišlo ze západu, je odvozeno od slovesa, které znamenalo "učinit křesťanem", a souvisí se jménem Kristus. Staročesky zněl náš problematický druhý pád krsta - pak křsta a nakonec s vypadlo a tvar se zjednodušil na křta - dnes křtu, a to jen takto, ne tedy křestu jako chřestu. To je slovo zcela jiné. Jde o název lahůdkové zeleniny, jméno zvukomalebné. Chřest je totiž rostlina, která měla chránit proti "chřástnutí hromu" - podobně jako jiná rostlina netřesk. Hláskový - historický vývoj slova chřest byl ovšem jiný než u slova v 1. pádě podobného. Máme tedy pouze jedinou možnost. Neplést obě slova a skloňovat chřest - chřestu, ale křest - křtu.

Markýza a obchod s uzeninami

         Posluchačům Dobrého jitra není zdá se čeština lhostejná. Soudím podle pěkných dopisů, které dostávám. Nemohu odpovídat na všechny, i když by si to jejich pisatelé jistě zasloužili. Jedním z těch, kteří už delší čas čekají na odpověď, je pan Karlovský z Prahy 4. Mezi jiným se vyznává: "Miluji českou řeč, neboť je to moje mateřština, a mrzí mě její s odpuštěním 'prznění' ve sdělovacích prostředcích, kdy tyto prohřešky poslouchá statisíce lidí." Celý dopis je krásný a podnětný, a ač se autor omlouvá svým stářím za předpokládané chyby, které v něm snad "nasekal", není tomu tak. Jen maličkost: mělo být správně, že "tyto prohřešky poslouchají statisíce lidí!" Podmět je číslovka statisíce, a právě číslovky, jak i v tomto dopise p. Karlovský konstatuje, jsou často problémem.
         Ale k jiné záležitosti, na kterou tu upozorňuje také. V Ječné ulici v Praze je tzv. markýza. Mimochodem o tomto slově jsme tu před časem také mluvili. Je u nás poměrně nové, lépe řečeno zvýšená frekvence jeho užívání souvisí s tím, že nové obchody živnostníků začaly tzv. markýzy užívat. Francouzský původ slova markýza, označujícího stříšku nad vchodem, prý souvisí se jménem markýzy de Pompadour, milenky Ludvíka XV. Na takové markýze, a to nejen v Ječné ulici, ale podle vlastní zkušenosti i na Václavském náměstí, je napsáno Obchod čerstvých uzenin. Má pravdu pan Karlovský, že je to špatně. Obchod pochopitelně nevlastní uzeniny, ale majitel, např. pan Novák. Obchod tedy není uzenin, které jsou neživé, a jakýsi přivlastňovací 2. pád tu není správně. Ten pan Novák s něčím obchoduje, tedy má obchod s masem a s čerstvými uzeninami. Pan Karlovský tu navrhuje jiné snadné řešení - Prodej čerstvých uzenin. Pak by to jistě bylo správně a nikoho by takto upravený nápis už neurážel.
         Děkujeme panu Karlovskému i dalším dopisovatelům a těšíme se na jejich další zájem o rodný jazyk.

Jaroslava Hlavsová

"Alergie na pernamentku"

         Víte, na co jsem alergická? (Česky to znamená přecitlivělá, choulostivá). Na to, když někdo říká alargie, alargický a také pernamentní nebo pernamentka. Samozřejmě se má náležitě vyslovovat alergie, alergický a permanentní čili nepřetržitý, stálý, trvalý a také permanence (nepřetržitá činnost) nebo slangově permanentka, což je obvykle trvalá předplacená vstupenka, nejčastěji legitimace k trvalému užívání vleku či lyžařské lanovky. Nepoučená a nekulturní, i když bohužel dosti rozšířená výslovnost, která mi, jak jsem prve naznačila, tak vadí, má společný základ v různých důsledcích. Jsou to fonetické změny slova, i když každé z nich je postiženo jinak. Ve slově alergie dochází v lidové výslovnosti ke spodobení samohlásek a - e, k tzv. asimilaci, naopak u té pernamentky je to postup jiný, přesmyk hlásek artikulačně si podobných. Znáte jistě ze zkušenosti, že mnoho lidí dává do polévky cerel, i když se ta zelenina jmenuje celer. I tohle slovo není původem české, a právě u cizích slov k takovým hláskovým změnám z nevědomosti o původu dochází. Někdy tu hraje roli i jiné zvukově podobné slovo, při výslovnosti typu pernamentní mohlo hrát mechanickou roli třeba slovo ornament. Správnou výslovnost i užívání přejatého méně běžného slova přibíží jeho etymologie, tedy: alergie je příbuzné slovo např. s řeckým alegorie (allos je řecky jiný), slovo permanentní je přímo od latinského slova permanens a ten tvar je od slovesa manere trvat.

Premiér aneb Přední sluha

         Po letech komunistických předsedů vlády se nám po roce 1990 zase vrátili premiéři, označení, které pro jeho jednoslovnost se stává v poslední době dokonce frekventovanější než české a podobně i slovenské dvojslovné synonymum předseda vlády. Připomeneme, že takový způsob dubletního označování této funkce byl i za první republiky, která termín premiér (užívaný také např. v němčině) přejala z francouzštiny. Jestliže však slyšíme věty jako přijíždí na oficiální návštěvu první ministr Francie Jospin nebo jindy má jednat se zástupcem prvního ministra, nabízí se srovnání s anglickým výrazem prime-minister, který tu je jistě v překladech zahraničních zpráv nabídnutým vzorem; v naší praxi je však nezvyklý a málo srozumitelný. Zajímavé je, že už v Jungmannově slovníku, vydaném před 160 lety, je kromě slova předseda, popř. předsedatel (jak známe dnes z ruštiny), uveden i ekvivalent k německému sousloví premiér ministr přeložený jako přední ministr. Zároveň Jungmann připomíná také etymologii výtazu ministr. Je to slovo z latiny a původně znamená "sluha". Připomenu tu slovo ministrant, kde je tento původní význam spíše zřejmý. Je to totiž chlapec, který přisluhuje, asistuje knězi při bohoslužbě. V církevní úřední terminologii je užíván i název funkce administrátor (správce) a z novin znáte slovo administrace, uvedené v denním tisku i s adresou. Administrace novin a jejich ekonomicko-správní vedení. To už jsme se ale vzdálili od výrazu první ministr a u nás neobvyklého. U nás tradičně předseda vlády, nyní opět často premiér.

Jaroslava Hlavsová

"S pět seti osmdesáti zástupci"

         S uvolněním ekonomiky a cen se stávají číslovky (např. ceny nejrůznějšího zboží) mnohem častěji předmětem hovoru kohokoli z nás - od ekonomů a politiků až po děti, které se baví třeba o ceně hračky, sportovního zboží nebo počítačové hry. Je ale také běžné, že nikdo z nich není ušetřen problémů, které mu v řeči číslovky dělají, zvláště ty složené.
         Cituji úryvek z dopisů od paní dr. Blažkové z Brna: "Mě např. velmi trápí, jak málo moderátorů a veřejně vystupujících osob umí správně číst čísla, zejména desetinná, a jak málo lidí umí skloňovat číslovky. Jenom např. při oslavách 650. výročí Karlovy univerzity bylo toto číslo, zejména v 7. pádu, nejrůzněji deformováno."
         Je to právě dobrý příklad. Stává se často, že při začlenění číslovky do textu mluvčí ani část číslovky neskloňuje, takže se pak tvarem neshoduje s počítaným předmětem, např. Stala se právě majitelkou stotisíc korun, jedná se o návrat třistašedesát vojáků. Jindy, a to bývá častěji, se skloňuje nesprávně ve složené číslovce její část stovková: s pět seti osmdesáti zástupci, při šest seti padesáti letech. Nebo doklad z minulého týdne: k dvou seti dvaceti milionů. Není třeba připomínat, že právě u číslovek jde o přesnost a chyba vedoucí k nesrozumitelnosti se nevyplácí.
         Zopakujeme tedy základní způsoby skloňování číslovky složené. Buď můžeme říci osmdesát jedna žáků, jednaosmdesát žáků nebo podle rodu předmětu osmdesát jeden žák. Má-li konečná (jednotková) část číslovky potřebu shody plurálu, bude např. dvacet čtyři žáci i dvacet čtyři žáků, popř. čtyřiadvacet žáků (číslovku tak píšeme dohromady).
         Spojení číslovky s počítaným předmětem se skloňuje také různě. Buď se skloňují všechny části tohoto spojení, tedy: třicet tři vojáků, třiceti třem vojákům, s třiceti třemi vojáky nebo se část číslovky neskloňuje a pád je vyjádřen tvarem počítaného předmětu: se sto lidmi, ke sto padesáti korunám. Opravíme tedy ještě ten poslední citovaný chybný doklad: správně mělo být k dvěma stům dvaceti milionům (tedy původně nebyl v pořádku ani tvar milionů).
         O skloňování základních číslovek dva a oba, o tvarech číslovek tři a čtyři nebo o spojení jmen pomnožných s náležitou číslovkou druhovou někdy příště.

Hrozně hezká

         Mnozí posluchači se pozastavují nad tím, jak "se v hovorovém projevu stále častěji používají nevhodné výrazy jako: strašně, hrozně, děsně, příšerně apod... při vyjádření pocitu nadšení, radosti a překvapení". Pan Kubín, z jehož dopisu cituji, podotýká, že se tomu nikdo v rozhlasovém pořadu (ani jinde) nevěnoval.
         Není tomu tak. Podrobné vysvětlení jsem podávala už dvakrát. Není snad ani pravda, že takové výrazy jsou stále častější. Záleží totiž na typu pořadů, pouze některé mají jakýsi nárok na užití výrazů expresivnějších, mezi něž ty zmíněné právě patří. Citově podbarvená spojení typu hrozně rád, strašně ráda, děsně milá, mám hrozitánskou radost apod. patří k vyjádření velké míry, intenzity tím, že spojí slova opačného významu. Nejsme sami, kdo k takovému účelu protimluvů užívá - je to i v jiných evropských jazycích. Připomenu např. anglické awfully funny - "strašně legrační" nebo thanks awfully - "strašně moc děkuju". Stejně emociální vyjadřování má i ruština a další jazyky a v češtině také není nové. Strašně rád už psali naši nejlepší básníci a spisovatelé, aby dosáhli přirozeně silného dojmu, např. Fráňa Šrámek - "Já mám tu holku strašně rád" nebo Božena Němcová - "Děti si povídaly, že je babička v neděli hrozně hezká".
         Míchání kladu a záporu za účelem dosažení významu mnohosti, velké míry či intenzity máme přece i u formálně negativních slov, kde záporka ne- jen podtrhuje, intenzifikuje význam, neruší ho: nestvůra je vlastně stvůra, nehorázný už také nepociťujeme jako zápor k nějakému horázný "ohromný" a samo adjektivum ohromný se ve stejném (kladném) významu užívalo v podkrkonošské nářeční podobě nevohromnej. Takových příkladů určité nelogičnosti je v jazyce mnohem víc - připomenu spisovné spojení drtivá většina nadšeně souhlasila, opět využíváme přeneseně k vyjádření intenzity výrazu, který původně patří spíše jen ke spojením vyjadřujícím účinky opravdově zdrcující: drtivá přesila, porážka apod. Vidíme tedy, že i v jazyce odedávna "účel světí prostředky".
         Výrazům citově zabarveným, expresivitě však musíme vykázat jisté pole působnosti. Kde jde o vyjadřování přesné, exaktní, např. v jazyce odborném nebo ve zpravodajství, tam taková expresivita nemá své místo. Její funkce je stylově vymezena spíše žánry beletrie a publicistiky a projevy neoficiálními.

Jaroslava Hlavsová

Kyselo, kulajda, cmudna a báč

         V době, kdy se naše televizní stanice předhánějí v představování dobrých receptů a předvádějí úpravu zajímavých jídel, můžeme v Dobrém jitru věnovat chvilku jídlu, alespoň slovy. Mnohokrát jsme si povídali o české lidové kuchyni, nejčastěji o té sváteční - vánoční nebo velikonoční. Teď vezmeme na pořad názvy různých krajových jídel všedních dní. Není to marné, ty názvy vynikají jazykovou tvořivostí, fantazií a obrazností. Když jsme cestovali po Čechách za českými dialekty, mnohokrát jsme si ale ověřili, že jídla se nejen recepturou, ale i pojmenováním liší nejen vesnici od vesnice, ale často dům od domu, a také, že jinak říká témuž jídlu třeba babička a jinak vnučka. Proto se, milí posluchači, nezlobte, bude-li se vám zdát, že je vaše zkušenost s názvy lidových jídel jiná, než jak ji uvedu.
         Začneme jako obvykle polévkou. Nejznámější je např. kyselo. A už tu máme krajový rozdíl. Na severovýchodě Čech tato denní strava byla z chlebového kvásku zavařeného do vody, v jižních Čechách byla ze zelí a s mlékem. Jiná, podobná (s vajíčkem natvrdo), je kulajda - dnes si ji můžeme připravit i z pytlíku Vitana. Na Moravě je zelná polévka nazývaná couračka a ta mléčná, ovšem tentokrát bez zelí, je v Podkrkonoší tzv. hladká Ančka.
         Nejde ale o speciální receptury. Obecně známé věci z české lidové kuchyně mají při stejném složení i přípravě prostě jen jiný název. Jen taková drobenka na sypání koláčů (z mouky, másla a cukru) má v Čechách a na Moravě více než 60 jmen (mezi jiným žmolenka, trolenka, na Šumpersku dokonce zásmažka - to opravdu není omyl, jinde tak ale nazývají opravdovou jíšku, někde mají přesněji cukrovou jíšku, ale také elišku, moučku, posýpku, sypání atd.). Zajímavé je, že vlastně ty rozmanité názvy vždy označují jídla všedního dne, tedy bezmasá. Nejčastěji z mouky a brambor. Bohaté názvosloví mívají knedlíky ze syrových brambor, obecně zvané chlupaté, ale také drchané, frncochaté, v jižních Čechách bosáky. Ty pak, pokud je vaří jako přílohu k masu v restauraci, bývají tak označovány i v jídelníčku oficiálním, tedy spisovném. Stejně bramborák, kterému se říká nejen cmunda, v Podkrkonoší i sejkory nebo halušky či harušky, ale i jinak. Je-li bramborák na pekáči pečený v celku, je to třeba bác, na Chodsku i táč.
         Pak jsou tu škubánky - doma dobré, ve školní jídelně nepříliš oblíbené. Říká se jim i šusterka, trpalky, popřípadě kucmoch, který však jinde zas označuje prostě hustší bramborovou kaši. - A ještě k těm obrazným až žertovným názvům. Společně vařené kroupy s hrachem byly kočičí svatba, na Valašsku to ale byly míchané brambory se zelím (jinak i kočičí tanec). Uhlířina ze středních Čech byly míchané brambory s kousky knedlíků a nelichotivé jméno praskokrky dali na jižní Moravě cezeným nudlím (asi dost málo maštěným). Když připomínal Jan Hus Čechům, aby neříkali po německu knedlík, ale česky šiška, byl název knedlík asi novinkou. Pár set let později v obrození J. Jungmann připomíná už, že "k Bavorům (tj. na Šumavě) knedlíkům říkají buchty, jinde toliko pečenému těsto na pekáči". Šišky říkají na východě Moravy knedlíkům dosud, ale slovem buchta označují staří lidé knedlíky i v Kladsku, nejen v jihozápadní části Čech.

Jaroslava Hlavsová

Výlety a túry

         Prázdniny nedávno začaly, ovšem jen žákům, studentům a učitelům, ostatní zaměstnaní mají dovolenou. Angličtina užívá pro tento volný čas jen společné jméno holiday, i když vedle toho žije, zvláště v angličtině americké i slovo vacation, které připomene u nás dříve užívané slovo vakace. Říkalo se, že študent přijel domů na vakace či na vagace, popř. i na vakací. Z latinských škol se přenášel i název školního volna, utvořený od latinského vacatio - "prázdné".
         Tvaroslovně vhodnější formu našeho zpodstatnělého dovolená má slovenština. Jak víme, Slováci říkají dovolenka, o dovolenke - a od tohohle podstatného jména pak mohou odvozovat i potřebné přídavné jméno: dovolenkový. A protože od slova dovolená v češtině utvořit přídavné jméno nejde, přejímáme je často ze slovenštiny a máme např. dovolenkový čas, dovolenkový jídelníček, dovolenkovou cestu apod.
         A jakými dovolenkovými způsoby se čeština ubírá?
         Vezměme třeba slovo výlet. Ještě ve 30. letech minulého století Josef Jungmann zapsal do slovníku sice slovo výlet (německy Ausflug), ale ne s významem dnes běžným, tj. "delší vycházka nebo vyjížďka pro osvěžení", ale vysvětlení tu souvisí ještě jen se skutečným létáním. Přitom víme, že Jungmann sám pěší túry podnikal, dokonce i na Sněžku vystoupil, což byl tehdy výkon dost mimořádný, ba výstřední. Skutečné organizované výlety, dokonce i tzv. tajné (s tajným, překvapivým cílem), pořádali teprve členové různých spolků, zvláště sokolové, až od 70. let minulého století.
         A slovo procházka? Objevuje se poprvé ve staročeských textech 2. poloviny 15. století, procházku doporučuje pak i Jan Amos Komenský.
         Nejnověji pak přicházejí pojmy i výrazy přejaté, odvozené od slova túra - "namahavá cesta", přejatého z francouzštiny a angličtiny. Západní jazyky slovo tour odvodily od základu latinského. Po první světové válce se u nás tedy rozvíjí turistika - "cestování pro rekreaci a poznání určité oblasti", jak praví Slovník spisovné češtiny. Turisté se sdružují v Klubu českých turistů, ale neví se ještě o turismu: to je věc nová a slovo přejaté vlivem angličtiny. V češtině jsme užívali pro označení tohoto obchodně-ekonomického odvětví spíše dvouslovné pojmenování cestovní ruch. Víme, že při přejímání cizího výrazu nebývá význam a užití v obou prostředích úplně shodné, a tak anglické tourism zahrnuje jak samo cestování, turistiku, tak i cestovní ruch - služby pro turisty. Naopak naše staré cesta zahrnuje významy anglických slov way, route, i trip, journey nebo voyage. Čili naše cesta má konkrétní význam (ta, po které jdeme), nebo jako jméno dějové, označuje cestování, činnost. Tak se tedy vydejme jako turisté po cestě, která znamenala původně "volný prostor pro chůzi, průchod" (např. houštím): cesta bylo "místo vyčištěné". Po celém našem území ale slovo cesta není stejně běžné. Víme, že Janáčkovy písně kráčely Moravou "po zarostlém chodníčku", ale v Čechách jdeme "cestičkou ouzkou". Ve východních Čechách a na západní Moravě jsou i stezky, stežky, stezičky i stezníky: u Poličky zpívali: "Když jsem šel stezičkou, stezkou, potkal jsem panenku hezkou". I ta stezka je slovo starobylé, slovanské a souvisí se slovesem stíhat, které ovšem neznamenalo to dnešní já to nestíhám nebo soudní stíhání, ale znamenalo prostě "jít", "kráčet". V historii byla slavná tzv. Zlatá stezka (Via Bohemica) - obchodní cesta z Prachatic a Volar do bavorského Pasova, po níž se od 10. století dovážela hlavně sůl. Po turistických stezkách se ale kráčí pěšky a rázněji, i když to bývá stezka horská, často hřebenová. Bývá i po někom pojmenována, jako např. Riegerova stezka u Semil: vysoko v horách to už je spíše jen pěšina, tedy cesta pro pěší, po které kráčí jen lidská noha (latinsky pes, což je dávný slovní základ pro pěšinu).
         Až tedy vytyčíte svou prázdninovou trasu, jak se danému směru podle francouzštiny říká, užívejte si těch nejkrásnějších míst a cest: prostě šťastnou cestu!

Jaroslava Hlavsová

Tramp, skaut a rover

         S počátkem léta nastává hlavní sezona pro pobyt v přírodě, třeba krátkodobý - dnes říkáme víkendový. Dříve se však omezoval jen na jednu noc a následnou neděli - tak to znali předváleční trampové a skauti, a přece stálo za to houfně opouštět město se stanem nebo celtou (někomu stačí dodnes přespat pod širákem, tedy ne pod kloboukem, pod širým nebem). Tak si počíná část mládeže už skoro 70 let, i když se přístupem i původem v podstatě obě skupiny odlišují.
         Trampské hnutí neboli tramping vzniklo jako hnutí amerických nezaměstnaných ve 2. polovině minulého století. Jak název nasvědčuje (anglicky tramp znamená "toulat se" a souvisí s příbuzným slovesem německým), šlo původně o lidi volně se toulající zemí pěšky jako černí pasažéři po železnici. Pro mládež znamenalo trampování pobyt v přírodě bez komfortu na protest proti mešťáckému stylu života.
         U nás se trampování rozšířilo rychle od konce 20. let a za pět let se stalo masovou záležitostí - s romantikou táboráků a trampských písní s milostnými texty, s připomínkami indiánů. Zvyklosti a symboly této skupiny mládeže velkoměst byly a jsou jiné než u skautu, skautingu. Obojí nezapře západní původ. Jazykově však trampové vytvořili svůj slang, který zčásti ve 30. letech už zaznamenal prof. Oberpflacer. Píše, jak trempíř pohrdá paďoury a masňáky, jak jezdí na chajdu, u táboráku bývá řáckej potlach. Dívky s nimi jsou trempule nebo squaw, pobyt je (dodnes) čundr. Proti tomu skauti (u nás junáci) mají svá mezinárodní shromáždění - jamboree, což je slovo z hovorové angličtiny a znamená původně "veselici, pitku, estrádu, slavnost s ohňostrojem". Samo slovo skaut (scout) v angličtině znamená "stopař" a souvisí se slovem starofrancouzským a také latinským. I ve skautingu je už od přelomu století důraz na vztah k přírodě, ale je hnutím výchovným. I ve skautském programu najdeme prvky s připomínkou indiánů, např. i český junák táboří pod tee-pee, i když tyhle obrovské stany - típka - už nejsou z kůží jako pravá tee-pee indiánů z Dakoty, ale ušité po domácku v skautských oddílech.
         Toulání se přírodou, o němž jsme mluvili u tuláckých základů trampingu, však připomene ještě jeden anglický termín - je to tzv. rover, starší skaut, což původně znamená také "tulák, toulavý člověk".
         Ať tedy zakončíte večer po putování jen na celtě, v tee-pee nebo v "chajdě", ať vám ty cesty přinesou jen radost a přátelství k lidem i přírodě kolem.

Jaroslava Hlavsová

Klaus, nebo Klauz?

         V jednom dopise se posluchačka našeho rozmlouvání o češtině pozastavila nad tím, že někteří rozhlasoví a televizní mluvčí vyslovují jméno předsedy vlády v těch tvarech, kde se k němu připojuje koncovka, se souhláskou -z: tedy Klauze, Klauzovi apod. Jako argument uvedla, že v 1. pádě je přece na konci zřetelné s a v němčině, odkud to jméno pochází, se žádné koncovky za vlastní jméno nepřipojují, tedy odkud se to z bere?
         První argument naší pisatelky můžeme snadno vyvrátit. V české výslovnosti se na konci slova ruší rozdíl mezi znělou a neznělou souhláskou ve prospěch neznělé: vyslovujeme [hrat] s - t, ovšem navštěvujeme hrady, vyslovujeme [splaf] s - f, ale koupeme se u splavu atd. Totéž platí i o německých vlastních jménech, kde psaná podoba má na konci souhlásku znělou - ve jménu Feierabend vyslovujeme t, ve jménu Helbig je na konci k, připomínáme si však ministra Feierabenda, tedy podle psaní vyslovíme d a ti neslavně proslulí bratři byli Helbigové, a ne Helbikové.
         To ještě nesvědčí pro výslovnost z. Jenomže v povědomí českých mluvčích je zásada, že ve slovech cizího původu se s mezi samohláskami vyslovuje často jako z: jako příklad lze uvést jak mezinárodní slova rezoluce, invaze, diagnóza, kde se s psalo původně, tak např. německé řeky Weser, Isar, Mosel atd. Tento způsob výslovnosti, odpovídající i němčině, se tedy přenáší i do těch tvarů příjmení, kde se zásluhou koncovky hláska s ocitne uprostřed slova.
         Podívejme se ještě na jiný jev výslovnosti, který také souvisí s německým původem jména. Slýcháme v poslední době důsledně vyslovovat jméno známého poslance [Vagner] a zjistili jsme, že tuto výslovnost přenášejí hlasatelé i na jimé nositele tohoto příjmení. Bližší německé výslovnosti - tedy původní - je ovšem podoba Vágner a je u nás běžnější. Přesvědčí nás o tom počeštěné psaní tohoto jména: v pražském telefonním seznamu je asi sto Vágnerů a dlouhým á a jen devět Vágnerů. Pokud jde o zakončení -er, je zacházení s ním nejednotné: v německé výslovnosti se redukuje, což se běžně promítá do českého způsobu psaní - převažují podoby Vintr, Šubrt nad Vinterem a Šubertem, na druhé straně mají některá jména důsledně -er, např. Fišer, Hybner. Onen známý básník se psal Wolker a častěji se jeho příjmení i tak vyslovuje, ale při skloňování často slýcháme podobu [Volkra, Volkrovi].
         Co se z toho dá obecněji vyvodit? Předchozí generace žily v těsném styku s němčinou, a tak se do výslovnosti jmen německého původu promítla i německá výslovnost. Ale v některých případech se mohlo povědomí o původu jména vytratit, znalost němčiny nebyla a není všude stejná, dnes se ještě zmenšuje - v takových případech se uplatní víc podoba psaná, která pak určí i výslovnost v českém prostředí. Někteří nositelé výslovnost podle psaní dokonce vyžadují, aby tak vyjádřili, že nejsou Němci. Proto by zřejmě bylo neúčelné, aby se češtináři pokoušeli stanovit nějaká jednoznačná pravidla, jak jména německého původu vyslovovat. To platí i o Klausovi nebo Klauzovi.

"Zavlečování" dětí a "osiřování" stadiónů

         V poslední době se v těchto našich úvahách často věnujeme slovům převzatým z cizích jazyků, která Čechům dělají potíže. To ale neznamená, že se slovy od původu českými je všechno v pořádku - i u těch znalost mateřštiny občas selhává. Pár příkladů z mluvených projevů může být o tom přesvědčivým důkazem.
         Nedávno jsme slyšeli od delegáta stockholmské konference - pána s vysokým akadenickým titulem -, že se tam zabývali problémem zavlečování dětí. Dáte nám jistě za pravdu, že sloveso zavlečovat ani jiné obdobné odvozeniny od slovesa vléct čeština nezná. Náš mluvčí stál před úkolem utvořit od dobře známého slovesa dokonavého zavléct sloveso nedokonavé, a ztroskotal na tom. Pomohl si tím, že k podobám zavleču, zavlečou přidal příponu dnes asi nejproduktivnější, a tím sloveso zařadil do vzoru kupuje. Takový postup je u jiných slovesných typů možný: takový je např. vztah mezi očistí - očišťuje. U zavléct jsme však v jiné situaci. Starší z nás si možná pamatují, že mluvnice uváděly v 1. osobě jedn. čísla slovesa vléct tvar vleku a v 3. osobě množného vlekou; v ostatních tvarech se však před e už v pradávném období vývoje češtiny k změnilo v č: vlečeš, vleče, vlečeme, vlečete. Vlivem těchto tvarů se č prosadilo i do zbytku podob: vleču, vlečou. Ale v těch odvozeninách, kde v žádném z jednotlivých tvarů nebylo e, zůstalo pravidelně k: odvléknu, odvlékám - patří sem i obléknu, oblékám - tedy náležité by bylo mluvit o odvlékání dětí, a ne o odvlečování.
         Ve sportovním komentáři jsme zas slyšeli, že s odcházejícím létem osiřují fotbalové stadióny. Jde o stejný případ. Komentátorka měla utvořit od dobře známého slovesa osiřet sloveso nedokonavé a pomohla si stejným způsobem se stejně špatným výsledkem. V tomto případě byl však úkol náročnější. V živé české řeči už není soubor slov odvozených od tohoto základu zdaleka tak úplný jako u vléct. Vedle osiřet užíváme jen. podst. jména sirotek, ze starší literatury snad někdo zná sirobu, mnohem míň asi příd. jméno sirý a už sotva sloveso siřet, které sem patřilo. Není tedy divu, že ji nenapadla formulace fotbalová hřiště siřejí. Ta věta by v mluveném projevu vypadala nejspíš komicky, a tak bychom doporučili volit celkově jinou formulaci, např. hřiště se prázdní, hráči a diváci je opoustějí apod.
         Někdy však uslyšíme i v mluveneém projevu slovo nebo tvar, který je sice správný, ale z dnešního hlediska zastaralý, neživý. Tak v televizní Debatě jsme před časem slyšeli od jednoho ze známých politiků, že k jednání bude možno přivzít dalšího partnera. Odvozneniny tu tvoříme obvykle ne od vzít, ale od brát: nabrat, odebrat, přibrat - obě možnosti jsou dnes snad jen u přebrat - převzít. Těžko rozhodnout, zda mluvčí se zmýlil v tvoření, nebo šlo o reminiscenci ze starší literatury - v dnešní oficiální češtině by to nebyl případ ojedinělý.

Zdeněk Hlavsa

Břeskev, třešně, vajksle...

         Po dlouhé zimní přestávce, kdy si tuzemské ovoce dopřáváme jen z mrazáku nebo z kompotové láhve, se už těšíme na první plody nové letošní úrody. Připomeneme si teď nejen jména druhů ovoce, ale i stromů - někdy se to totiž liší.
         Slovo meruňka i švestka sice označují jak strom, tak jeho plod, ale třešeň a višeň jsou správně jen názvy stromů. Plod se jmenuje (ta jedna) třešně, podobně např. višně. U jablka a jabloně se trochu zastavíme. Však si to už pro svou starobylost zaslouží. Podobně jako hruška patří i jablko mezi tzv. slova praevropská, v praslovanštině to jméno znělo ablo a dodnes je ve všech slovanských jazycích. Ještě ve staré češtině byla i nezdrobnělá podoba: jablo. A ještě něco: rajské jablko ve staré češtině neznamenalo dnešní rajče, ale dnes vzácné jablko granátové. Vzhledem k tomu, že i v českém lidovém ornamentu bývá motiv granátového jablka častý, můžeme předpokládat, že nebylo u nás plodem tak vzácným či neznámým. A strom - jabloň? Jeho jméno se vyznačuje příponou velmi starou: strom sám je u nás jediným ovocným stromem, který nepřišel prostřednictvím římským a podle jeho jména pak se tvořily analogicky názvy mladší - hrušeň, broskvoň. A také o broskvi něco zvláštního. To jméno ve staré češtině označovalo - i když vám to bude divné - zelí! (latinsky brassica). Jméno dobrého peckovitého ovoce znělo trochu jinak - břeskev.
         Ale vraťme se k prvnímu ovoci. V červnu zrají u nás nejprve třešně a višně. Ve středních Čechách se obě jména zaměňovala. Višně jsou vzácnější než obyčejné třešně, a tak se tu prostě třešním říkalo višně. I když výraz višně mají vedle češtiny také všechny slovanské jazyky, souvisí to slovo s německým Weichsell, které známe i z našeho lidového pojmenování vajksle. Višně se pro svou sytou barvu stala vzorem červenosti. Když se např. dívka začervenala, přirovnávala se k višni.
         I slovo třešně má zajímavou historii. Ve slovanských jazycích má různé podoby, ruské a bulharské čerešňa je blíž praslovanskému čerša, které zase je příbuzné s výrazem řeckým i s latinským cerasus, označujícím třešňový strom. To řecké místní jméno Kerasos znělo nejen ve staroanglickém ciris, ale i v dnešním anglickém cherry a v německém Kirsche. K nám se latinské cerasus dostalo prostřednictvím románským a jsou z něj třešně, v moravských nářečích místy i střešně. Vzpomeňte si při tom prvním ovoci, které si utrhnete ze stromu, jaké mají vzdálené a starobylé předky jejich česká jména.

Jaroslava Hlavsová

Koruna, dolar, rubl

         Pojmenování peněz koruna je velmi staré, už v 16. století byla naším platidlem vedle dukátu také koruna. I v době rakouské monarchie jsme platili korunou, která se pak roku 1900 stala výlučnou měnou Rakouska. Pojmenování naší měnové jednotky v samostatném Československu nebylo tak jasné, jak se dnes zdá. Uvažovalo se o různých názvech dalších, např. sokol, říp, nebo - podle tehdejšího ministra financí - rašín. Název koruna ale zvítězil a máme ho podnes, tak jako různé státy další, např. skandinávské (Norsko, Dánsko, Švédsko) a také Island. Koruna jako název mince a pak i měnové jednotky má původ v latinském corona - "věnec, vladařský diadém". Taková koruna byla totiž právě vyražena jako symbol císařské moci i na rakouských mincích. Naše koruna československá mívala zkratku Kč, jak dnes opět má, a proto se jí lidově říkalo kačka.
         Dnes často mluvíme o cizích měnách v devizových kurzech, nejen o evropské měně euro (skloňuje se jako vzor město), ale též o dolaru, marce, libře aj. Jak vznikly jejich názvy? Nejzajímavější je přímá souvislost názvu tolaru i dolaru s naším městem Jáchymov (německy Joachamistal). Tam byly tyto mince poprvé raženy a jmenovaly se joachamystaler, krátce taler - tolar, pozdější americký a jiný dolar. Podobný původ má i náš haléř, halíř, ze staroněmeckého Heller, jež připomíná jméno města Hallu ve Würtembersku, kde se tyto mince razily. Ale půjdeme dál po Evropě. Marky našich sousedů i Finska mají název přenesený. Ve středověku byla marka "pohraniční území", původní význam je však "znamení" (zvláště znamení hranice): takovým znamením je i známka, německy Briefmarke; pak i znamení hodnoty platidla: dnes je to měnová jednotka. Jiné názvy peněz vycházejí z jejich váhové hodnoty. Se samým slovem váha, španělsky peso, souvisí i název španělské pesety. Anglická libra i italská lira je přibližně půl kila (původně drahého kovu). Slovo libra je z latiny, ale jeho původ je mnohem starší. Rakouské i anglické šilinky snad souvisejí s gotským slovem skildus, patrně s významem "tenký řez" - plátek kovu. Franky belgické, švýcarské i francouzské mají hodnotu různou, ale název společný, který historicky pochází z nápisu na minci: Francorum rex (král Franků). Zajímavé jsou i starobylé názvy peněz jižních zemí. Víme, že u jižních Slovanů se udržel dinár, což je obměna slova denár z latinského denarius ("desetník" - latinské deni - "podesíti"), jména stříbrné mince v říši římské, např. za Karla Velikého. V Řecku platíme dodnes drachmou, která původně označovala minci perskou, tzv. dareikos, a užívána byla i v biblické Palestině.
         O penězích a vývoji názvů měnových jednotek by se dalo ještě mnoho říci, ale připomeneme alespoň starobylý způsob placení. Ve škole jsme se učili, že se platilo plátnem (kus látky býval ještě v 9.-10. století měnovou jednotkou), a proto mají obě slova společný základ. Jiný způsob placení byl jakýsi úpis formou vrubů, zářezů do dřeva (srov. pije na sekyru). A ten vrub a sloveso rubat je dodnes základem jména měnové jednotky ruské - ta je přece jeden rubl.

Jaroslava Hlavsová

"Policisté se svými převaděči"

         Na začátku školního roku žáci přicházejí do tříd s očekáváním, zvědavostí, ale často i s obavami, jak vybojují vleklý boj s neoblíbenými předměty, v nichž zrovna nevynikají. Bohužel mezi obávané předměty často patří i čeština, převážně však zbytečně, protože mateřský jazyk se má ve škole jen tříbit, učitelé by měli vzbuzovat zájem o vhodnější a přesnější vyjadřování, nemusíme mu však učit jako jazyku cizímu. Výjimkou jsou ovšem jevy, kterými se odlišuje domácí běžná řeč (čeština obecná, popř. nářeční) od normy spisovné, se kterou se žák setkává až ve škole. Stranou ponecháme problémy psaní, pravopisu, kdokoli se ale učil cizímu jazyku, ví, že třeba anglický, německý nebo francouzský pravopis má problémů mnohem víc a daleko víc se mu vzdálila stránka zvuková od grafiky, než je tomu u nás.
         Mezi hlavní odlišnosti obecné češtiny od češtiny spisovné patří např. koncovky 7. pádu množného čísla -ama (původně je to koncovka dvojného čísla, a proto ji dosud správně užíváme u párových jmen - ušima, očima, rukama, nohama a číslovek oběma dvěma). V obecné češtině se však užívá i u všech jmen ostatních: s cizíma lidma, ženama, sousedama, autama apod. Shodně se spisovným jazykem má v 7. pádě koncovku -ami/-emi jen nejvýchodnější Morava - Valašsko - a nářečí slezká. Má však pravdu jeden z posluchačů rozhlasu, pan Sedláček, že ve veřejném projevu je nespisovná koncovka -ama chybou a škola na ni žáky upozorňuje.
         O různých dalších chybách proti náležitým spisovným tvarům často mluvíme i v našem pořadu. Mnozí posluchači, např. pan Záruba z Plzně, upozorňují na nesprávné tvoření druhého stupně přídavných jmen (typ více zaujatější, méně zkušenější), které se šíří. Samozřejmě je to nadbytečnost (stačí zaujatější nebo méně zkušený).
         Připomínáte také, že se chybuje v užívání přivlastňovacího zájmena - rozdíl je mezi můj, tvůj atd. a zvratným zájmenem přivlastňovacím (svůj), které přivlastňuje jen tehdy, je-li vlastním podmětem, ne tedy: policisté zadrželi stovku běženců se svými převaděči, ale s jejich - podmětem je tu přece slovo policisté a ti převaděče neměli - posesivní (vlastnický) vztah je tu mezi běženci a převaděči!
         Na tuhle větu a další podobné upozornil jeden z posluchačů. Já sama slýchám v rozhlase větu: Přivítám ve studiu Jiřího Černého se svým pravidelným komentářem. Opět stejná chyba: komentář je jeho, publicisty Černého; ten v této větě podmětem není.

Jaroslava Hlavsová

Sází i sázejí, ale nevědí...

         Nedávno jsme v našem pořadu probírali některé tvaroslovné problémy a slíbili jsme, že se k tvarosloví ještě vrátíme a povíme si něco o tvarech 3. osoby množného čísla sloves 4. třídy. Na chybování v těchto tvarech upozornil mezi jinými pan Miroslav Vlk z Prahy 10. Použiju jeho příklady. (Tady chci také upozornit, že mezi prostředky hovorové - tj. spisovné mluvené češtiny, patří i to zakončení -u v 1. osobě. Přeji, žiji, použiji je výhradní koncovka jen pro psaný projev, v mluveném můžeme použít -u - tedy - použiju).
         Pan Vlk předpokládá, že od roku 1940, kdy maturoval, se možná pravidla v užívání koncovek sloves změnila. Má pravdu. Ve 4. třídě sloves jsou tři vzory: prosí, trpí, sází - 3. osoba jednotná se u nich shodovala vždy, rozdíl byl v čísle množném - oni prosí, trpí ale sázejí. Silnější podoba vzorů s koncovkou se ale prosadila i u vzoru sázejí/sází. Cituji brněnskou Příruční mluvnici češtiny: "Pravidla pravopisu z roku 1993 obě koncovky u typu sázet zrovnoprávnila. Původně nespisovné podoby jsou však vnímány jako stylově nižší." Tolik brněnští kolegové. Jiný pohled na hodnocení tvarů typu oni odjíždí, odchází, prohlíží, nabízí, opouští, oni se vrací, uklízí atd. budou mít obyvatelé jihozápadních Čech, kteří tyto jednotné tvary užívali v tradičním nářečí odjakživa. Dnes však tyto tvary jako druhou možnost naleznete i v platných Pravidlech českého pravopisu. Jiná věc je u slovesného tvaru oni neví. Zde má pan Vlk pravdu. Správně je výhradně oni (ne)vědí podobně jako pouze oni jedí.
         Ještě jeden zajímavý problém z Vašich dopisů zbývá. Pan kolega Oldřich Bělič z Brna se ptá, zda došlo ke změně ve skloňování u spojení jako město Praha, město Jáchymov. Takovému 1. pádu říkáme nominativ jmenovací. Jak ale tedy v nepřímých pádech? Mluvnice Havránka a Jedličky uvádí: "Někdy je v jazyce kolísání, vedle nominativu jmenovacího se užívá také přívlastku shodného" a připouští dále rozdíly i u jmen téhož významového okruhu, např. v obci Kralupy, ale v městě Praze. Podobně už uvedená nová mluvnice brněnská připouští, že mezi oběma jmény nemusí být shody, např. v okrese Vyškov, dále do banky Bohemie i Bohemia. Důležité je tu upozornění, že ve spojení se jménem lidí se tzv. nominativu jmenovacího neužívá vůbec, např. řezník Habaník, dále jen řezníka Habaníka atd.

Jaroslava Hlavsová

Jazyk Jiřího Suchého

         Za 40 let od vzniku se Divadlo Semafor stalo tak samozřejmou hodnotou pro několik generací vděčných diváků i posluchačů písniček autorské dvojice Suchý-Šlitr, že je těžké dodávat k zasloužených slovům ocenění něco nového. Přestože texty Jiřího Suchého se už staly natolik literární klasikou, že je najdeme ve školních čítankách a studenti o nich píšou diplomové práce, je dobré se zmínit nejen o jazyce poezie Jiřího Suchého, ale také o jeho promyšleném zacházení s češtinou.
         Aby se člověk uměl vyjadřovat kultivovaně a zajímavě, nestačí mu prostředky jedné stylové vrstvy, protože se neprojevuje celý život v jednom prostředí, nemluví stále s týmiž lidmi a ve stále stejné situaci. A jazyk Suchého kultivovaný a zajímavý je, protože různostlyových prostředků ovládá dost a dost a navíc vycítí, kdy a kde který užít. Nedávno o tom mluvil ráno na této stanici a skoro všechny jeho vyslovené postoje sdílím. I o jazyce v rozhlase hovořil: o tom, že zpravodaj či moderátor má mluvit spisovně, v soukromém hovoru "s kamarádama" působí ale spisovná čeština strojeně, že "by řekli, že je nafoukanej" a že tedy střídá spisovný a hovorový jazyk (tím myslil i prvky češtiny obecné) vědomě, stylizuje se, neužívá např. počáteční v v případech jako von, vokno, vod boku - tedy i nespisovné prostředky volí promyšleně. Víme, že se Suchý ani na veřejnosti nevyhýbá nejen dvojhlásce ej za spisovné ý (říká nafoukanej, nevyhejbá), ale ani nespisovným, citově zabarveným a pro živost jeho projevu potřebným výrazům, jako vybodnout se, prošvihnout, které konfrontuje zábavně s výrazy knižními, zastaralými - kýžený, zhůvěřile. O slově prožluklý řekl, že je jediný Čech, kdo to slovo užívá. Je pravda, že prožluklý už není ve Slovníku spisovné češtiny, ale starý Trávníčkův slovník ho uvádí (s významem zpropadený). V naší rodině léta citujeme jeho ironizující spojení mezi náma dvěmi. Autor dobře věděl, jak se v tomhle 7. pádě chybuje.
         A aspoň pár poznámek o tom, jak Suchý svůk jazyk užívá ve službě poezii. Jiří Suchý mimořádně ovládá a s vtipem využívá umění ohlasové, citát, slovní náznak. Svědčí o tom nejen výtečná parafráze Erbenovy Kytice, ale už třeba stará známá Když pršelo, jen se lilo... nebo sloka z Klementajn: Jednou přišel / pozdrav z Vídně / Junge Frauen / Alter Wein... Málo se připomíná i práce s cizojazyčným textem - sonet samého Shakespeara A proto opouští má láska mému koni na cestě od tebe tu jeho loudavost...; Suchý ho přeložil a pak nazpíval společně s Waldemarem Matuškou a o slavné Klementajn přiznal, že nebylo lehké najít na ni tolik rýmů (fajn, šajn, Kain, lajn i kokajn). Napětí mezi prostředky knižními a češtinou obecnou jsou dobrým zdrojem vtipu textu: zatím zdravím dívky tmavých vlasů / a snažím se / podle hlasu / poznati tu, po které tak dlouho pasu / dočkávaje času jako husa klasu. Nebo: Člověk se náhle cítí hostem býti / a vše se stává nesnadné / člověk si málem ani nerozsvítí / kterýmžto pádem upadne.
         A ještě neco typického pro básnický jazyk Suchého - hříčka s předložkovou vazbou: po babičce klokočí/ a po tmě strach a dál ztratila jsi včera klíč/ dnes ideál, podobně po vose a po králi.
         Na závěr ještě dvě poznámky. První je maličkost, ale zajímavá. V čase přelomu 50. a 60. let, v čase soudružek, nanejvýš označení milá nebo dívka Suchý oživuje slovo slečna (jestli se nepletu, chodila v černém korzetu...). A druhá, že mi bylo milé při přípravě dnešního pořadu zase jednou zalistovat sbírkou Jiřího Suchého Klokočí z Klubu přátel poezie z roku 1964. Škoda, že tak málo zo toho, co tam opravdu stojí za obdivnou zmínku, se sem vešlo.

Jaroslava Hlavsová

Podzim

         Slovo podzim či podzimek není příliš staré, středověká čeština je neznala. Nahradilo slovanský název jeseň, podzim je českou zvláštností, jinde slovo jeseň zůstalo. Detailnější dělení roku dosvědčuje plzeňský tištěný kalendář z konce 15. století, kde se srpen a září nazývá poletí a pak říjen s listopadem podzim. Český název měsíce září - jinde v Evropě september (podle latinského semptem - "sedm", protože v římském kalendáři to byl měsíc sedmý, ne devátý) - je původem shodný s říjnem: oba názvy se vztahují k říji zvěře, září bylo ve staré češtině podle za řuje - zářuj, pak zářij). Konec září ale ještě slibuje pěkné teplé a slunné dny. Toto asi desetidenní období kolem svátku svatého Václava nazýváme babím létem a nejsme sami, kdo si ho všimli a pojmenovali. Babí léto jsou jednak poletující pavučinová vlákna, jednak tohle krátké období na rozhraní léta a podzimu. V americké angličtině se to nazývá (prý od roku 1778) indiánské léto - i američtí indiáni využívali pěkných dní k intenzivním přípravám na zimu. Babí léto má i ruština, jinde je takový termín podle svátků různých světců. Angličtina i francouzština má spojení se sv. Martinem (tj. až 11. listopadu), vedle toho je v angličtině i léto sv. Lukáše (jeho svátek je 18. října), němčina odkazuje ke sv. Michaeli (německé léto je tedy jako u nás - sv. Václava je 28. září a německé léto sv. Michaela začná o den později).
         Ale ještě se vraťme k těm ranním mlhám. Slovo mlha se pro poměrně těžkou výslovnost různě přetváří. Např. na Chodsku říkají po staročesku mhla, v jižních Čechách hmla a v Podkrkonoší si výslovnost zjednodušili na mhu. Je to slovo prastaré, z praslovanštiny ho zachovaly i ostatní slovanské jazyky. U nás se říká, když je mlha hustá, pro řidiče nebezpečná, že je mlha jako mlého, angličtina má mlhu jako hrachovou polévku - tedy asi ještě hustší a zažloutlou, jako bývala za starých časů pověstná mlha londýnská. Protože se mlha často valí údolím jako kouř, dým, říkali jí v Podkrkonoší podyma či podymí a v Podještědí dymovka.

Dušičky

         Druhého listopadu byl svátek Dušiček (píšeme s velkým D). Dříve bylo v kalendáři ten den Památka zesnulých. O dávné tradici tohoto svátku víme, že začala před tisíci lety, roku 998 ve Francii v benediktinském klášteře. Dnes kromě té pravopisné připomínky velkého písmene D ve slově Dušičky dodáme ještě několik dalších poznámek jazykových.
         Frazeologický slovník uvádí řadu českých ustálených spojení se slovem duše, dušičky, např. chodit jako bludná duše tj. zamyšleně, bez cíle, nebo jako tělo bez duše, popř. je duchem nepřítomný (to bývají často např. žáci ve škole). O námaze, težké práci se říká, že dřel, div duši nevypustil, a o dušičkách každý zná rčení spojení s ohněm či světlem: hoří to nebo svítí to jak za dušičky, takový skomíravý oheň nebo slabé světlo baterky připomíná blikavá světýlka o Dušičkách. Obvykle tu uvádíme podobná rčení v jiných jazycích Evropy. Naše přirovnání tu tentokrát přímé obdoby nemají - kromě německé, anglické i francouzské analogie našeho rčení chodí jako tělo bez duše.
         Ale ještě něco o spojeních a významech slova duše: říká o tom, kdo se něčeho bojí, že je v něm malá dušička, ale také o někom, kdo je důležitou částí, platným činitelem, že je duší např. organizace, duší spolku, podniku. Dříve platilo, že je na peníze jako čert na hříšnou duši, kdo se zaklínal na mou duši, se "dušoval". Slovo duše, dušinka bývalo také důvěrným oslovením - vzpomeňme na romány Škvoreckého, v nichž Dan Smiřický oslovuje své přítelkyně "duše", a také na lidové písničky - třeba Anička, dušička.
         Nakonec připomenu jeden už historický význam slova duše, známý z ruštiny: to slovo znamenalo nevolník, poddaný. Vzpomeňme klasické ruské romány, kde statkář měl usedlost, k níž patřilo tolik a tolik půdy a např. tři sta duší - tedy nevolníků.
         V historii velmi dávné však v tomto významu je odvozenina slova duše i slovem českým, dokonce se objevuje v první napsané české větě, v přípisu z 13. století na rubu zakládací listiny litoměřické kapituly. Podle této slavné věty daroval jakýsi Vlach v Dolanech půdu "se dvěma dušníkoma" (jeden byl Bogučej, druhý Sedlata). Dušník byl tehdy "poddaný na záduší", tedy podobný význam, jaký po staletích známe od ruských klasiků.

Jaroslava Hlavsová

Karet či kart?

         Dnes si povíme něco o těch tvarech podstatných jmen, u nichž předpokládáme dvojí možnost. Nejdříve vaše otázky: Je správné Ferdovi Mravencovi, Ferdu Mravenci nebo Ferdovi Mravenci? Druhá otázka: V druhém pádě množného čísla je správný tvar karet, paret nebo kart, part a je středisek nebo středisk?
         K první otázce. Týká se 3. a 6. pádu životných jmen rodu mužského, jsou-li nahromaděna za sebou v pojmenování. Typickou koncovkou životných jmen mužských, a to zejména jmen osobních, je -ovi. Konkurenční koncovkou je tu -u, tedy vedle pánovi i pánu. Nemůžeme ji však užít u vzoru předseda, tam je pouze -ovi - předsedovi. Bývá také přednostně u křestních jmen (vyhneme se tak zároveň homonymii, tedy stejnému znění s 5. pádem: zavolej Tomáši by mohlo být obojí!). Vzor muž mívá převážně koncovku -i: tomu Němci, svému otci, bratranci, jejímu muži, panu učiteli, k holiči; také v 6. pádě: o lékaři, na koni, po příteli apod. Jde-li však o víceslovné přístavkové spojení v jednom pojmenování, koncovky se volně střídají, ale poslední slovo má koncovku -ovi, která má jako nejvýraznější mezi možnými koncovkami výhodu jasného signálu, že jde o 3. nebo 6. pád. Vrátíme se tedy k Ferdovi Mravencovi. Bude jen takto, protože Ferda je podle vzoru předseda a tam je v 3. a 6. pádě jen -ovi a druhé, poslední jméno stejně bývá na -ovi. Podobně tedy Jirkovi Novákovi, ale třeba Tomáši Dvořákovi.
         K otázce druhé, která se týká vkladného -e v 2. pádě ženských jmen; pro snažší výslovnost se tu častěji -e vkládá: matek, sester, jisker, zeber, norem, firem, palem, šachet, maleb, larev i barev a také karet (zde je ovšem významový rozdíl: hracích karet, ale kart v kartotéce). Stejně dubletní, ale bez významového rozdílu jsou tvary jachet i jacht). Naproti tomu u slova parta je druhý pád jen part (stejně bez vkladného e jako u slov salv, želv, sekt). Je tedy sice barev, ale salv, karet, ale part.
         U středního rodu typu město je druhý pád množného čísla bez koncovky: měst a stejně tak hnízd, hejn, vojsk a třeba mank (od slova manko). Slova na -sko tu mívají možnosti obě (kromě vojsko - vojsk, např. vstup vojsk), ale ložisek i ložisk, hledisek i hledisk, stanovisek i stanovisk, středisek i středisk. V praxi však výslovnost přece jen působí na častější užití typu s -e: středisek.

Jaroslava Hlavsová

Když domem voní vanilka...

         Staočeská kuchyně, jak známo, hodně užívala koření. Z nich do vánočního cukroví patří především vanilka. V Jungmannově slovníku najdeme její jméno v podobě přejaté Preslem vanilie. Je ze španělského vainilla, avšak Španělé to slovo přivezli až z Ameriky. Jiná nezbytná cizokrajná přísada je skořice, která už ve staré češtině dostala domácí název skora, tedy kůra, protože - jak víme z podoby skořice kusové, která se dává do svařeného vína, je to opravdu kůra stromu z tropických krajin. A ještě je tu další koření anýz, staročesky také anýz (podle původně latinského anesum či anísum). A také voňavý hřebíček, cizokrajné koření, které tvarem natolik připomíná kovový hřebík, že takovou metaforu znal už starověk (již v latině je jeho název clavus, tj. "hřebík"). To vše patřilo do perníku, který byl pečivem kořeněným, pepřeným čili peprným (dříve perným), jak to dosvědčuje nejen české jméno perník, ale i oblastní název německý Pfefferkuchen.
         Do cukroví a vánoček ovšem patří i mandle, které názvem také dosvědčují příchod z dálek. Z německého Mandel (podle latinského amandula) se k nám dostalo slovo původně řecké a ještě dříve semitské. I rozinky k nám přišly prostřednictvím němčiny (proto je slovo rozinka původně psáno bez h stejně jako německé Rosine: to je z francouzského i latinského výrazu označujícího hrozen - takže i ta hrozinka má své opodstatnění v historii a obě podoby, hrozinka i rozinka, považujeme dnes za správné. Rozinky se přidávaly však i do vánoční pochoutky z tradice rakouské - lidově řečeno štrúdlu. Česky už nově a jen oficiálně závin. Jungmann právě tak jako Rettigová uvádí podobu ta štrúdle s významem "jídlo z mouky, zavináč". Na vánoční stůl zvláště městských rodin přicházelo vždy i jižní ovoce: fíky (z latinského ficus), pomeranče, dříve nazývané oranže podle francouzské podoby přišlé z východu. Výraz pomeranč z latinského pomorantium je složeninou ze slov pomum, "jablko" a italského arancia, "oranž". Dříve byl různý rod: ta pomeranče i to pomerančí. Novější podoba s e je podle vídeňské němčiny. A nakonec mandarinky, nazývané podle ostrova Mandara, kde se jim daří. Jménem Mandara nazývají obyvatelé ostrov Mauritius. A k nám jméno madarinek přišlo opět prostřednictvím německým. Vidíme, že různé kulturní tradice, s nimiž jsou i Vánoce spojeny, nám ukazují cestu Evropou i ostatním vzdálenějším světem.

Diva, panic a Pan

         Před časem jsme se v našem pořadu zmínili o slovech se slabikami di-, ti-, ni-, u nichž se chybuje ve výslovnosti. Připomeneme, že jsme mluvili např. o slově diva, které označuje slavnou umělkyni, zejména operní. Správná je výslovnost tvrdá: dyva a časté chybné diva souvisí s tím, že Čechům připomíná slovo div (zázrak). Diva ale není žena divná, ani divotvorná, ale božská - je tedy od italského divus, které souvisí s latinským deus - bůh.
         Dnes připomeneme ještě dva případy slov, která takto mylně počešťujeme a pak ve výslovnosti chybně změkčujeme. Jde o slovo panický (např. panická hrůza, strach a také panika i panikář - vzpomeňte na píseň Už panikáři jedou). Všechna tato slova souvisejí nikoli s panicem, ale s bohem Panem z řeckých pastýřských mýtů. Do češtiny se slovo panika dostalo prostřednictvím francouzštiny. Latinský původ má další problematické slovo - konifera. Znamená jehličnatý strom, s českým slovem kůň nemá nic společného - latinské konifer znamená nesoucí šišky - tedy plody tvaru konického. Pamatujte tedy: panický, diva, konifera - vyslovíme tvrdě.
         Pak je několik slov, kde pravidla výslovnosti dávají dvě možnosti. Je to např. slovo orientálního původu, známé však v různých jazycích Evropy. Je to turecký divan (či dyvan - obojí možné). Stejně exotický původ má slovo nimrod "lovec". Nesouvisí s českým slovesem nimrat se, je původně jménem babylonského boha lovu a války. Slovo nimrod jako přejaté můžeme také vyslovit obojím způsobem: nimrod i nymrod a chybu neuděláme. Dvojí výslovnost umožňuje také finančnický termín tantiéma (i tantyéma) s významem "podíl z čiského zisku", přejatý z francouzštiny a dnes opět frekventovaný.
         A ještě tu připomenu název ostnatého hlodavce, který sice bodlinami připomíná dýku, ale s tím slovem nesouvisí. Je to dikobraz, slovo přejaté v minulém století Preslem z ruštiny. Dikij je rusky "divoký" a taký vzhled má dikobraz, či dykobraz - obojí je ve výslovnosti možné.
         Nakonec se zmíníme o slovech českých, u nichž není nejmenší důvod pro tvrdou, jakoby "cizí" výslovnost. Je to především divizna (nikoli tedy dyvizna), slovo už staročeské, které tentokrát opravdu s divem souvisí, protože to je rostlina léčivá, divotvorná. Další rostlinou je koniklec. Ani tohle jméno nesouvisí s koněm, staročesky správně je to totiž poniklec. (Vzpomeňte na příbuzný název krkonošské vsi Poniklá).
         A nakonec si připomeneme tolik (a často špatně) vyslovovanou Matiční ulici (nikoli matyční). Je to slovo české - název matice je starší pojmenování neziskové podpůrné organizace - např. Matice česká, v Martině Matice slovenská, učebnice dříve vydávala Matice školská. Od toho je přídavné jméno matiční - dříve býval např. matiční večírek, matiční ples, matiční výbor apod. Vždy ale vyslovujeme měkce, stejně jako např. jinou českou odvozeninu - matička.

Jaroslava Hlavsová

Sklenář, Voráč, Antoušek...

         Nedávno jsme mluvili o českých příjmeních, která vznikla ze jmen obecných označujících (často nářečním názvem) staré, dnes už málo známé předměty. Pořad měl ohlas u posluchačů a jeden z nich napsal, že by bylo zajímavé vybrat mezi osobními jmény i stará zaniklá řemesla. Dnes si je tedy připomeneme. Všechna uvedená příjmení se užívají. Začněme těmi, která dodnes existují i jako profese. Je to nejen Řezník a Řezníček, Kuchař, Pekař, Švec, Krejčí a Kožešník, ale také Kameník, Zedník i Zedníček, Truhlář, Mlynář, popř. původem moravský Stolař, Sklenář, Klempíř, Kovář, Zahradník i Zahradníček, Myslivec i Mysliveček, Hajný, Rybář a dokonce i Popelář. Známe i Hostinského, ba i Ouředníka, Pokladníka, Faráře a Doktora. Staré sociálně majetkové rozvrstvení vesnice připomínají Sedlák (popř. Sedláček), Chalupník, Podruh. Služebné profese a stavy připomínají jména Nádvorník, Šafář nebo Písař a Lokaj, neznám sice příjmení Čeledín, ale je mnoho Čeledů, Voráčů a také jména Pastyřík, Skoták, Ovčáček a Kočí. Ze jmen funkcí volených v obci jsou příjmení Rychtařík a Konšel. Typické složení české lidové muziky, kterou tvořily housle, dudy a klarinet, připomínají jména Dudák, Houdek či Hudec nebo Hudeček a Piskač či Pištělák, souhrnným označením je příjmení Muzikář. Hrálo se ale i na kůru, na varhany Kantor, ale měchy šlapal Kalkant - dnes tyto funkce připomínají stejná příjmení. Staré mlýny připomenou příjmení Stárek, Mládek a Prášek (nejmladší pomocník), pivovary dodnes připomíná jméno Sládek. Zvláštní, cestující profese starých časů připomínají jména Forman a Formánek, Kramář, Handlíř a také Antoušek, původně pohodný. V krajích, kde bylo hodně tkalců, byli i faktoři, kteří práci zadávali, rozdělovali materiál a platili dílo. (Tkadlec i Faktor jsou živá příjmení). Než se výroba věcí soustředila a prováděla průmyslově, mnoho profesí bylo vymezeno na zhotovování určitých potřebných věcí. Dosvědčují to jména Kloboučník, Punčochář, Šindelář, Doškař, Neckář, Bečvář, Hrnčíř, Kotlář, Misař, Lžičař, Pilař, Kolář, Kolečkář, Pluhař, Mečíř, Kořárník, Provazník, Sekerák (zde ovšem není jisté, zda předkové vyráběli sekery nebo byli tzv. sekerníky, kteří sekerou pracovali se dřevem, především stavěli mlýnská kola). Mezi zapomínaná zaměstnání, dříve běžná, patřili ovšem předchůdci dnešních nositelů jmen Krupař, Hokynář, Koželuh, Pernikář, Olejník, Kolomazník, Drvoštěp a také Komínek, jak se na Chodsku říkalo kominíkovi. Vidíte, kolik živé historie chodí mezi námi a my to už ani nevnímáme.

Jaroslava Hlavsová

Mřieti zimú

         Český název měsíce ledna na rozdíl od názvů většiny evropských jazyků, které vycházejí z latinského Januarius, studí už svým jménem, odvozeným přímo od slova led, které je od časů praslovanských užíváno nejen všemi Slovany, ale má blízké příbuzné i na severu - v jazycích baltských, v litevském ledes a lotyšském ledus.
         Třebaže letošní leden je neobvykle teplý a až dosud skoro bez mrazů, můžeme si o slovesu mrznout aspoň něco zajímavého říci. Je také všeslovanské a bylo doloženo už v nejstarším slovanském spisovném jazyce, ve staroslověnštině. Jeho zvuková blízkost s německým fresen ale patrně svědčí o jejich společném původu. U nás se ale od podstaného jména mráz utvořilo nejen sloveso mrznouti, ale i jiná podoba, mrzieti. Tím výrazem, užívaným pak zvláště na Moravě, ovšem nemysleli, že je zima omrzela, ale že začalo mrznout. I staročeské slovní spojení mřieti zimú se dochovalo na východní Moravě, kde říkají i vymřít (tedy vymrznout) nebo byla celá přemřitá (promrzlá) - kdo přemřel, prostě prochladl. Podobně i ve slovenštině slyšíme premrieť ve starém významu "promrznout". Víte ale, co na Hané znamená slovo mrzena? To je veliká kroupa, kus zmrzlého ledu.
         U těchto výrazů, které vyjadřují velký mráz, je podivné ještě něco jiného. I když mrazem ztuhlá příroda nám připadá tichá, v přirovnáních najdeme slova vyjadřující hluk: mráz je třeskutý, mrzne, až to praští. Tuhá zima navozovala představu nejen praskání sněhu pod nohama, mrazem praskaly šindelové střechy, praskal a duněl led hluboko promrzlých řek. Všimněme si ještě, že ve spojení mrzne, až to praští slyšíme starou podobu slovesa - led praští a ne praská. Tak ještě v době Josefa Jungmanna říkali i o ohni: oheň praští. Spojení třeskutý mráz říkáme nejen my a Slováci, ale treskuščij moroz dobře znají i v Rusku.
         Užíváme tedy výrazy, které obrazně nazývají velké mrazy, tzv. krutou zimu, i když krutý znamená původně "tvrdý, tuhý" (tedy pocity hmatové, podobně jako v ruském spojení surovyj moroz - i surový je původně "drsný, neupravený" - (známe třeba surové hedvábí). Angličané říkají zase bitter cold - zima je tam hořká, tedy označení podle chuti, přeneseně je to zima drsná, nepříjemná. A Němci dávají zimě vlastnosti živočišné. Ve spojení grimmige Kälte říkají, že je zima vzteklá, zuřivá.
         Ustálení a rozšíření takových obrazných výrazů dosvědčuje nejen jejich užívání, ale také vnímavost člověka k přírodě, na níž jsme pořád závislí.

Jaroslava Hlavsová

Osvěžna, morna, varna...

         Náš pořad Rozmlouvání o češtině má dvojí obecnestvo: jednak jsou to čtenáři časopisu Rozhlas, jednak posluchači, kteří díky svému dennímu režimu začínají žít velmi časně ráno. Ti, kteří si rádi přispí, a přece by chtěli naše čtenářské úvahy slyšet, mají teď možnost se s nimi seznamovat v pořadu Miloně Čepelky Jazyková osvěžna, který se vysílá každý čtvrtek ve čtvrt na jedenáct dopoledne - pan Čepelka do něho vždy jedno rozmlouvání vybere. Pro nás autory je to vítané už proto, že jde o příležitost navíc, jak oslovit zájemce o český jazyk, a také, protože se někdy zabýváme i zvukovou stránkou češtiny, tištěná podoba v časopise nemůže poslech nahradit.
         Chceme svou vděčnost osvědčit skutkem, a proto tu ztratíme pár slov o té osvěžně. Najdou se nepochybně posluchači, kterým se název pořadu nebude líbit: každé nezvyklé slovo vzbudí rozpaky, mnohdy i nesouhlas. Pan Čepelka přiznal, že si osvěžnu vymysleli se Zdeňkem Svěrákem trochu jako vtip, ale domnívá se, že slovo není utvořeno "proti duchu češtiny": existují slova jako morna nebo varna, která jsou odvozena od sloves a jsou stejně zakončena. Jazykovědci jsou ovšem trochu suší patroni a mají k "duchu jazyka" velmi rezervovaný postoj. Je těžko racionálně dokázat, co to je a zda mu něco odpovídá, nebo ne. Raději mluví o tom, do jaké míry slovo odpovídá systému jazyka. A tady jsme u problému. Jména vyjadřující, že se na takto pojmenovaném místě něco děje nebo někdo něco dělá, se odvozují příponou -na zpravidla od sloves nedokonavých: i morna se odvozuje od mořit, varna od vařit, podobně nálevna od nalévat, střižna od stříhat, tepna od tepat atd. Čekali bychom tedy, že místo, kde se člověk osvěžuje, bude osvěžovna a ne osvěžna. Obvykle se uvádí, že se tu uplatňuje rozšířená přípona -ovna. Kde se vzalo to -ov-, lze vysvětlit jednoduše. K základovému slovesu nedokonavému, např. hlásit, pálit, tvoříme nejprve sloveso dokonavé předponou, tedy ohlásit, spálit a druhotně pak nedokonavé příklonem k nejproduktivnějšímu slovesnému vzoru "kupuje - kupovat" - tedy ohlašovat, spalovat. Teprve to je pak základem k označení místa - ohlašovna a ne ohlasna, spalovna, nikoli spalna. Podstatná jména odvozená přímo od sloves dokonavých spočítáme na prstech jedné ruky: ubytovna od ubytovat (ale to už příponu -ova- obsahuje), opravna od opravit. A pak pár neobvyklých odborných termínů, jako zúčtovna. Lingvista musí tedy konstatovat, že osvěžna je v systému češtiny hodně izolovaná.
         Jenomže lingvista také ví a často zdůrazňuje, že má-li nějaký jazykový jev upoutat, působit originálně a vtipně, nelze k němu kráčet vyšlapanými a automatizovanými cestami jazykového systému, ale vydat se cestičkou neobvyklou. Na konci té cestičky pak může být i ta osvěžna s plným oprávněním.

Sofistikovaná dáma a jiné rafinovanosti

         Před časem nám poslal jeden posluchač poněkud podrážděný dopis, v kterém kritizoval užívání slova sofistika, sofistikovaný: čteme a slyšíme o sofistikovaných zbraních, sofistikovaných systémech, souhrnně řečeno o vojenské sofistice. To slovo ovšem není tak docela neznámé, ale známe je ve významu hodně odlišném. Sofisté byli řečtí filozofové, kteří se zabývali společenskými problémy a v období rozvoje demokratických institucí působili jako učitelé řečnictví, práva, historie a jiných oborů potřebných pro toho, kdo chtěl veřejně působit. V pozdějsí době však přestávali řešit závažné problémy a soustřeďovali se na umění vést spor - dokazovat nebo vyvracet jakékoli protivníkovo tvrzení, ať již bylo pravdivé, nebo ne. Odtud dostalo slovo sofistika význam vyvozování vědomě klamných úsudků a důkazů. Ale v angličtině má slovo sofisticated, neboli sofistikovaný význam daleko širší. O společnosti, osobě, dámě znamená tolik co rafinovaný, zkušený, překultivovaný, sofistikované umění je vysoce náročné, exkluzivní, zaměřené na úzký okruh lidí. Odtud už pak není daleko k významu velmi složitý, důmyslný, který se uplatňuje ve spojení s názvy technických výrobků a systémů v nich použitých. Právě v takových souvislostech se toto slovo a jeho odvozeniny dostaly nově do češtiny. O odvozeninách mluvíme záměrně. V uvedeném novém významu jde u sofistiky vlastně o jméno hromadné, zahrnující konkrétní věci, přístroje, zařízení, zbraně, které se vyznačují tím, že jsou "sofistikované".
         Jiný posluchač nám napsal, že by ho zajímal původ slova karambol, které někdy slýchá ve zprávách o dopravních nehodách. To slovo patří do sféry výrazů hovorových až nespisovných. Jeho původ je v kulečníkové hře, kde znamená náraz kulečníkové koule. Samo slovo carambola pochází ze španělštiny a označuje tam kouli červené barvy. Z kulečníkových stolů se přeneslo i do jiných kontextů, obrazně se tak nazývá srážka jakákoli, nejprve vozidel a pak i konflikt mezi člověkem a nepříznivými okolnostmi. Říkáme-li: to je karambol, to asi nepůjde, pak chceme naznačit, že jsme ve vážných potížích. Užívat je ovšem ve veřejných, např. v rozhlasových hlášeních o dopravních nehodách, není právě vhodné, má totiž určitou dávku expresivity, která se k takovým vážným událostem nehodí. Nepoužijeme-li slovo dopravní nehoda, pak je tu ještě k dispozici neutrální havárie. I tento výraz má zajímavou historii. Přišel k nám z němčiny, ale ta byla jen prostředníkem, cesta ke zdroji vede přes francouzštinu do italštiny, kde avaria znamená zboží poškozené nějakou nehodou na moři, ztroskotáním apod. A máme-li věřit etymologům, také Italové to slovo převzali, a to od nejúspěšnějších středomořských plavců středověku, od Arabů.

Byl to maglajz a brajgl

         V rozhlasové zprávě o tom, jak se utečenci z Bosny vracejí od nás do svých válkou zničených domovů, jsme se dozvěděli, že jedním z cílů jejich cesty bylo bosenské město Maglajz, že jedou do Maglajzu. Nevím, jestli si někdo z mladé hlasatelky udělal legraci a podstrčil jí toto jméno místo správného Maglaj, nebo to popletl i autor zprávy. Zajímavé je ale to, že bosenský Maglaj a naše české slovo maglajz, užívané v nespisovných textech a se silnou dávkou expresivity vyjadřující to, čemu říkáme neutrálně zmatek, chaos, spolu souvisejí. O Maglaj totiž urputně bojovala rakouská armáda s Turky v roce 1878, když obsazovala Bosnu. Údajně se předpokládalo, že tato akce bude jen parádním pochodem s hudbou a prapory, ale místo toho teklo v uličkách města mnoho krve, a to i české - trvalou připomínkou těch událostí zůstala rovněž píseň o tom, jak infanterie musela vybojovat Hercegovinu za císaře pána.
         Víte také jistě, co to znamená, když říkáme, že něco stálo hotový majlant, tedy moc peněz. Taky toto slovo přivezli domů čeští vojáci bojující za císaře pána, pro změnu v Itálii. Mailand je německý název pro Milán, město, které vždy vynikalo bohatstvím. I toto místní jméno se stalo součástí české slovní zásoby, když dostalo obecný význam.
         Vraťme se ale k nepořádku, chaosu, zmatku. Pro tento význam má čeština ještě další, citově zabarvené výrazy, a některé z nich mají i zajímavý původ. Tak např. brajgl. Jazkovědci vysvětlují půvpd tohoto jména tak, že jde vlastně o osobní jméno, o známého holandského malíře Breughela, který na svých plátnech zachycoval pestré výjevy z holandského venkovského života, plné četných postaviček v živém pohybu.

Zdeněk Hlavsa

Vomáčka's shop a další fenomény

         Dnes bych ráda odpověděla zase po delší době na jeden z dopisů posluchačů. Vybírám ten nejdelší a velmi podnětný, se spoustou jazykového materiálu. Je od pana Jaroslava Kocourka z Prahy 7, který si v něm všímá celé řady různých chyb a neobratností. Zachytil je převážně v rozhlasu, ale i jinde. Odmítá množství nově pronikajících cizích výrazů (typu happening, shop, dealer, brífink, dressing, talkshow, management) často v komicky nevhodném kontextu (krámek na vsi je prý označen nápisem Vomáčka's shop), ale i chyby další, např. tvaroslovné - typu ty jseš nebo náležité tvary přechodníků. Nejvíce ale pana Kocourka zlobí jeden tvar, o němž si povíme víc.
         Cituji z dopisu: "... při uvádění kmitočtů jednotlivých stanic před některými zprávami hlasatel neříká v 2. pádě jednotného čísla hertzu a v 1. pádě množného čísla hertzy, ale v obou těchto případech užívá tvaru herce..."
         Jak je to tedy se skloňováním podstatných jmen tohoto typu? Jsou to mezinárodní jednotky tzv. SI soustavy a jejich jména pocházejí z osobních jmen slavných vědců, zpravidla fyziků. Tak podle britského fyzika 19. století je nazvána jednotka energie - joule, podle Angličana Isaaca Newtona máme stejnojmennou jednotku síly, podle Watta je jednotka výkonu, podle Pascala jednotka tlaku, podle Němce Ohma máme jednotku elektrického odporu a podle Francouze Ampéra jméno jednotka el. proudu. Příkladů by bylo mnohem víc, ale problém skloňování je tu společný.
         Připomenu že u podstatných jmen obecných často najdeme dvojtvary, které životnou či neživotnou koncovkou u téhož výrazu rozlišují význam (měřiči jsou lidé, meřiče jsou přístroje, stejně čističi a čističe, nosiči a nosiče, sběrači a sběrače). Fenoméni jsou mimořádně nadaní jedinci, lidé, neživotným tvarem množného čísla (fenomény) označuje jazyk vědy totéž co českým slovem "jevy". Kapsáři jsou prostě "kapesní zloději", ale kapsáře "velké kapsy". Někdy je tu rozdíl jen v délce koncové samohlásky - činitelé jsou životní, označují živé lidi, činovníky, činitele jsou abstraktním slovem označujícím působící okolnosti, cizím výrazem tomu říkáme faktory. Rozlišit význam těchto dvojtvarů je důležité pro koncovku slovesa, shodu životnou či neživotnou, jak to znají žáci ze školních diktátů: činitelé působili (s i), ale činitele působily (s y) apod.
         Stejně tedy rozlišíme jednotku síly newton, ale sira Newtona, ohm a Georga Simona Ohma, jednotky elektrického proudu ampéru, ale André-Marie Ampéra - vědce fyzika.
         Množné číslo u osobních jmen - příjmení vědců či vynálezců neuvádíme, jde o jedince. U jednotky frekvence (hertzu) jsou však opravdu tvary množného čísla takové, jaké žádá pan Kocourek - tedy v 1., 4. a 7. pád - hertzy, v 6. pádě je buď o hertzech nebo hertzích. Připomeneme ještě, že tato jednotka má značku Hz.
         Nakonec děkujeme panu Kocourkovi za mnohé cenné postřehy a připomínky a těšíme se na další dopisy, svědčící o zájmu o češtinu a živé otázky s ní spojené.

Valentýnek - jara tatínek

         Za posledních deset let v našem společenském životě nepochybně nastalo mnoho změn. Některé drobnosti si ani neuvědomujeme, ačkoli patří k novotám docela milým. Mezi nové zvyklosti, nepochybně podporované i zájmy komerčními, patří i slavení svátku svatého Valentýna jako patrona zamilovaných. V naší zvykoslovné tradici se oslava valentinská nenajde, ale to jistě nevadí, vždyť i třeba sám hlavní symbol Vánoc - stromeček - patří k zvykům přejatým z ciziny. Tedy dárky a psaníčka, kterými se zamilované dvojice podarují, jsou jistě dobrým zpestřením času poloviny února, kdy se jinak nic mimořádného neslaví, konec masopustu bude letos později, protože Velikonoce vycházejí až na konec dubna.
         Ale k tomu svatému Valentinovi. Jeho jméno (i v ženském protějšku Valentýna) píšeme dvojím způsobem - tedy -tin i -týn (počeštěně). Starou českou podobu tzv. domáckou Valenta známe jako příjmení (např. českého spisovatele Eduarda Valenty). Jméno římského mučedníka sv. Valentina, jednoho z prvních křesťanů za doby císaře Klaudia, souvisí s latinským slovesem valere a jeho jméno znamená "kypící zdravím, silný". Podle historických zpráv byl sv. Valentin známým léčitelem, podařilo se mu vyléčit i dceru římského úředníka, který ho zprvu soudil, ale pak se sám obrátil na křesťanskou víru. V současnosti nás kromě hezké zvyklosti, která připomíná Valentina docela jinak, může zajímat i česká pranostika, která tvrdí, že "na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna", a ohlašuje tak nástup druhé, pozdní zimy. Nebude tak zle, mnohé výklady valentinské tradice spíše toto datum nespojují ani s popravou mučedníka Valentina, ani s mrazy v Čechách, ale s nástupem jara a s tím, že se ptáci párují, vybírají si své partnery. To pak platí i o mladých lidech, kteří si posílají valentinky - dárky z lásky. Podle jiné pranostiky se jaro blíží a "svatý Valentýnek je jara tatínek!"; je to možné - za 10 dní po něm je svatého Matěje, který seká ledy, nebo jinak: na svatého Matěje pije skřivan z koleje nebo na svatého Matěje lidské srdce okřeje.

Jaroslava Hlavsová

Turné, filé, negližé

         Opakovaně jsem zaslechla behem krátké doby stejnou chybu v tvarosloví. Sportovní reportéři mluví o turném, houslista může počítat s turném po Americe. Zajímavé je, že obvykle, když vyplave na povrch nějaká nedobrá novota, hned se ozve vícekrát za sebou. Proto se u ní zastavíme.
         Tedy slovo turné je přejato z francouzšiny a znamená okružní cestu s náplní uměleckou nebo přednáškovou, dnes tedy i s programem sportovním. Jako další takto přejatá slova středního rodu, např. dražé, filé, martiné, negližé, kombiné, klišé, komuniké, relé, resumé je i turné slovo v českém kontextu nesklonné, tj. má stejný tvar ve všech pádech čísla jednotného i množného a žádné koncovky nepřijímá. Proč se tedy chybně objevuje s koncovkou -m? Kde se tu vzala? Mluvčí ji užil, jako by tu šlo o jiné slovo středního rodu - pravda, také poněkud okrajové v soustavě skloňování jmen - o zpodstatnělé přídavné jméno, jako bývají jména poplatků: vstupné, jízdné, předplatné, zápisné, výchovné, spropitné, cestovné, poštovné, odstupné nebo v poslední době v Praze probírané mostné. Tato podstatná jména si ponechala sloňování adjektivní, tedy jízdné, jízdného, o jízdném, s jízdným. Slovo turné však do této kategorie nepatří a podobné tvary nemá. Zpodstatnělá přídavná jména jsou ovšem i rodu mužského a ženského, s příslušnými tvary těchto rodů přídavných jmen, tedy hajný, hajného, strážný, strážného, stejně jako paní vrátná, pokojská, vrátné, pokojské apod. Tam jistě problémy nejsou.
         Chyby ve středním rodě ale někdy slyšíme v kolísání mezi vzory moře a kuře (tedy vzorem jmen, která ozačují mláďata, ale i jiné věci, třeba doupě, koště). O chybování při skloňování vejce, bez vejce (ne vejcete, jak v lidovém jazyce bývá) jistě víme. Opačný jev jsem zaslechla v pořadu o přírodě - už vyleze ze svého doupě (tady je to nadměrné úsilí o domnělou správnost, tvar hyperkorektní).
         I slova běžná tedy mohou dělat při skloňování potíže; což teprve přejatá. Stejně jako s nesklonným turné se zachází třeba se slovy angažmá, aranžmá nebo nivó, plató, či alibi, dementi, ale i bermudy, čevabčiči, taxi, ragby nebo šery. Ještě se k podobným věcem vrátíme.

Klienti a zákazníci

         Některá slova v naší slovní zásobě se objevují jako nová (v současné době bychom takových našli značné množství, a ostatně naplňují celou knihu, velmi potřebnou - slovník tzv. neologismů). Jiná slova známe už léta, ale mění vývojem svůj význam, přibývají významy nové, další, popř. se mění jejich frekvence, stávají se řídkými, popř. velmi často užívanými. Všimli jste si, jak častým se poslední dobou stalo např. slovo klient? Mimochodem i to rozšířilo význam, či lépe kontext obvyklého užívání. Něco si o něm tedy povíme.
         Klient původně znamená "chráněnce" římských patriciů. Pochází z 2. pádu latinského slova cliens "poslušný". Byli to lidé, hledající podporu u bohatých, často zchudlí příslušníci patricijských rodů a na nich pak závislí. Podpora nebyla jen hmotná, zahrnovala i ochranu právní. A tady jsme i u počátku novodobého významu slova klient, podle slovníku spisovné češtiny je klient "zákazník, užívající služeb právníka", ale už také "finančního ústavu nebo lékaře". Ve starém Římě měly vlivné osobnosti velkou klientelu, tedy okruh lidí, jejichž pomocí dosahovaly svých cílů. Slovo klientela užíváme i dnes jako význam hromadný, místo množného čísla klienti, tedy zákazníci (např. firma už má širokou klientelu, jejich klientela je velmi zvláštní apod.).
         Co je pozoruhodné na slově klient dnes? To že se rozšířil kontext jeho užití i okruh uživatelů. Klienta už nemá jen právník, advokát, ale častěji nahrazuje slovo pacient nebo i chovanec, host, ale i takové označení zákazníka, kde by cizí a dříve trochu exkluzivní slovo klient bylo směšné. Dnes označují své obchodní partnery služby všeho druhu a vší úrovně, od kosmetiky, sauny a fit - center až po pohřební ústavy. Klienti jsou ve všech sociálních, ale i v kancelářích od poradce příslušníků menšin až po kanceláře realitní či seznamovací. Klienty má instalatér i čistič koberců, právě tak jako jimi jsou rodiče (děti asi ne) žáků mateřské školky. Dříve byly návštevní dny na úřadě pro "styk se stranami", dnes jsou dveře otevřené klientům; snad jen na koncertech, v divadlech, a jistě i v rozhlase a televizi, máme posluchače a diváky, ne klientelu.
         Proč tolik mluvíme o jednom slově? Je posun v užití chybou, jazykovým nedostatkem? Jistě ne. Je to běžný vývoj slovní zásoby. Domnívám se však, že u slova klient bylo důležité i to, že jako slovo přejaté mělo svou větší obecností předpoklad vyhnout se označením, která byla v určitých společenských situacích vnímána jako poněkud necitlivá, příliš zdůrazňovala tu obchodní stránku ve vztahu dvou protistran. Proto asi klient zvítězí ve veřejných domech, psychiatrických nebo pohřebních ústavech. Pedikéři, instalatéři a myči oken by ale měli zůstat u zákazníků.

Jaroslava Hlavsová

Masopust, karneval, fašank

         Slovo masopust bylo už ve staré češtině a slovenština ho přijala jako novější označení vedle staršího, z němčiny přejatého slova fašiangy, které v různých obměnách zní i na Slovácku a ve Slezsku. Není to ale půst, tedy opuštění masa. Tento starý termín masopust se mylně spojil se slovem pustiti - maso je v masopustě právě dovoleno a až na masopustní úterý končily všechny hody a zabíjačky, masu se pak dalo "vale", jak zní v analogicky utvořeném slově italském carnevala (přesmykem carnevale) - z toho je evropský výraz karneval. (V italštině je carne maso a levare je odstranit). Karneval s průvody masek se tradičně slaví v katolických zemích, hlavně románských, dnes zejména v Latinské Americe (i z televizních reporáží známe okázalé oslavy a karnevalové průvody v Rio de Janeiru). Původ oslav na přelomu zimy a jara je velmi starý, sahá až do dob antických.
         Počátkem postu je sedm týdnů před Velikonocemi Popelec. Označení tohoto dne píšeme s velkým písmenem. V katolické tradici v ten den dělá kněz věřícím na čelo popelem kříž na paměť naší smrtelnosti a slovo popelec (se starou zdrobňující příponou -ec) tedy znamená vlastně "popílek", malý popel, trochu popele; ale Popelec ještě není. Přicházejí dny tance, zpěvu, masek na konec masopustu. Těm oslavným posledním dnům říkají v severovýchodních Čechách a na větší části Moravy i na Těšínsku ostatky. Východní Morava slaví končiny, jižní fašank. Na Chodsku říkají těm dnům bláznivý dni. Už před 170 lety, za časů Jungmannových se výraz blázniví dnové o masopustu užíval.
         Když chodí masopustní průvod neboli maškarádi, maškaráci či maškaři, na Slovácku fašanci či babkovníci (baba byla v průvodech totiž výraznou a obvyklou figurou), dostávají v domech pohoštění. Nezbytné byly vždycky smažené koblihy (jak to slovo vzniklo, nevíme). Na Moravě neříkají kobliha, ale postaru - ten koblih. Na Znojemsku ovšem smaží šišky (podlouhlé, tak jako - daleko odtud - v západních Čechách). Jen Slezsko se liší přejatým slovem krepla, na Těšínsku kreplik.
         Ve starých masopustních průvodech, takových, jaké popisuje Čeněk Zíbrt, nechyběly tradiční masky či maškary (slovo přejaté z italštiny, která zprostředkovala výraz arabský). U nás chodily zvířecí masky (kozy, koně-klisny, medvědi), ale i figury lidské, např. na Sušicku byl oblíben doktor Fous a Markytka, jinde židi, turci, na Milevsku bakus, na Doudlebsku rybnikáři a matka Masopust, vojáci, kominíci, šaškové-augusti aj. Dodnes se - s překvapující péčí účastníků takových průvodů připravují maškary (či larvy, jak se někde také říká). Takové figury jsou jednak velmi tradiční, jednak nové, zobrazující humorně všechno možné ze současné společnosti, ba i politiky. I jazykový projev, často veršovaný, bývá vtipně aktualizovaný, ale základy jsou krajově tradiční. Přesvědčte se v neděli o zábavách a průvodech na nejrůznějších místech Čech i Moravy. Jedním z takových míst je třeba Veselý Kopec u Hlinska.

Jaroslava Hlavsová

"Palacký most" a "Vítězného náměstí"?

         Dostala jsem dopis posluchače, který naléhavě připomíná, abych se opět zmínila o častých chybách v tvarosloví místních jmen, např. ulic a náměstí, nazvaných jménem osoby s adjektivním příjmením. Je to třeba Palackého most, ulice Vrchlického, stanice Želivského, náměstí Kříženeckého, Sladkovského či Komenského. V obecné češtině se totiž místo těchto náležitých tvarů 2. pádu přídavných jmen užívá forem zkrácených, které odpovídají vlastně tvarem přídavným jménům, která jsou příjmeními těch slavných osob (např. František Palacký a stejně Palacký most a analogicky v ženském rodě Vrchlická ulice, ve středním rodě tvar Sladkovské náměstí). Správně je tomu tak, že Palacký, Vrchlický, Kříženecký nebo Sladkovský jakoby "mají", čestně jim patří, přísluší ulice, most či náměstí a tento vztah přivlastnění je vyjádřen 2. pádem přivlastňovacím s koncovkou -ého: Palackého most, Vrchlického ulice. Tento neshodný přívlastek se už nemění, neskloňuje - tedy: bydlím v ulici Vrchlického, stalo se to na mostě Palackého (všimněte si, že stojí za podstatným jménem). Naproti tomu obecně český tvar se skloňuje. Není to nic nového - už za první republiky se zpívalo: "Na Palackým mostě vedou koleje". U názvů podle příjmení substantivních ten problém není - náměstí Karlovo, Arbesovo, ulice Seifertova apod. Tam se spíš chybuje užíváním tvarů složených místo náležitých přivlastňovacích - tedy tvarů jmenných. Říká se nesprávně na Karlovým náměstí, v Seifertový ulici (místo koncovky -ě: na Karlově mostě, v Seifertově ulici atd.).
         Protože je povědomí o tom, že říkat "bydlí ve Vrchlické ulici, je to na Kříženeckém náměstí" apod. správné není, setkáme se ojediněle i s chybou opačnou. Slyšela jsem případy jako: na Vítězného náměstí, přijdete Lidického ulicí, v Dlouhého třídě. Pravda, víc dokladů nemohu uvést, ale tyhle tři stačí na vysvětlení jevu opačného. Ulice je Lidická (nikoli sochaře Lidického) a Dlouhá (ne exministra Dlouhého), a také v Dejvicích máme náměstí střídavých jmen, ale teď je Vítězné, nejmenuje se po nějakém panu Vítězném. Je třeba na tyto věci dát pozor, nejen proto, že porušení gramatických pravidel svědčí o nekultivovaném vyjadřování, ale i proto, že může dojít k omylu, věcné záměně, a to právě proto, že i česká příjmení jsou původem často adjektiva s plným významem. Např. na Starém Městě v Praze je kromě Dlouhé i ulice Široká, která původně byla širší než okolní ulice, a tak dostala takové jméno. Podle té obecně české chyby by to ale stejně mohla být ulice někdejšího komunistického funkcionáře Širokého. Proto rozlišujte názvy užitím jejich náležitých tvarů - zde 2. pádu přivlastňovacího.

Jaroslava Hlavsová

Demontáž Jásira Arafata

         Dnes se zase jednou pozastavíme nad tím, jak se ve veřejných projevech užívají cizí slova. Obecně se často konstatuje, že jich přibývá, že to bývají hlavně slova původem anglická a že by bylo lépe, kdybychom se vyjadřovali srozumitelněji, přejatým slovem se zbytečně nehonosili a drželi se mateřštiny, protože přesný význam a pravidla užívaní těch nových slov nezná ani ten, kdo je rád a bez váhání často vyslovuje (i v oficiálních situacích). O těchto a podobných postojích veřejnosti jsme tu už nejednou mluvili. Při podrobnějším sledování veřejných projevů, hlavně ve sdělovacích prostředcích, však vidíme, že to není tak jednoduché. Především je pravda, že nová slova sice teď přicházejí z angličtiny, ale chyby z neznalosti významu se týkají i užívaní cizích slov dávno zařazených do české slovní zásoby, přejatých např. z jazyků románských, původně pak většinou z latiny. Že neznalost a nepatřičný kontext pak působí často komicky, je nepochybné. Připomeneme tu pár příkladů z nedávných dní.
         Ve zprávách o atentátech a bombových útocích v Izraeli jsme slyšeli, že jsou demontáží palestinského předáka Jásira Arafata. (Bylo to tehdy myšleno asi tak, že Arafata a jeho politiku tyto atentáty znemožňují, jeho snahy o mír podrývají až téměř likvidují. Předseda Nejvyššího kontrolního Úřadu Voleník v rozhlasovém rozhovoru zas řekl: "To jsem inzeroval už před mnoha roky" (ve smyslu "to jsem řekl, prohlásil"). Magazín Lidových novin v anotaci filmu Verdikt v televizním programu uvedl, že notorický advokát Frank se ujme pacientky (Frank je ovšem notorickým alkoholikem, ne notorickým advokátem). A nakonec ještě jednu perličku z rozhlasového zpravodajství. Ve zprávě o poměrech v Jugoslávii a paní Plavčičové bylo řečeno, že to oznámila třetí z triumvirátu.
         Začneme tím posledním příkladem. Žena prostě není muž, latinsky vir, a nemůže být tedy členem triumvirátu. Ten tvořili ve starém Římě vládcové, kteří vládli společně. Pozor tedy na obrazné vyjadřování a jeho náležitý význam i souvislosti. Nyní k tomu notorickému advokátovi. Přídavné jméno notorický znamená všeobecně známý, pověstný; je ze středolatinského notorius, česky připomínající, a bývá právě často ve spojení notorický alkoholik, notorická chyba apod. Zpravidla jde o jevy, které se opakují a tím se stanou pověstnými. Slovo inzerovat pan Voleník užil chybně proto, že znamená jen oznamovat inzerátem. (Slovo inzerát jsme přejali z němčiny, ale je také původu latinského a znamená jen placené oznámení v novinách.) A ještě k té demontáži. Nelze - ani přeneseně - tento technický termín bez mírné komiky užít o živé osobě, ale jen o předmětu - například demontáž kotelny, stroje atd. Slovo je z francouzštiny, znamená rozebírat (opakem je montovat, původně dávat do výšky, jak dosvědčuje opět latinská historická souvislost nejen se slovesem montare, ale dál i s podstatným jménem mons, hora).
         Vidíme tedy, že často vypouštíme z úst neopatrně cizí slova, která naše vyjadřovací záměry plní jen velmi přibližně, nepřesně a význam posunují tam, kam nechceme. Dávejme si na ně raději pozor.

Jaroslava Hlavsová


Náhradník jednorázově zaopatřen

         V tomto rozmlouvání o češtině si všimneme tří aktualit z našeho tisku - jde o Lidové noviny, které zasluhují kritickou pozornost.
         Tak v souvislosti s výměnou ministrů v české vládě jsme četli, že se Jindřich Vodička stane náhradníkem ministra Zieleniece v jeho úřadu (podobně prý na místo kancléře Senátu je k dispozici řada Kněžínkových náhradníků). Slovo náhradník je tu užito nevhodně; takto sice označujeme někoho, kdo je určen k tomu, aby zastoupil jinou osobu v jeho úkolu, funkci apod., důležité však přitom je, že nejde o změnu, náhradu trvalou, ale jen pro jistý úkon - předpokládá se, že osoba "nahrazovaná" se na své místo pravděpodobně vrátí. Tak aspoň se to chápe v oblastech, kde se slovo náhradník nejčastěji užívá, zejména ve sportu. Stojí tu snad za zmínku, že sloveso, od kterého je podst. jméno náhradník odvozeno, takové významové omezení nezná: nahradit někoho neznamená vždy "udělat to dočasně", neplatí to ani o podst. jménu náhrada. Protože však bylo v češtině odvozeno další podst. jméno s podobným významem, a to od slovesa nastoupit (na něčí místo), význam slova náhradník se zúžil. Z literatury máme doklady na to, že tento vývoj je poměrně nový a že dříve se užívalo slova náhradník i jako synonymního k nástupce, ale to už patří minulosti češtiny.
         Náš tisk velmi zaměstnává rovněž nemoc prezidenta republiky. V prvních dnech jsme mohli číst zprávu, že byl jednorázově hospitalizován již ze středy na čtvrtek a teprve na doporučení konzilia lékařů byl hospitalizován trvale. Zdá se, že autor dost přesně neví, jaký je význam slova jednorázově: znamená, jak naznačuje i jeho složení, na jeden ráz, jen jednou - tedy je na místě tam, kde lze předpokládat jako protiklad možnost opakování děje. Když zaměstnavatel vyplatí jednorázovou odměnu, pak zklame očekávání, že se to bude opakovat každý měsíc, anebo to, co by rozdělil do několika výplat, vyplatí najednou. Ale spojení jednorázová hospitalizace nám nedává dobrý smysl. Zde je ho použito v protikladu k příslovci trvale, tedy mělo asi jít o krátkodobou a ne jednorázovou hospitalizaci.
         Ještě k témuž tématu. Podle prohlášení prezidentova tiskového mluvčího - není zřejmé, zda je citován doslovně - byl pan prezident v nemocnici zaopatřen vlastním psacím stolem a výkonnou sekretářkou. Zarazilo nás sloveso zaopatřit: podíváme-li se do nejnovějšího slovníku, pak jeho význam je hmotně zajistit pro budoucnost. Zaopatřené dítě už nepotřebuje, aby ho rodiče živili. I tohoto slova se dříve užívalo v širším významu, ale vždy to bylo spíš totéž co zásobit, vybavit pro budoucnost, tedy šlo o jídlo, peníze apod. Dnes bychom prostě řekli, že vlastní psací stůl a sekretářku. A nepozorný čtenář by si to mohl vyložit ještě jinak: zaopatřit někoho znamená dát poslední pomazání umírajícímu - kéž by to nebylo ještě mnoho let zapotřebí!

Zdeněk Hlavsa


S jarem přicházejí hry

         Jakmile na jaře oschnou hřiště, kurtyi stadiony, na všech těch volných plochách se začnou opět jednotlivci, dvojice i družstva honit za míčem nejrůznějších velikostí i váhy, míčem tvrdším i měkčím, někdy dokonce šišatým nebo opeřeným. Všechny ty různé míčové hry k nám často přišly zdaleka a během historie se změnily nejen styl, pravidla hry a používané náčiní, ale i sám název hry a její terminologie. A tak snad jen nározní forma házené, tzv. česká házená, vypovídá o jejím domácím původu. Jména her, které k nám přišly už dříve, vyslovujeme většinou tak, jak byla psána - pravopisem anglickým. Říkáme i píšeme tedy např. fotbal, volejbal i basketbal, a ne futból, voliból a baskitból, ale výslovnost názvů her importovaných později, v době obecnější znalosti angličtiny, je původní, jako např. u slov rugby, softball, baseball a squash. Tyto názvy už také nepřekládáme jako ty starší (kopaná, házená, odbíjená a košíková). Kuriózní je hybridní název nohejbal, utvořený podle volejbal, se slovním vystižením rozdílu: kopání míče přes síť se děje nohama.
         Ale ještě o tom, jaký mají všechny ty názvy her vlastně původ. Je obecně známo, že foot je anglicky "noha", basket "koš" a volley znamená "chytat míč v letu"; přidáme-li ball, "míč", máme tři názvy nejzákladnější.
         Nejstaršího předka ale má tenis, a to ve hře zobrazované v historické podobě na obrazech ze šlechtických míčoven. Její anglický název má původ ve francouzském tvaru tener, který znamená "tu máte", a je tedy výrazem užívaným při podání. Dříve se říkalo lawn-tennis - vlastně "trávníkový", jak připomíná Davis Cup, hraný tradičně na trávníku. Na rozdíl od toho table-tennis je tedy tenis stolní, zvukomalebně řečeno ping-pong. S menší raketou a opeřeným míčkem se hrála na anglickém zámku Badminton už r. 1873 hra téhož jména a indického původu. Také americký fotbal - ragby (píše se už počeštěně - a) má jméno od města ve střední Anglii - Rugby, kde prý vznikl. Exotický východ je domovem hry, která k nám proniká v poslední době hlavně z Ameriky - squash-tennis, prostě squash.
         Vyplétaná raketa na dlouhé holi dala ve francouzském prostředí Kanady jméno hře tamějších indiánů - lakros. Dnes ji můžeme vidět hrát na letních skautských táborech, za hřiště poslouží jakákoli louka. Na cizím hřišti s cizími jmény zůstaneme i v případě dvou dalších her s anglickými názvy. Americká univerzitní družstva hrají zápasy s míčkem odpalovaným od základní čáry - baseline - v populární hře, jejíž jméno je od toho base odvozeno: base-ball. U nás se šíří její varianta softball. Liší se hlavně tím měkčím (soft) míčkem, ale výbavu tvoří také pálky, rukavice - lapačky, a hlavně klubové čepice, které s oblibou nosí i američtí prezidenti.
         A ještě je tu anglický kriket (také už psáno česky s k), který u nás není příliš oblíbený. Míček se při ní vhání do brány holí, anglicky crick je hůl, odtud to jméno. Hraje se na hřišti mnohem větším, než je fotbalové, ale hráčů je také 11. To vše stanovila pravidla kriketu už v roce 1727.
         Největší prostor, nesrovnatelný s loučkou pro rekreační lakros nebo badminton, nebo dokonce se squash halou, uzavřenou čtyřmi stěnami, zabírá ovšem hřiště golfové. Na mnohahektarovém trávníku s osmnácti jamkami odpalují hráči v přírodním terénu malý míček holí, anglický golf. Hra je ale skotská; asi právě v rozlehlém volném prostoru Skotska mohla vzniknout, už za středověku taková hra. Míček tu odpalovali do jamek už někdy ve 14.-15. století, tedy dávno předtím, než skotskou zem i golfovou hru ovládla Anglie.

Jaroslava Hlavsová

Květen, máj, trnopuk...

         Měsíc květen je spojován s různými událostmi, tradičně je však chápán jako měsíc lásky, jak ho připomíná Máchův Máj. V některých městech studenti 1. máje pořádají majáles, slavnost s programem v přírodě, i když jinou, než byl ten majáles roku 1848 v Litomyšli, z časů Jiráskovy Filozofské historie. Můžeme říct, že byl majáles nebo také byly majáles, protože pomnožná forma jména odpovídá původnímu množnému tvaru názvu latinského: majales byly májové svátky. A latinský maius byl měsíc boha Maia. Dosud latinský název máj užívá většina Evropy včetně Slovenska. Naše české pojmenování květen není staré, zavedl ho až na počátku 19. stol. Josef Jungmann a o 30 let později ve svém slovníku vysvětluje heslo květen tak, že je "...od květu, poněvadž toho měsíce stromoví a jiné rostliny už kvetou". Je zvláštní, že v severnějším Polsku kvetou asi dřív, protože polské kwieceñ znamená duben. Slovo máj dnes už není běžným označením pátého měsíce, ale jeho názvem poetickým, archaickým nebo omezeným na ustálená slovní spojení. Samo 1. máj je toho prvním příkladem, protože třeba "12. máj" neříkáme. Mnoho takových spojení a odvozenin od slova máj najdeme v jazyce lidovém. Písnička Marjánko, Marjánko, stavějí ti máje... zpívá se o hezkém zvyku, který trvá dodnes: v noci před 1. májem stavějí chlapci dívkám máj nebo májku - vysoký kmen nahoře ověnčený, a ten stojí celý měsíc. Podobné máje vidíme i cestou po sousedním Bavorsku.
         Slovo máj se ozývá často v lidových pojmenováních z přírody: na Chodsku říkali blatouchu májové kvítí, na Moravě mochně nebo mařince vonné májovník (zatímco u Českého Brodu byl májovník pták černohlávek). Májovky nejsou jen známé první houby, ale ve Slezsku a na Valašsku to bývá podběl nebo pampeliška, jinde kuřata a na Hané dokonce druh raných třešní. A protože chrousti létají v květnu, i ti dostali odtud lidové jméno majka.
         Domácí náhradou za název máj ale nebyl jenom květen, v Jungmannově Slovníku je i jméno tráven a trnopuk. Poslední je slovo lidové, ale jako oficiální název měsíce se neujalo. V Erbenových výročních Říkadlech si však přečteme nejen Až přijde máj - budem mít ráj, ale i méně poetické Trnopuk - z kamen fuk.

Před 55 lety...

         2. světová válka skončila už před 55 lety. Následné události a čas osvobození, který tehdy Češi prožívali, si vybavujeme nejen z dokumentů dobového tisku a filmu, ale i ze vzpomínek současníků. Málo si však připomínáme, jak se ty historické události otiskly v jazyce, v češtině, kterou se tehdy mluvilo i psalo.
         Na otázku, jak válka češtinu ovlivnila, odpoví nejen zkušenost s tehdejším školstvím, s výukou němčiny od obecné školy a s dvojjazyčností veškerého veřejného života, ale také připomínka řady výrazů spojených s obdobím protektorátu, pojmenování různých neblahých věcí té doby. Teprve dnes se jedná o odškodnění lidí, kteří byli v Německu na nucených pracích, totálně nasazených čili o tzv. totálajnzacu. Na německé výrazy spojené s válečným obdobím jsme rádi zapomněli, ale přesto dobře víme, co znamenala slova hitlerjugend, lufčuc, vermacht, háknkrajc, kdo byl na základě rodokmenu kvalifikován jako rajnrásiš, anebo výrazy s českými příponami jako nacista, henlajnovec, gestapák, esesák, pečkárna, koncentrák, co znamenalo sloveso arizovat atd. Samo označení Führer bylo (s patřičnou ironií) obecně častější než vznešené překladové vůdce, čtené v novinách. Až komické bylo, že na naší železnici se nesmělo proto užívat ani slovo strojvůdce, které by snížilo význam slova vůdce, ale pouze strojvedoucí. Těžký válečný život s každodenními starostmi připomene nejen tehdejší novinka - pracák (pracovní úřad), ale třeba i šmelinář (místo keťasa z 1. světové války) nebo názvy potravinových i dalších lístků (např. šatenka - body na příděl oděvů) nebo tabačenka na cigatety, jinak podomácku vyráběné z tabáku vyrostlého na zahrádce, tzv. domoviny. - Když siréna ohlásila nálet, nebo tzv. přípravu (to když byli Američani ještě někde daleko nad Německem), rozeznal se podle signálu poplach L 20 - tj. letadla jsou 20 minut vzdálena.
         Po revoluci bylo všechno jinak. Na němčinu jsme programově a rádi na delší čas zapomněli, byly dokonce návrhy psát slovo Němec s malým n. Mnozí se začali učit azbuku, šířily se malé slovníčky se základními ruskými výrazy psanými pro dorozumění s vojáky (ovšem latinkou). Do české slovní zásoby přicházejí výrazy spojené s novým režimem, zprvu ještě demokratickým. Jsou tu už ale revoluční gardy, kterým se lidově říkalo rabovací gardy podle jejich příznačné činnosti při osidlování pohraničí. Nastalo znárodění a s ním také výrazy národní podnik, národní správce a podobně pak i národní výbor a Sbor národní bezpečnosti; jeho členové - esenbáci byli lidově též sonybojové, kteří nám zůstali až do roku 1990, kdy se do názvu vrátilo označení policie.
         Zprvu se uplatnily i vlivy angličtiny - v rozsahu krátkého poválečného "nylonového věku", jak tohle období výstižně nazval Josef Škvorecký. Anglické výrazy se šířily hlavně jako názvy módních věcí, hlavně z hudby, vlny swingu a tance boogie-woogie. Výstřední oblečení tzv. pásků mělo svá jména také - od obutí až po speciálně tvarovaný pánský klobouk - tzv. tatru. Škvorecký připomíná také označení správné dívky té doby - luketka (ze slovního spojení "look at" ... tedy podívej se - na ni). - Tahle slovní zásoba ale dlouho nezůstala. Brzy přišly výrazy jako častuška, dvouletka, prověrka, družba, plán i nadplán, kádr - to vše přinesla ruština s budováním socialismu. Něco z toho přežívá: z ruštiny dodnes slyšíme výrazy lesopark, slovesa zabezpečit, dokladovat, rozkrýt.

Jaroslava Hlavsová

Zelenina

         Karel Čapek v Zahradníkově roku píše: Duben, to je ten pravý a požehnaný měsíc zahradníkův. Myslel ovšem vždycky hlavně na zahrádku květinovou, okrasnou, která byla jeho velikou láskou, zelinářů se však odříká: Věřte, že mluvím o zahradníkovi zahradním, a ne o těch sadařích a košťálnících. Každou okrasnou rostlinku pojmenovává také latinsky, jak botanická odbornost velí. - Zajímavé ale bude, když se podíváme i na předmět péče těch "košťálníků", na zahradu zelinářskou. Tady často najdeme s překvapením i mezi obyčejnými českými názvy zeleniny tolik latiny, že nemůžeme pochybovat o tom, že tu jde opravdu o rostliny kulturní a u nás dávno pěstované, jestliže přejatý název našel zdomácnělou podobu českou. Zároveň jsou ty přejaté názvy svědectvím složitých cest, kterými k nám různé druhy zeleniny kdysi přišly obohatit jídelníček.
         Samo slovo zelenina je novější, vytvořené jako souhrnný název až za obrození. Názvy druhů jsou však původem zakotveny často až ve staré řečtině a k nám složitě cestovaly přes latinu, popř. italštinu a němčinu.
         Pro vyšší obsah vitamínů a hlavně pro jemnější chuť si u nás nedávno získala oblibu zelenina jižních zemí, příbuzná květáku: brokolice (její název zatím není ani ve slovníku spisovné češtiny uveden). Běžně se říká brokolice, tedy s b - stejně jako v názvu anglickém - broccoli, což je vlastně množné číslo původního jména italského - brocco. Brokolici blízký květák byl česky pojmenován podle toho, že to, co jíme, je květem rostliny, nazývané dříve německým slovem karfiol, které je z italského cavolfiore, složeného z cavolo (zelí) a fiore (květ). A to cavolo je z italského caulus, původně řecky kaulos - košťál. Druhá část slova připomene jméno bohyně květů Flory. Známe je jako latinský ekvivalent českého květena (termín botanika Presla).
         Vezmeme nejdřív to nejběžnější, co pěstujeme pro rodinnou spotřebu na zahrádce, nemusíme zrovna hledat na trhu třeba exotické artyčoky, jejichž pojmenování začíná v arabštině a cestovalo k nám přes jazyky románské. České lidové písničky dosvědčují oblibu zeleniny: třeba východočeská taneční Záhon petržele, záhon mrkve, nechoďte k nám, hoši, až se smrkne. Přesně vzato, ve východočeském nářečí se říká petružele, tak jako ve staré češtině; jméno bylo přetvořením latinského petroselinum, slova původu řeckého. Je to název blízký jménu jiné kořenové zeleniny, celeru, lidově také cerelu. Naše spisovné celer je ale vlastně z nářečí němčiny, a ještě dříve z italského lidového názvu seleri. Nářeční názvy sedláků na trhu přešly tedy hranice a společně směřují k jednomu východisku: je to zase latinské selinum (z řeckého selinon), jak už bylo v základě slova petržel. Ale ta mrkev, starobylý název známý všem Slovanům, je podle etymologů patrně jméno praevropské.
         K základním - také folklorem opěvovaným - druhům zeleniny patří i cibule. Tak jako jí podobný pór či pórek má zase jméno původu latinského. Latinská zdrobnělina cepula se k nám dostala přes staroněmeckou podobu Zibolle. Pór je z latinského slova porrum přímo.
         Zajímavý internacionální původ má české rajče. Název rajské jablko je překlad německého Paradiesapfel. Paradies (ráj) je zase ze slova latinského (paradisus), které tak jako i předloha řecká znamenalo vlastně zahradu (rajskou zahradu) . I česká ředkvička, která vypadá docela domácky, má jméno původu latinského. Na rozdíl od všech ostatních slovanských jazyků jen čeština užívá název zdrobnělý. Ten souvisí nejen s německým Rettich, ale také s latinským radix "kořen". I další latinské slovo, spinachium (původu persko-arabského), najdeme snadno v různých evropských jazycích a také v českém slově špenát. O salátech se české lidové písničky zmiňují také, i když víme, že u nás nebyl výběr zrovna pestrý. Jedna zpívá Počkej, povím na tě, žes' byl na salátě a dále, že Salát vokurkovej, ten je tuze dobrej. Ta okurka měla cestu trochu zvláštní - k nám přišla přes polštinu z řeckého anguron; ale sám název salát stojí za zmínku. Často tím myslíme totiž ten základní, tedy tzv. hlávkový (podobně jako anglické cabbage lettuce). Salát je slovo celoevropské, k nám se dostalo zase z němčiny; v italištině salata je vlastně nasolená zelenina, a sale je z latinského sal (sůl). Dnešní čerstvé zeleninové saláty nebyly obvyklé, spíše zelenina vařená nebo naložená.
         A nakonec ještě chřest. Je to zelenina lahůdková a zvláštní nejen pěstitelskou náročností. Má i zvláštní historii, která se odráží v jejím jménu. Jako zelenina se chřest začal pěstovat asi v 15. století, u nás se pak "kuchyňskou němčinou" říkalo špargl. V Německu je zvlášť oblíben, jeho sezona v restauracích se jmenuje Spargelzeit. Ale vraťme se do historie. Podobně jako rostlina netřesk byl i chřest tzv. hromovým kořením. D. Rettigová ho nazývá "hromový kořen". Obě tyto rostliny, chřest i netřesk, mají nejen podobná jména, ale místy i shodnou funkci - chránit proti blesku - a dávaly se proto na střechu či za okna. Záporná forma jako u netřesku byla kdysi zřejmě i ve výrazu chřest (byl to tedy ne-chřest, bránící hromobití). Když se pro lidi stal chutnou zeleninou a ne hromovým kořenem, vytratil se i zápor z jeho jména a máme tu chřest.
         Vidíme, že druhy zeleniny prošly dlouhým vývojem nejen pěstitelským, ale i jazykovým. Jde o rostliny vpravdě kulturní, které o evropských stycích hodně zajímaveho vypovídají.

Jaroslava Hlavsová

Hejtmané i župani z okrsleku i kraje

         Naši posluchači si jistě všimli, že při zřizování tzv. vyšších územně správních celků se nám vracejí nejen kraje, ale objevuje se po letech znovu název hejtman.
         Historie této funkce, názvu i jeho významu u nás je dosti zajímavá. Slovo hejtman se objevuje ve staré češtině s rozvojem feudálního systému jako přejímka německého Hauptmann (mimochodem - Hejtman i zdrobnělý Hejtmánek stejně jako původem německé Hauptmann patří u nás k dosti obvyklým příjmením). Slovo Hauptmann je složeno ze dvou základů: Haupt + mann - tedy hlavní muž, velitel. Takovým táborským hejtmanem byl Jan Žižka. Jeden z významů slova hejtman je tedy hodnost vojenská. Vzpomeňte na známou slováckou písničku, kde šohaj, který jede na vojnu, prosí hejtmana, aby ho nechal k milej do rána. Z jiné literární souvislosti ale známe také hejtmana z Kopníku jako obecné synonymum podvodníka (za hejtmana se jen vydával). Ve státní správě byli také hejtmani různé úrovně. Ten, který zastupoval panovníka v jeho nepřítomnosti, byl zemský hejtman, takovým nejvyšším správním úředníkem byl např. hejtman moravský. Okresní hejtmani byli státní úředníci, kteří stáli u nás v čele politické správy od poloviny 19. století až do 2. světové války, do roku 1939.
         Zajímavou terminologickou paralelou v rámci československé státní správy byla funkce župana na Slovensku, vlastně původně v uherském státě. Na Slovensku byly župy ještě ve 20. letech. Termín župa se pak udržel v organizační struktuře Sokola.
         Ale ještě se vrátíme k názvům správních celků. Ten bývalý okresní hejtman stál v čele politického okresu. V obecném a neterminologickém významu byl už ve staré češtině okrsek - okrslek, ale náš novodobý okres je výraz přejatý v obrození z polštiny. V naší státní správě tyto nejnižší jednotky byly od roku 1850 a později je převzala i republika.
         Kraje mají historii dávnější, u nás jako územně správní jednotky se vydělovaly už ve 13.-14. století. Původem souvisí název kraj s prvotním významem kraj, obruba, odkrajek; souvisí tedy se slovesem krájet, a je to tedy území jiné, vzdáleně okrajové. Neterminologicky se užívá v nářečích pro označení krajiny dole, v nížině; možná jste slyšeli: ta vesnice je v kraji; ona je z kraje (tedy ne z hor). Krajské zřízení u nás roku 1850 vyčlenilo deset krajů: sedm v Čechách, dva na Moravě a jeden kraj představovalo naše Slezsko. Starší byl stav, který cituje Jungmannův slovník - Česká země rozdělena jest na šestnáctero krajův, jako příklad tu uvádí kraj litoměřický, a s významem districtus, kde moc práva má.
         Nakonec připomeneme ještě výraz, který často slýcháme s významem bez přesnějšího správního nebo geografického vymezení. Je to region. Ve starších slovnících je uvedeno jako jeho synonymum kraj. Trávníček je pokládá ve své době jen za hovorové, tedy nevhodné pro psaný projev. Slovo region je z latinského regio kraj spravovaný čili historický termín k označení správní jednotky. Zakončení -n má z latinského 2. pádu regionis (i z pádů dalších). Na rozdíl od výrazů kraj, okres není součástí českého správního názvosloví, je spíše neterminologickým označením krajinné oblasti, která je v povědomí tradičně spojena s nějakými činiteli historickými, kulturními nebo přírodními. Slyšíme často např. o šumavském regionu, který zahrnuje hory i podhůří Šumavy - dokonce z obou stran státní hranice.

Jaroslava Hlavsová

Hlubozník a jiné inštrumenty

         I když Pražské jaro ještě stále potvrzuje dobré mínění o české hudebnosti, víme, že tradičním jazykem hudby a jejího názvosloví byla a je italština. Proto i žáček hudební školy ví, že živě je vivace, allegro rychle, moderato mírně a andante volně. Italština se vrací i na naše operní scény.
         Ve staré češtině označovala hru na hudební nástroje dvě základní slovesa: hústi - hudu hru na strunné a pískati na dřevěné a foukací. To staročeské hústi připomíná nejen samo slovo hudba, ale i nářeční označení houslisty, hlavního hráče v české lidové muzice - chodské houdek, východomoravské hudec, hudeček. A samozřejmě i české pojmenování hudebního nástroje - housle. Je to tedy výjimečně jméno domácí, stejně jako jihoslovanské gusle; jinak mají hudební nástroje názvy mezinárodní, a jak bylo řečeno, ty původem často směřují k italštině, a někdy ještě dál.
         Podívejme se tedy na ten původ názvů jednotlivých nástrojů - latinsky instrumentů. I do lidového jazyka při muzicírování v kantorských kapelách cizí názvy všech těch "inštrumentů" pronikaly. Třeba piano (dříve se říkalo fortepiano nebo pianoforte, aby jméno vystihlo střídání hry hlasité a tiché); italský výraz piano pochází z latinského planus rovný, tichý. Jméno klavír k nám přišlo z Francie přes němčinu. Jeho základem je latinské clavis páka - odtud i klávesa. Podobné jméno má i jeho předchůdce clavichord, v jehož jméně zní i struna (latinsky chorda). Vidíme, že cizí názvy byly pro české muzikanty přijatelnější než puristické složeniny z doby počátku národního obrození, jak je známe z Jiráskova románu F. L. Věk (basa - hlubozník a klavír - klapkobřinkostroj). Složeninou je ale i přejaté slovo filharmonie; základy řeckých slov filos a harmonia dávají jeho prvotní význam přítel libozvučného souzvuku. I slovo orchestr má původ v starořeckém divadle: orchestra tam byla totiž místem pro sbor. Jména nástrojů jsou svědectvím toho, že hudba nikdy neznala hranic a s novým nástrojem přicházelo i jeho jméno. Buď jsme ho doslovně přeložili, jako u lesního rohu (německy Waldhorn), nebo přejali. Base tedy neříkáme hlubozník, ale hloubka jejích tónů zní opravdu z pojmenování italského, které navázalo na latinské basus nízký; italský název má i viola, violoncello, trombon, trumpeta a také klarinet. Jeho název je z italské zdrobněliny clarinetto, základní italské clarino je vlastně trubka se zvukem jasným (lat. clarus).
         Zajímavé jsou i názvy dalších dřevěných dechových nástrojů. Říká se jim slangově dřeva a fagot i hoboj mají dřevo i v názvu: fagot je z italského fagotto dříví a název hoboj se k nám přes němčinu dostal z Francie, kde vznikla složenina hautbois ze slov vysoký a dřevo, která vypovídá o vysokém tónu tohoto lyrického nástroje. A ještě nástroje bicí - bubny, tympány (česky kotle) a také činely. Na slově činely (cinelly) snadno poznáme italský původ, ale jméno tympány (pomnožné) máme až z řeckého tympanon bubínek. Název napodobuje jeho zvuk - je to tedy název onomatopoický. Ale nepřipomíná ostatně rachot bubnů i české slovo buben, ruské baraban, anglické drum nebo německé Trommel?
         Na konec ještě nástroj královký, harfa, na nějž hrál starozákonní král David i staří Egypťané. Novodobá harfa byla sestrojena ve Francii, ale její název má čeština z němčiny. Nebyla jen nástrojem královským. Malá háčková harfa z Nechanic na Bydžovsku patřila k lidovým nástrojům potulných zpěvaček ještě před začátkem století. Tyhle harfy měly ale docela jiný zvuk než velebné tóny harf věštců z Vyšehradu, kterými vždy začíná v první symfonické básni Smetanovy Mé vlasti Pražské jaro.

Jaroslava Hlavsová

Utáhnout si opasky a jít vládě po krku

         Dnes si budeme povídat o jazyce z jiné stránky. Ne tedy o tom, co je mluvnicí předepsáno nebo co dovoleno není, ale o tom, co je nového v jazyce, který slyšíte na veřejnosti, ve sdělovacích prostředcích, a to nejen od redaktorů a moderátorů, ale od veřejných činitelů, politiků - včetně těch nejvyšších. Politik má o svém programu přesvědčovat, to je jeho základní úkol a plní ho v zájmu úspěšnosti všemi prostředky. Jeho jazyk má být nejen kultivovaný, ale také originální, má zaujmout třeba vtipem, výstižně a srozumitelně oslovovat posluchače. Vidíte - už je tu jeden z těch nových výrazů: oslovit. Všimli jste si, že tu nejde o skutečné oslovení, jako třeba "Dámy a pánové", ale že význam slovesa oslovit jsme poslední dobou zvyklí chápat i jinak, jak už to zaznamenávalo nové vydání Slovníku spisovné češtiny, tj. "zaujmout myšlenkou a způsobem vyjádření, a tím zapůsobit".
         Takové výstižné a originální vyjádření bývá často obrazné. Není to nic nového - lidová frazeologie různých jazyků je toho důkazem. Můžeme dokonce vidět určité mezijazykové přejímání, třebas s malou obměnou. Např. přirovnání mlsná koza je v němčině mlsná kočka a naše mlha jako mléko je v Anglii hrachová polévka.
         Také naši veřejní činitelé úsloví přejímají; ta se šíří, stávají se módními a zase mizí. Z ustálených spojení, která k nám pronikla z angličtiny, můžeme jmenovat kulatý stůl (způsob diskuse na odborné téma), ale také studená válka, železná opona, praní špinavých peněz, světlo na konci tunelu, výprodej rodinného stříbra, černý pátek (např. na burze), špička ledovce, a dokonce - naše listopadová sametová revoluce je překladem publicistického spojení anglického velvet revolution. Na jiné výrazy jsme ale přišli sami a znáte je z různých televizních debat, kdy se mluví o balících zákonů, o patové situaci, odražení ode dna a mantinelech, zpětném zrcátku, o katastrofických scénářích, což připomíná spíše film, ale také o tom, že se nůžky rozevírají, že dojde na lámání chleba, což je výraz původem biblický. Někdy je obrazné rčení skoro autorizováno, třeba neoprávněně. Utahování opasků se připisuje premiéru Klausovi, jít vládě po krku je spojeno se slovníkem Miloše Zemana a rozkročení strany patří k ministru Zielencovi. Také z Hovorů v Lánech jsme si zapsali ustálená lidová rčení, která tu měla své místo jako prvek emociálního vyjádření (košile bližší než kabát, čekat za bukem, starat se o svůj píseček). Často nevíme, kdo užije takové rčení jako první (např. nedávno řekl ministr Ruml, že se nechceme dobývat do otevřených dveří, tj. řešit s úsilím věci samozřejmé a vyřešené), ale víme, že se taková rčení snadno uchytí. Dnes se říká např. o úspěšném podnikateli, který překonal obtíže, že je za vodou, o tom, kdo nerozumí podstatě věci a není informován, se už neříká, že není v obraze, ale spíš že je mimo mísu, a co chceme říct přímo, se řekne natvrdo. Některá rčení však zůstávají, a tak stále slýcháme, že problém si předáváme jako horký brambor, že takové rozhodnutí je voda na něčí mlýn nebo že je nošením dříví do lesa a o neopatrném řešení se řekne, že se může vylít s vaničkou i dítě.
         O takových a dalších úslovích, která teprve přijdou, je třeba vědět, že jejich užívání, pokud je neotřelé, vskutku projev oživí, dělá ho zajímavějším a osobitějším; ale pozor - nesmí jich být příliš mnoho, platí tu, že méně je více.

Jaroslava Hlavsová

Opentlit a okomentovat

         Pro dnešní rozmlouvání nám nabídl zajímavé téma dopis jedné posluchačky, kterou překvapuje sloveso okomentovat. Slýchá ho dosti často v rozhlase i televizi, a to i od kultivovaných mluvčích. Souhlasíme, že je to slovo poněkud zvláštní - svědčí o tom fakt, že ho nenajdeme v žádném z běžných slovníků češtiny. Jen velký Slovník spisovného jazyka českého z 60. let uvádí významově i formálně velmi podobné opoznámkovat, s výkladem opatřit poznámkami, které tu také mohlo fungovat jako vzor, ke kterému se okomentovat utvořilo analogií od cizího základu. Všimněme si, že také opoznámkovat je podle slovníku okrajové, je hodnoceno jako hovorové, tedy v podstatě na hranici spisovnosti. Tato charakteristika ale vychází spíše z dojmu jisté neformálnosti, slangovosti než ze způsobu zapojení do systému. Sloves stejně tvořených je víc, např. okroužkovat, opentlit, ozbrojit, která se uvádějí přitom bez jakéhokoli omezení. Pokud však jde o okomentovat, tedy "opatřit komentářem", je mezi uvedenými slovesy a jím určitý rozdíl: ta jsou utvořena od podstatných jmen, kroužek, pentle, zbroj, i když tu sloveso může být slovotvorným mezistupněm, tedy bezprostředním východiskem je kroužkovat, pentlit, zbrojit, zatímco u slovesa okomentovat je základ slovesný - podst. jméno komentář je zřetelně odvozeno od slovesa, jako druhotné. Je to tedy jistá nepravidelnost; ale potřeba mít takové sloveso pro daný význam je zřejmě slinější než neexistence slovotvorného typu.
         Pro rozšíření slovesa okomentovat tu může být ještě jeden, spíše mluvnický důvod. Některá slovesa cizího původu fungují v češtině jako nedokonavá i dokonavá, jsou obouvidová: to znamená, že mohou vyjadřovat jak děj probíhající, tak uzavřený. Např. modernizovali svou kuchyň může znamenat jak "prováděli", tak "provedli modernizaci kuchyně". Jiná taková slovesa jsou absolvovat, emigrovat, izolovat, a pravděpodobně také komentovat, jak to uvádí slovník. (Snad na okraj toho "pravděpodobně": jednou z vlastností dokonavých sloves je i to, že jejich přítomné tvary vyjadřují děj, který proběhne v budoucnosti. Ze sloves, která jsme tu uvedli, to platí zřejmě o absolvovat, emigrovat, o komentovat již méně: můžeme říci příští rok absolvuje univerzitu, ale stěží zítra komentuje tu zprávu - tedy jsou asi různé stupně obouvidovosti.) Důležité je pak to, že existuje silná tendence tuto obouvidovost zrušit, zařadit sloveso jednoznačně podle vidu. Prostředkem, kterým se tvoří od základových nedokonavých slovesa dokonavá, jsou pravidlem předpony. Někdy můžeme takto vzniklá slovesa cítit jako nespisovná, nevhodná pro kultivovaný projev, např. vyemigrovat, zaizolovat, jiná spisovná vyjadřování asi přijme - a to platí jistě o okomentovat.

Zdeněk Hlavsa

Kačky, drachmy, kampeličky

         Pojmenování peněz koruna je velmi staré, už v 16. století byla naším platidlem vedle dukátu. I v době rakouské monarchie jsme platili korunou, která se pak roku 1900 stala výlučnou měnou Rakouska.
         Pojmenování naší měnové jednotky v samostatném Československu nebylo tak jasné, jak se dnes zdá. Uvažovalo se o různých názvech dalších, např. sokol, říp, nebo - podle tehdejšího ministra financí - rašín. Název koruna ale zvítězil a máme ho podnes, tak jako různé státy další, např. skandinávské (Norsko, Dánsko, Švédsko) a také Island. Koruna jako název mince a pak i měnové jednotky má původ v latinském corona - věnec, vladařský diadém. Taková koruna byla totiž právě vyražena jako symbol císařské moci i na rakouských mincích. Naše koruna československá mívala zkratku Kč, jak dnes opět má, a proto se jí lidově říkalo kačka.
         Dnes často mluvíme o cizích měnách a devizových kurzech, nejen o evropské měně euro (skloňuje se jako vzor město), ale též o dolaru, marce, libře aj. Jak vznikly jejich názvy? Nejzajímavější je přímá souvislost názvu tolaru i dolaru s naším městečkem Jáchymov (německy Joachimstal). Tam byly tyto mince poprvé raženy a jmenovaly se tedy joachymstaler, krátce taler - tolar, pozdější americký a jiný dolar. Podobný původ má i náš haléř, halíř, ze staroněmeckého Heller, jež připomíná jméno města Hallu ve Würtembersku, kde se tyto mince razily.
         Ale půjdeme dál po Evropě. Marky našich sousedů i Finska mají název přenesený. Ve středověku byla marka "pohraniční území", původní význam je však "znamení" (zvláště znamení hranice): takovým znamením je i známka, německy Briefmarke, pak i znamení hodnoty platidla: dnes je to měnová jednotka.
         Jiné názvy peněz vycházejí z jejich váhové hodnoty. Se samým slovem váha, španělsky peso, souvisí i název španělské pesety, anglická libra i italská lira je přibližně půl kila (původně drahého kovu). Slovo libra je z latiny, ale jeho původ je mnohem starší.
         Rakouské i anglické šilinky snad souvisejí s gotským slovem skildus, patrně s významem tenký řez - plátek kovu. Franky belgické, švýcarské i francouzské mají hodnotu různou, ale název společný, který pochází historicky z nápisu na minci: Francorum rex (král Franků).
         O penězích a vývoji názvů měnových jednotek by se dalo ještě mnoho říci, ale připomeneme alespoň starobylý způsob placení. Ve škole jsme se učili, že se platilo plátnem (kus látky býval ještě v 9.-10. století měnovou jednotkou), a proto mají obě slova společný základ. Jiný způsob placení byl jakýsi úpis formou vrubů, zářezů do dřeva (srov. pije na sekyru). A ten vrub a sloveso rubat je dodnes základem jména měnové jednotky ruské - ta je přece 1 rubl.
         Zajímavé jsou ale i starobylé názvy peněz jižních zemí. Víme, že u jižních Slovanů se udržel název dinár, což je obměna slova denár z latinského denarius (desetník - latinské deni - po desíti), jména stříbrné mince v řiši římské, např. za Karla Velikého. V Řecku platíme dodnes drachmou, která původně označovala minci perskou, tzv. dareikos a užívána byla i v biblické Palestině.
         Jak vydělat a zhodnotit peníze je starostí většiny lidí. Dnes o tom budeme mluvit jinak - jak vznikla ta slova, která peníze i peněžní ústavy označují. Nejstarším internacionálním pojmenováním je banka; londýnská Bank of England je už z konce 17. století a slovo pochází z italštiny. Banca tam znamená původně lavice - pak "bankéřský stůl".
         Naše menší ústavy - záložny a kampeličky jsou až z minulého století. Slovo záložna utvořil terminolog Josef Durdík a kampeličky mají jiného svého zakladatele - F. C. Kampelíka. Název spořitelna je o něco starší. Najdeme ho v Jungmannově slovníku i s varinatou spořitelnice. Do všech těch zařízení ukládáme své koruny, původně československé.

Jaroslava Hlavsová

Vzpažmo, ležmo, roznožmo...

         "Čtvrtého července na strahovských hradbách stáli sokolíci v dlouhých hustých řadách" zpívali sokolové ještě na poválečném všesokolském sletě roku 1948. Na husté řady sokolské pak ale tvrdě dopadla vláda sjednocené socialistické tělovýchovy. Až teprve v roce 1994 - po 46 letech - zazněly sokolské písně na Strahově znovu, Brána borců se otevřela cvičencům dalšího - už dvanáctého všesokolského sletu a letos se konal slet třináctý - tentokrát na menším stadionu Evžena Rošického. Ten první slet byl roku 1882 na Střeleckém ostrově a na strahovském sokolském stadionu se konaly slety teprve od roku 1926.
         Po nástupu komunismu byla však Česká obec sokolská roku 1952 zrušena, a tak slovo slet ve významu slavnostní sjezd Sokolů nebo jiných tělocvičných jednot (byly totiž i slety orelské) spojený s hromadným tělocvičným vystoupením slovníky, které vyšly od té doby, hodnotily jako slovo, které už nepatří do současné slovní zásoby. Je dobré si dnes připomenout, že nejen symbolický název Sokol, ale celé české odborné názvosloví je spojeno se jménem profesora Miroslava Tyrše, který Sokol roku 1862 založil. Sokolský pozdrav Nazdar je původem spjat s přáním vlastenců, kteří v té době organizovali sbírky na zdar vybudování Národního divadla. Nejen heslo, pozdrav, ale i české tělocvičné názvosloví bylo pro vlastenecký spolek nezbytné. Tyrš toto názvosloví vytvořil v prvním desetiletí existence Sokola spolu s filologickou komisí, které se účastnil například i Karel Jaromír Erben. Názvosloví bylo utvořeno tak výborně, že mnoho termínů slouží dosud a některé výrazy se rozšířily i za hranice, například do polštiny. Tyrš s komisí vytvořil moderní terminologickou soustavu, odpovídající slovotvornému systému češtiny. Vzniklo mnoho nových podstatných jmen, odvozených od sloves, jako výmyk, přemet, kmih, poklek, podřep, kop, i příslovcí, jako obouruč, jednoruč, jednonož, vzpažmo, ležmo, roznožmo, i slov složených, jako je vysokodaleký (skok). Předpony i přípony důsledně užívané analogicky v témž významu vytvořily tedy systém, který byl cvičitelským sborům výtečnou pomůckou pro povely a popis cviků i komunikaci všech cvičenců z různých míst, sokolů domácích i zahraničních.
         Připomínáme-li autora českého názvosloví a zakladatele Sokola Miroslava Tyrše, víme, že jde o velkou osobnost české kultury a šiřitele myšlenky harmonického rozvoje člověka po stránce tělesné, duchovní i mravní podle hesla "V zdravém tělě zdravý duch".
         Sokolské ideje zastával a propagoval i náš první prezident T. G. Masaryk, který sám pravidelně cvičil, neboli - jak říkal - sokoloval. Sokolové a jejich organizace i výrazy byli také u základu našich legií v Rusku za 1. světové války.
         Pro všechno pozitivní, čím Sokol obohatil historii našeho národa, přejeme jeho další činnosti úspěch a zdar. Nové slovníky budou jistě slovo slet zařazovat do běžné soustavné slovní zásoby a nebudou je už omezovat jen na doby dřívější, zapomenuté.

Jaroslava Hlavsová

Chalupy, tábory, špitály

         V čase prázdnin opouštíme alespoň na čas své domovy a cestujeme nebo hledáme letní byt, jak se dřív říkalo. Mnozí to řeší jednoduše - vymění svůj byt ve městě za jiný na venkově - v podobě chalupy nebo chaty. To je naše zvláštnost, ve světě se nechalupaří, spíš se hledá na dovolenou pokaždé jiná střecha nad hlavou; podle možností - od stanu až po pětihvězdičkové hotely na některé riviéře, jak se podle italštiny říká mořskému pobřeží.
         Když probereme názvy nejrůznějších turistických ubytovacích zařízení, leccos se z jejich původu dovíme i o kulturních souvislostech lidského cestování a přebývání. Začneme u těch dvou slov domácích, chata a chalupa, i když jejich pravý původ jasný není. Slovo chalupa je jen v jazycích západoslovanských, a dokonce - v podobě kaluppe i v sousedních německých nářečích. Chata je známa i u Slovanů jižních a východních. Avšak ani chata nemá jasně slovanský původ a uvažuje se o dávném přejetí z maďarštiny i o evropských souvislostech, např. s německým Hütte. Na cestách ale střechu nad hlavou měníme, pokud ji nevezeme nebo neneseme s sebou. To nejjednodušší, tedy stan, má jméno domácí, odvozené od slovesa státi. Stany bývají v kempu nebo tvoří tábor, např. skautský. Stany mají různá jména i tvary, nejexotičtější je indiánské, původně kožené teepee. Obecné podstatné jméno tábor je však české a dokonce patří k těm několika, která se od nás šířila po světě do jiných jazyků. Původně byl tábor vojenské husitské ležení, ale také husitské město Tábor, pojmenované podle biblické hory. Stejný základní význam (totiž vojenské ležení) má i novodobé synonymum, slovo nedávno přejaté z angličtiny, camping nebo camp. V takovém kempu nejsou - jak víme - jen stany, ale také obytné přívěsy, anglicky caravany. Tyto maringotky, oblíbené při autoturistice a nazývané výrazem dnes už mezinárodním, souvisejí jasně s celoevropským slovem karavana, které je původu perského. Perské karvan znamenalo kupeckou družinu nebo i krytý vůz obtížně cestující (pouští nebo nepřátelským územím). Takovým okolnostem se ovšem moderní karavany raději vyhýbají. Těm, kdo si vlastní přístřeší nevezou, v kempu nabídnou bungalov - tedy chatičku na přespání. I tohle slovo se objevilo ve slovníku turistiky až nedávno a přišlo z angličtiny. Tam je ale koloniálního původu, v originálním bengálském prostředí je bangala dřevěný domek s verandou.
         Zbývá nám ale to nejpodstatnější. Odjakživa je i na cestách nejlepším ubytováním pevný dům. Soukromý a rodinný se nazývá francouzským slovem penzion, jinak máme co dělat s celou rodinou názvů, které všechny vycházejí z latinského hospitale "pohostinný" (dům). Odtud se k nám dostává přes francouzštinu a němčinu forma hotel, nyní s novými variantami: botel (podle anglického boat "člun") je hotel na lodi, motel je umělé zkratkové slovo, označující hotel pro motoristy a z jedné cestovní kanceláře známe dokonce rotel, což je hotelový autokar, tedy hotel na kolečkách. Do okruhu hotelů a hostelů (což je - jak známo - noclehárna, zvláště pro mládež) patří i hospic. Název hospic měl stejnou cestu jako hotel - z latinského hospitium "pohostinná střecha" přes francouzštinu a němčinu k nám; znamená útulek pro pocestné a nyní i útulek pro staré nemocné lidi. Připomeneme si tu i příbuzný, původně německý výraz špitál, užívaný dosud u nás jako slangové označení nemocnice.
         Řekli jsme, že všechny ty výrazy vyšly z latiny. Vedle východiska hospitium je tu i latinské hospes "host" od stejného základu jako slovo naše, ale také slovo hospoda nebo pohostinství. Navozují představu laskavého, přátelského přijetí. Hotely, hostely i hospody by ale opravdu neměly připomínat druhý význam latinského hospes. To byl totiž nejen host, ale také cizinec, nepřítel. A s hosty by měly hotely vždy zacházet jen ve smyslu pozdějšího latinského hospitale "pohostinný".

Jaroslava Hlavsová

Havlíček Borovský v Bressannone?

         V srpnu vrcholí ve světě čas prázdninových cest, nahlížíme do zahraničních průvodců i map a vybíráme lákavá místa, která jsme dosud neměli příležitost poznat. A pak už jen cestou míjíme směrníky a tabule se jmény míst a měst. V průvodci často ale bývá pojmenování míst dvojí: cizí a počeštěně. Jak vznikly ty rozdíly - proč třeba München, Dresden, Roma, Reims, Venezia i Mnichov, Drážďany, Řím, Remeš a Benátky? V mapě najdeme většinou jméno původní, v cizí podobě, ale v kulturněhistorické souvislosti zní jinak - po našem. Už v polovině minulého století se Královská česká společnost nauk přikláněla k psaní původním, tedy cizím tvarem a pravopisem; od té doby sílí taková tendence zvláště v mezinárodních stycích, obchodních, dopravních i poštovních, ale přesto je stále mezi zeměpisnými jmény víc než stovka těch, která si drží v českém kontextu odedávna užívanou podobu počeštěnou. Jsou to vždy města významná nebo spojená s nějakou pro nás zajímavou historickou událostí. Víme, že Karel Havlíček Borovský byl internován v Brixenu (což je např. z němčiny přejatá podoba názvu dnes severoitalského města Bressannone). Pobělohorští exulanti odcházeli do Žitavy a ne do Zittau, žáci se ve škole učí, že Jan Lucemburský padl v bitvě u Kresčaku a ne u Crécy a že Kosmas nabyl vzdělání v Lutychu, což je staré počeštěné jméno belgického města Liége; Jan Hus byl upálen v Kostnici, a ne - jak on sám psal - v Konstanzi, česká knížata byla pokřtěna v Řezně, a ne v Regensburgu; odedávna také navštěvujeme počeštěně města Pasov a Mnichov, a ne Passau a München. Historická situace se však mění, svět se internacionalizuje, při častých návštěvách cizích zemí získáváme vlastní zkušenost s tamní podobou jména, a tak už neužíváme názvů jako Blatenské jezero, Pětikostelí, ale spíše maďarských jmen Balaton a Pécz a nahrazujeme dokonce i slovanské tradiční názvy lužických měst Chotěbuz a Budyšín německými Cottbus a Bautzen. Některé dříve běžné názvy cizích měst už neznáme. Víte třeba, že Innsbrucku se říkalo "přeloženě" Inomostí, že Klagenfurt je česky Celovec a Königsberg - později sovětský Kaliningrad - je Královec, přístavní město, které u Baltu založil český král Přemysl Otakar II.?
         A ještě dvě zajímavosti: naše město Beroun je vlastně počeštěným jménem italské Verony a historické Cáchy jsou českým zkomoleným názvem předložkových spojení, např. německého zu Aachen. Někdy je na české podobě vidět starý vliv latiny, např. česká podoba jména Kolín je blíž latinskému Colinium než německé Köln a Mohuč latinskému Moguntiacum než německé Mainz. Výhodou počeštěných zeměpisných názvů je, že se lépe skloňují, a tak zapojují do české věty. Kde však jde o kontakt úřední, je nutno užít označení mezinárodní, tedy například na dopisu napíšeme v adrese Venezia, Kobenhavn, Roma, Firenze nebo Wien, a ne Benátky, Kodaň, Řím, Florencie či Vídeň.

Jaroslava Hlavsová

Samohyby, kolesky a vehikly

         V týdeníku Rozhlas se většinou věnujeme různým námětům, které se vztahují k svátkům, výročím nebo ročnímu období. Nezbývá mi moc času na odpovědi na vaše dotazy. Dnes udělám výjimku, která oba ty přístupy spojuje. Paní Boudňáková z Prahy-Řep mi napsala pěkný dopis, kde se odvolává na náš pořad o letních pobytech, chatách, stanech a hotelech a ráda by slyšela jeho doplnění o různých dopravních prostředcích, které "se prohánějí po silnicích, aby dohonily kus léta". A dodává aktualitu: se zprávou o přepadení jachty v Řecku v přístavu Nauplión na ostrově Peloponés slyšela v rádiu podobu Poloponés; právem se nad tím pozastavuje a žádá komentář. Tady je: ostrov Peloponés je pojmenován podle Tantalova syna Pelopa, je to ostrov Pelopův, spojený se středním Řeckem Korintskou šíjí (Isthmem), kterou prokopali až r. 1893, i když to už počátkem našeho letopočtu plánoval císař Nero. Ale k tomu Peloponés, odvozeného od jména Pelops - s "e", není to tedy polo-, nespouvisí ani s pólem, ani s hrou polo jako polokošile, ani s číslovkou půl jako třeba polohrubá mouka či polopenze nebo polovodič. Mělo by být tedy vysloveno Peloponés.
         A dál k námětu paní Bloudňákové o dopravních prostředcích a jejich jménech. Třeba automobil, doslova samohyb. Je kombinací řeckého autos sám a latinského mobilis pohyblivý. Výraz jako složenina je francouzský, datuje se r. 1890 a je vytvořen podle slova locomobile. Má nejen zkrácenou podobu auto, ale odvozeniny: s anglickým car (vůz) je to autokar a autobus je podle latinského omnibus, což znamenalo povoz pro všechny - lat. omnes; Angličani to zkrátili na bus.
         Auto se neobejde bez kol, však také některé slovanské jazyky označují auto prostě plurálem kola. O vynálezu kola a jeho významu zpívali už Werich a Voskovec v písni Civilizace - "netušili, co zla kolo vyvolá", protože "každý kolo chtěl". Předvídali přetíženost silnic automobilovou dopravou! Zajímavé je, že indiáni, ač měli v jiném ohledu velice vyspělou kulturu, kolo neznali. Slovo kolo mělo ve staroslověnštině 2. pád kolese. Stopy toho nese slovo koleska - lehký vozík. A dnes má kolo dva významy - ten druhý je bicykl (doslova dvojkolo, z francouzského bi a řeckolatinského cyklus/kyklos - oběh). I když v češtině výraz bicykl zastaral, slovo cyklus nikoli, a navíc ho zachovává cyklista, cyklistika.
         S kolem ale souvisí i jeho vyjetá stopa - kolej. Pokud je umělá, železná, je předpokladem kolejové dopravy a jsme u vlaku, české odvozeniny od slovesa vléct. Skládá se z vagónů; vagon je výraz z angličtiny, ta ho přejala z holandštiny a také německého Wagen. I to směřuje zastřeně k latinskému vehiculum (u nás jako pejorativní vehikl) - prostředek pohybu.
         A nakonec alespoň stručně o dopravě nejrychlejší - letecké. Výraz letadlo nový v češtině není, předstihl svou existencí sám vynález létajících strojů. Letadla nebeská však ve staré češtině byli ptáci. Po vzniku prvních letadel se říkalo spíše aeroplán, letí éro, a to opět souvisí s latinskořeckým aer vzduch (planos je řecky bloudící, i když aeroplány nebloudí, ale mají už své linky přesně vymezené v čase i prostoru). Mohli bychom mluvit i o tramvajích (anglické tramway je složenina, značící cestu po dřevěných kolejích - trámech), ale těm se o prázdninách raději vyhneme. Lákají nás spíš lodě, ale o nich, o slovanském i praevropském původu slova loď už jsem se před časem zmínila.

Jaroslava Hlavsová

Poletí, jeseň, podzim...

         Nastal podzim. Jen málokdo tohle roční období opravdu vítá, většinou se nám kratší den, úbytek slunce a tepla, melancholická rána s mlhou a podzimní plískanice nelíbí. Když lidé ale berou život z té lepší stránky, myslí na příjemné věci, např. na začátek společenské a kulturní sezony.
         Slovo podzim či podzimek není příliš staré, středověká čeština je ještě neznala. Nahradilo slovanský název jeseň. Podzim je českou zvláštností, jinde slovo jeseň zůstalo. Detailnější dělení roku dosvědčuje plzeňský tištěný kalendář z konce 15. století, kde se srpen a září nazývá poletí a pak říjen s listopadem podzim. Český název měsíce září - jinde v Evropě september (podle latinského septem "sedm", protože v římském kalendáři to byl měsíc sedmý, ne devátý) - je svým původem shodný s říjnem, oba názvy se totiž vztahují k říji zvěře, září bylo ve staré češtině podle předložkového spojení (za řuje - zařuj, pak zářij).
         Konec září ale ještě slibuje pěkné a slunné dny. Toto příjemné, asi desetidenní období kolem svátku svatého Václava nazýváme babím létem a nejsme sami, kdo si ho všimli a také pojemnovali tohle krátké období na rozhraní léta a podzimu. Spojení babí léto v češtině označuje pavučinová vlákna, která v tento jasný čas vidíme vzduchem poletovat. V americké angličtině se to nazývá (prý od r. 1778) indiánské léto - i američtí indiáni využívali pěkných dní k intenzivním přípravám na zimu. Babí léto má i ruština, jinde je takový čas pojemnován podle svátků různých světců. Angličtina i francouzština má spojení se svatým Martinem (tj. až 11. listopadu), v angličtině je léto sv. Lukáše (jeho svátek je 18. října), němčina odkazuje ke sv. Michaeli (německé léto je tedy jako u nás - sv. Václava je 28. září a německé léto sv. Michaela začíná jen o den později).
         Ještě se ale vráťme k těm ranním mlhám. Slovo mlha se pro poměrně těžkou výslovnost různě přetváří. Např. na Chodsku říkají po staročesku mhla, v jížních Čechách hmla a v Podkrkonoší si výslovnost zjednodušili na mhu. Je to slovo prastaré, z praslovanštiny ho zachovaly i ostatní slovanské jazyky. U nás se říká, když je mlha hustá, že je mlha jako mléko, angličtina má mlhu jako hrachovou polévku - tedy asi ještě hustší a zažloutlou, jako bývala za starých časů pověstná mlha londýnská. Protože se mlha často valí údolím jako kouř, dým, říkali jí v Podkrkonoší podyma či podymí a v Podještědí dymovka.
         Snad čas plískanic a mlh ještě chvíli počká a pár slunečných dní ještě přijde. Pranostika o začátku podzimu ale věští: "Divoké husy na odletu, konec babímu létu."

Posvícení

         Podzimní čas neznamená jen uplakané, deštivé dny. Je to také čas radosti, dobré úrody a tradičně i čas posvícenského veselí. Proto je i taková spousta lidových, posvícenských písniček, které vypovídají, co se všechno o posvícení snědlo a vypilo, protože - jak známo - "O posvícení všecko to voní", a na Moravě, kde se říká hody, zase slibuje známá hanácká "čí só hode, naše hode, podem, stará, do hospode". Na posvícení nebo hody (ve Slezsku na krmaš) vás možná pozvou přátelé i dnes; zvláště na venkově se ještě posvícení drží a oslaví se i taneční posvícenskou nebo hodovou zábavou. Za starých časů bylo ovšem posvícení událostí mnohem významnější a slavilo se několik dní, proto se zpívá "to je zlaté posvícení, to je zlaté pondělí". Oblíbené svatováclavské nebo martinské posvícení, na Moravě katerinské hody, byly nejčastějším důvodem k přátelským návštěvám a bohatému hoštění. Reformátor císař Josef II. chtěl různé podzimní hodování omezit, a tak zavedl společné posvícení havelské neboli císařské. Nařízení ale vedlo pak k tomu, že se leckde slavilo obojí - na sv. Havla "císařské" a jindy to zavedené - podle patrona kostela.
         Slovo posvícení totiž nesouvisí se svícením, ale je to původně výročí posvěcení místního kostela a je odvozeno od slovesa světit. Také ten slezský krmaš neobsahuje slovní základ, který by znamenal krmení, hodování. Původ slova je docela jiný. Podobně jako slovenský kermeš a polský kiermasz je to slovo přejaté z německého Kermesse, spisovně Kirmes, tedy vlastně Kirchmesse; to připomíná, že tu jde o svátek církevní, slavěný mší v kostele. Souvislost s němčinou je i v obdobných ustálených přirovnáních. Když zalistujeme ve frazeologickém slovníku, najdeme tam česká spojení mít se jak na posvícení, sedět si jak na posvícení (tj. pohodlně), vyvářet jak o posvícení, voní to tu jak na posvícení, a o nadbytku dobrého jídla a pití se říká, že je toho jako o posvícení. Angličan tu přirovnává takovou situaci spíše k jarmarku: It's like market day. Když bylo někde shromážděno hodně veselých lidí při nějaké události, řekne se: Bylo tam lidí jako o posvícení. Německy je to stejně: Leute wie zur Kirmes - čili doslova "lidí jako při kirmaši". Zajímavé je ale, že ruský ekvivalent našeho přirovnání lidí jako o posvícení je slovní spojení daleko méně zábavné - tam je "ljuděj kak na demonstraciji". Příjemnější je jistě přirovnávat shromáždění lidí k posvícení, které bylo v češtině vždycky symbolem dobrého bydla a podzimní hojnosti. Vzpomněli jsme si na to v čase kolem svátku českého patrona - svatého Václava? - U nás přece patřilo svatováclavské posvícení k svátkům nejmilejším.

Jaroslava Hlavsová

Nejčastější prohřešky

         Mezi hlavní odlišnosti obecné češtiny od češtiny spisovné patří mj. koncovka 7. pádu množného čísla -ama (původně je to koncovka dvojného čísla, a proto ji dosud správně užíváme u párových jmen - ušima, očima, rukama, nohama a číslovek oběma, dvěma). V obecné češtině se však užívá i u všech jmen ostatních: s cizíma lidma, ženama, sousedama, autama apod. Shodně se spisovným jazykem má v 7. pádě koncovku -ami/-emi jen nejvýchodnější Morava - Valašsko a nářečí slezská.
         O různých dalších chybách proti náležitým spisovným tvarům často mluvíme i v našem pořadu. Mnozí posluchači upozorňují na nesprávné tvoření druhého stupně přídavných jmen (typ více zaujatější, méně zkušenější), které se šíří. Samozřejmě je to nadbytečnost (stačí zaujatější nebo méně zkušený).
         Připomínáme také, že se chybuje v užívání přivlastňovacího zájmena - rozdíl je mezi můj, tvůj atd. a zvratným zájmenem přivlastňovacím (svůj), které přivlastňuje jen tehdy, je-li vlastník podmětem, ne tedy: policisté zadrželi stovku běženců se svými převaděči, ale s jejich - podmětem je tu přece slovo policisté a ti převaděče neměli - posesivní (vlastnický) vztah je tu mezi beženci a převaděči! Slýchám v rozhlase větu: Přivítám ve studiu publicistu Jiřího Černého se svým komentářem. Opět stejná chyba: komentář je jeho, publicisty Černého, ale ten v této větě podmětem není.
         Upozorňujeme také často na další tvaroslovný problém - správné tvary 3. osoby množného čísla 4. třídy sloves - tedy: odcházejí, nebo odchází? Ve 4. třídě sloves se vzory dříve částečně odlišné (tedy prosí, trpí, ale sázejí) sblížily, a tak už neuděláte chybu, když řeknete oni přichází, oni se vrací, chtí, souvisí aj. tak, jak se to říká odjakživa v jihozápadních Čechách.

Bankovnictví

         Po zářijovém pražském zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky si dnes připomeneme slova ve finančnictví běžně užívaná a povíme si něco o jejich původu a významu. Začneme slovem banka. Je z italštiny a tam původně označovalo lavici či stůl penězoměnců. Banka je instituce velmi starobylá, např. centrální anglická banka Bank of England v Londýně vznikla už r. 1694. Výraz banka známe z různých přívlastkových spojení, např. Národní nebo Světová banka; zajímavé je spojení cedulová banka. Označuje takovou banku, která má monopol na emisi bankovek, tedy dbá o to, aby se do oběhu nedávaly nadbytečné paníze. Říkáme, že hlídá stav oběživa, je to slovo podobně utvořené jako jeho anglický ekvivalent currency. Problém nadbytku oběživa vznikl hlavně po zavedení bankovek - papírových peněz. Připomeneme jeden starý název papírových peněz. Na samém počátku - v 2. polovině 18. století se těmto peněžním poukázkám vydávaným Vídeňskou bankou říkalo Bankzettel (složenina z Bank + Zettel lístek), počeštěně pak bankocetle. Výraz cedule, který ve slově slyšíme, je zdrobnělina ze střední latiny, ale původem sahá dál k řečtině. A cedulí se tedy vracíme k stále aktuálnímu spojení cedulová banka; u nás je tou cedulovou bankou banka Národní.
         A teď o dnes tak frekventovaném spojení Mezinárodní měnový fond. Je to název instituce se sídlem ve Washingtonu, založené roku 1943. Jako orgán OSN má podporovat mezinárodní měnovou spolupráci, stabilitu kurzů měn, tj. jejich cen na devizovém trhu. Probereme teď základní tři termíny známé z přehledů aktuálních kurzů: měna, valuta, deviza.
         Zajímavé je slovo měna, výraz český, resp. všeslovanský; není odvozeno od slovesa měnit, jak byste předpokládali, ale je to naopak. Sloveso bylo později odvozeno od tohoto základního výrazu. Ve staré češtině byla měna i velmi cenná, skvostná věc, látka; dnes je měna peněžní soustava státu. - Cizí peníze, měnu označujeme slovem valuta, původu italského (od slovesa valere mít hodnotu). Významově odlišné je další přejaté slovo deviza (pozor - neplést s devízou, což znamená heslo, životní zásada: např. jejich devízou je osvobodit národ!) S krátkým i deviza je platební prostředek v cizí měně pro úhradu zahraničních pohledávek, úvěrový a platební dokument vyjádřený v cizí měně. - Jdeme-li tedy do směnárny před zahraniční cestou vyměnit peníze, dostaneme za koruny bankovky cizího státu, tedy valuty, ne devizy.
         Posledním aktuálním slovem, kterým se na podnět jednoho posluchače budeme dnes zabývat je globalizace. Je to vlastně internacionalizace, zmezinárodnění, tedy stírání individálních vlastností zemí a národů. Nastolují se problémy globální (věda o nich je globalistika), jako jsou základní zájmy celého lidstva (mír, odvrácení jaderné katastrofy, dostatek potravin, ekologie, likvidace zaostalosti části světa, nemocí atd.). Slova odvozená od francouzského global - to, co patří celé zeměkouli - jsou významem i původem spojena s latinským výrazem globus, který znáte jako označení zeměpisného modelu zeměkoule.

Jaroslava Hlavsová

Študáci a kantoři

         Svět školy se svými radostmi i starostmi, strachem ze zkoušek i s legrací, jakou už jinde a jindy nezažijeme, má i své zvyklosti a obecně se tvrdí, že má i svůj zvláštní jazyk - studentský slang. Platí-li poučka, že slang je mluva lidí stejného zájmového nebo pracovního prostředí s charakteristickými, často expresivními výrazy, uplatňuje se tu jen prostředí pracovní (zájmové platí spíše například u sportu). O existenci bohatého studentského slovníku však mluvíme už vlastně jen z tradice. Kdo se pozorně podívá na jazyk dnešních gymnazistů a jejich kolegů, kteří navštěvovali gymnázia 1. republiky (tedy dnešních osmdesátníků), shledá značné rozdíly. Velkou zásluhu o zachycení pestré a vtipné řeči předválečné studentské generace má nejen prof. František Oberpfalcer, ale také školní inspektor Jaroslav Žák. V humorných knížkách Pan Posleda, přítel študáků a Študáci a kantoři zvěčnil jejich slovník i školní příběhy, které se staly pak předlohou k filmům Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše.
         Studentský slang byl nespisovnou slohovou vrstvou české slovní zásoby a s určitými specifickými rysy (např. vtipnými metaforami v přezdívkách, intelektuálními odkazy na probíranou látku a také určitými dobovými slovotvornými postupy, např. příponami -as, -árna, -ák, -argo aj.: tříďas, napas (= napomínání), zemák, Neruďák (= Nerudovo gymnázium), Slaďárna (= škola na náměstí Sladkovského), cvígo, vysvjégro apod.) Příznačné bylo i krácení: gympl, výzo, kóna, prófa, fýza. Tematicky byla taková slangová slovní zásoba vázána hlavně na určité okruhy - názvy známek, předmětů, dalších pojmů ze školního života - jako učit se, propadnout, zkoušet, vysvědčení apod. - a rozmanité přezdívky učitelů i žáků, které patřily spíše k tajnému slovníku. Z toho všeho do dnešních časů nezbylo mnoho. Slovník studentů gymnázií se už příliš neliší od slovníku ostatních vrstev mládeže, s kterými studenti sdílejí slovní okruhy obecnější, např. názvy peněz (chechtáky, šrouby, škvára, meloun, talíř, litr aj.), pojmy z rockové hudby, ale i tance, alkoholu, kouření, drog i z oblasti sexuální. V období tzv. jednotné školy zanikla výlučnost gymnazijního prostředí i dlouhodobé - osm let trvajcící - soužití určité stavovské skupiny mládeže. Za osm let se totiž zvláštní jazyk stačil vytvořit a osvojit. Dnešní gymnazisté už nejsou podle jména študáci a kantoři už je taky neučí. Německé št- (študovat, študák, štace, štýpko) už z naší výslovnosti cizích slov vymizelo a nastoupilo spisovné student, stipentium, státnice. Pro starší generaci "študáků" je to k nevíře, ale je to tak - zeptejte se dětí, jak to říkají. Dnešní gymnazisté slangových výrazů obecných užívají minimálně. Zůstal však říďa (ale už ne šerif), tahák a šprt i šrot, i se slovesy šprtat a šrotit se, některá expresiva pro označení známek, hlavně té nedostatečné, čili koule, kule nebo bajle (jen sardel se už neříká). Nechodí se už do boudy a nejsou v ní klasy (popř. klády) ani školábrové, leda školňas. Ani podoba slova maturita není dnes pro studenty jen formou oficiální, jenom výraz svaťák neboli svatej tejden stále žije. Malé primány označují ti starší názvy kuřata nebo - po vojensku - bažanti. Některé slovotvorné postupy ovšem zůstaly: krácení typu matyka, děják, zemák, ale ani tady oficiální název není pro žáky nemožný. Co z metaforické tvořivosti zůstává, jsou ovšem přezdívky učitelů. To ale není zvláštností jen jazyka studentů, ale zájmových skupin vůbec (sportovní kluby, skauting aj.). Přezdívky jsou motivovány nejen fyzickou podobností, ale i vlastnostmi povahovými nebo jinými zvláštnostmi učitele, třeba slovem, které s oblibou užívá. Pro profesory z časů J. Žáka to byly názvy jako Dobran, Fešák, Doga, Améba, Zebu, Cézar, Perun, Cyrano a mnoho jiných. Některé přezdívky jsou prostě jen důvěrnou podobou křestního jména: Jarda Triko, Pepča, Indina apod. I dnes ale na gymáziích vyučují Žirafy, Ježibaby, Zloprckové, Apendixové apod. Není to nic divného, vždyť slovní hra byla oblíbena už u žáků středověkých a její výsledky pro jazyk budou zase patrnější, až se budou mít čas realizovat, až spolu studenti budou žít v určitém společensky vymezeném prostředí zase řadu let. Snad se pak obnoví stavovský slang studentů jako přirozený výsledek slušného smyslu pro humor i jako jazykový arzenál pro věčný boj dvou soupeřících stran, študáků a kantorů.

Jaroslava Hlavsová

Ještě k Vánocům a Silvestru

         Snad vás potěší dozvědět se něco o slovech, která s vánočními svátky souvisejí. Je zajímavé, že ačkoli slavení Vánoc je záležitostí světovou, přinejmenším celokřesťanskou, má v různých jazycích pojmenování těchto svátků různý původ. Většinou se v názvu ozývá sám důvod k oslavě - Bože narod«enie, jak říkají Poláci, a také Rusové (rožděstvo). I většina jazyků románských; francouzština např. nazvala shodně Vánoce i jejich symbolickou postavu, což je dárce jako Santa Claus, jménem Noel. Santa Claus je symbolem Vánoc v Americe i v západní Evropě. Svým vzhledem připomíná ruského dědu Mráze, ale jméno je původu holandského: Sint Klaas je holandsky "svatý Mikuláš", tedy St. Nicholas. Svátek tohoto biskupa je spojen v Holandsku s hlavní nadílkou. Anglické Christmas (Vánoce) obsahuje pak v základě jméno Kristovo a druhá část toho slova souvisí se slovem mše, latinsky missa.
         Zajímavý je však i náš název Vánoce (teď píšeme s velkým V). Slovo Vánoce je z německého Weihnachten a první půlka slova je přejatá a přetvořená, druhá - nachten - je přeložená. První část, přejatá ze staré němčiny, znamenala svatý, Nachten - noci. Slovo Vánoce tedy znamená svaté noci. Přídavné jméno svatý se ozývá i v poetickém názvu Svatvečer, kterým bývá označován Štědrý večer, kdy si dáváme dárky jako symbol Boží štědrosti. Slovo štědrý ale slyšíme i v podkrkonošském názvu vánočky, které tam říkají štědrovka nebo štědrovnice. Připomene to známá Erbenova báseň, která slibuje hospodáři štědrovku. Erben to slovo znal totiž právě z domova, z rodného Miletínska. Kdyby byl odjinud, říkal by třeba jen houska. To je název vánočky v jiných nářečích a je to původem vlastně húska - tedy "malá husa", kterou tvarem opravdu připomíná. Na Chodsku už Božena Němcová zaznamenala tamní nářeční název vánočky calta. Je to slovo německého původu, které už ve staročeštině označovalo různé sladké pečivo. Protože se peklo např. v staropražské ulici, kde caltneři sídlili, má ta ulice dodnes název Celetná (dříve Caletná).
         Slovo koleda znamenalo původně novoroční den (staroslověnsky koleda) a je z latinského calendae, první den v měsíci. Přišlo k nám tak, že sousední Románi tak označovali balkánské - tehdy pohanské - oslavy zimního slunovratu, spojené s tanci, zpěvy a maškarami. Přání klidu a míru je až součástí nového obsahu vánočních křesťanských koled tak, jak se s přijetím křesťanství změnil obsah svátků zimního slunovratu.
         K příjemným úkolům předvánočních příprav patří také chystání tradičních vánočních symbolů, které svátečně ozdobí náš domov. Především je to stromeček, a také jesličky a jmelí. Národopisci by ke všem třem řekli mnoho zajímavého o jejich historii a významu. My se soustředíme spíš na stránku jazykovou, na jejich pojmenování. Začneme vánočním stromečkem. U nás je vždy pojmenován jen takto, obecně, stejně tak třeba v němčině nebo angličtině. Naproti tomu ruský název jolka (jedlička) je názvem jednoho druhu pro všechny užívané jehličnaté vánoční stromky a stejně tak v Polsku říkají vedle obecného názvu drzewko, tj. stromek, někde také chojinka (tedy smrček). U nás v západních Čechách se ale slovem chvoj, chvůj(e) označuje v lidovém nářečí borovice. Původní praslovanské slovo chvoja jehličí se tedy významově rozrůznilo. Připomeneme také, že ještě r. 1851 sběratel folkloru Krolmus ani neznal jakkoli české označení, protože tehdy byl v Čechách vánoční stromeček stále novotou. Proto ani Jungmann se r. 1838 ve svém slovníku o něm nezmiňuje. Rozšíření tohoto zvyku z Německa po Evropě proběhlo během první poloviny 19. století. V Krolmusově popisu je vánočním stromkem jedlička, na stole nebo nad stolem zavěšená vrškem dolů a okrášlená věníkem, tj. rozkvetlou haluzí, ovocem, pečivem, ořechy a šátky. Nazývá ho jen německy - Christenbaum.
         Než se stromeček jako vánoční zvyk rozšířil i u nás z měst na venkov, byly hlavním symbolem Vánoc jesličky. Název se také krajově liší, někde se říkalo betlem (hlavně v krajích s tradicí betlemářů - v Podkrkonoší, pod Orlickými horami nebo v Třebíči a Třešti), název jesle a jesličky dokládají starší autoři z Prahy a okolí - nejen J. Jungmann, ale třeba J. Neruda. Názvu jesle odpovídá i německé Krippenspiel. Slovanští sousedé - Poláci ale kromě jesiofka a betlejem říkají ještě szopka, tedy vlastně "kůlna, chlívek" podle místa, kde se Ježíšek narodil.
         Přání štěstí pod zavěšeným jmelím není jen zvykem vánočním, patří i k noci novoroční. K nám ten zvyk přišel poměrně pozdě, je záležitostí 20. století, v Praze ho např. připomíná I. Herrmann. Prastaré slovo jmelí je ale zajímavé jazykově. Předpokládaný tvar praslovanský - jemelo - žije dosud v moravských nářečích vedle podob omelo, jemela a jamela. V Čechách má forma jemelí i podobu (h)ímelí a na velké části Čech se říká přesmykem hlásek mejlí. Jmelí patří k slovům praevropským a je snad odvozeno od slovesa jmouti. Motivem tu byla lepivost rostliny, která sloužila k chytání (jímání) ptáků. Pravda však je, že odedávna bylo jmelí v mnoha zemích uctívanou magickou rostlinou. Dnes si ji pro štěstí i pro vánoční výzdobu po vzoru staré Anglie přinášíme zelenou z lesa, kde roste vysoko jako cizopasná rostlina stromů, nebo koupíme jmelí zlacené na vánočním trhu.
         O silvestrovské půlnoci bude i ten nejzásadovější abstinent jistě ochoten zvednout číši k novoročnímu přípitku. Takový slavnostní přípitek s přiťuknutím skleničkou je provázen v každé zemi jinou ustálenou frází, která vyjádří to hlavní přání všem přítomným. Nejčastěji se setkáváme s nejrůznější obdobou našeho přípitku "Na zdraví". Tak připíjejí nejen Francouzi, Holanďani i Italové; na zdraví připíjejí také Poláci nebo Rusové, ale stejné přání vyjadřuje i přípitek arabský - saha! Když se sejde spoječnost mezinárodní, je přátelskou pozorností připít hostům v jejich mateřštině, a pak je tedy dobré znát alespoň takový ustálený výraz pro přípitek. Všechny národy ale nepřipíjejí jen na zdraví, někde vyjadřují přání obecnější, připíjejí na život, zdar, blaho nebo jen dobrou náladu. To poslední je význam obvyklého anglického Cheers! - Cheer je původně nálada a patří k těm slovům, která přišla ze starofrancouzštiny; při anglickém přípitku přejeme vlastně good cheer, tedy náladu dobrou, a připíjíme tím jen na přítomnou chvíli. Německé Prósit oslovuje společníka vlastně tak, jako my na přípitek odpovídáme. (Prósit totiž znamená ať slouží.) Prósit (původu latinského) je ale obvyklejší jen v jižní části Německa, v severnějších krajích připíjejí Zom Wohl! - tedy na zdar, blaho, pohodu!
         Prostý přípitek na život (tedy Ať žiješ! Ať žijete!) je v jihoslovanském Živili! právě tak, jako v maďarském Eljén! nebo v portuglaském Viva!. Zajímavou obřadností je řízena hostina gruzínská. Tamada uděluje jakožto nejváženější osoba u stolu slovo , vyzývá k přípitkům a ty hýří květnatou rétorikou a dvorností. Není náhodou, že tady, na bojovném Kavkaze, mají obvyklý přípitek Gaumardžas!, tj. Ať zvítězíš! Vidíme tedy, že všude na světě nejde v kruhu přátel jen o pití samo, ale důležité jsou zvyklosti, které je provázejí. Při skandinávském připíjení výrazem Skole, Skaal, který původně znamená pohár a pak přeneseně i přípitek z poháru, se opravdu při přípitku pohár zvedá, ukazuje, pak se podíváme do očí, upije se trochu a znovu pohlédne do očí. Tak předpisuje zvyklost. Přípitky se pronášely už za starého Říma a bývaly dokonce napsány na poháru oslavence. Např. lat. Bene tibi, bene vivas - žij dobře - může oslovit stejně i současného hosta. Připijme tedy na zdraví, na život, na zdar a dobrou náladu, na šťastné nové tisíciletí.

Jaroslava Hlavsová

Vanilie, anáz a oranže

         Vánoční pečivo jsme už nejspíš dojedli, či dojídáme. Povězme si ale ještě něco o těch svátečních dobrotách, které byly už odpradávna "z dovozu", a o jejich cizokrajných jménech. Staročeská kuchyně, jak známo, hodně užívala koření. Z nich do vánočního cukroví patří především vanilka. V Jungmannově slovníku najdeme její jméno v podobě přejaté Preslem vanilie. Je ze španělského vainilla, avšak Španělé to slovo přivezli až z Ameriky. Jiná nezbytná cizokrajná přísada je skořice, která už ve staré češtině dostala domácí název skora, tedy kůra, protože - jak víme z podoby skořice kusové, která se dává do svařeného vína, je to opravdu kůra stromu z tropických krajin. A ještě je tu další koření anýz, staročesky také anáz (podle původně latinského anesum či anísum). A také voňavý hřebíček, cizokrajné koření, které tvarem natolik připomíná kovový hřebík, že takovou metaforu znal už starověk (již v latině je jeho název clavus, tj. hřebík). To vše patřilo do perníku, který byl pečivem kořeněným, pepřeným čili peprným (dříve perným), jak to dosvědčuje nejen české jméno perník, ale i oblastní název německý, Pfefferkuchen. Název jemného zdobeného perníku, marcipán jsme přejali z italštiny, ale je původu arabského. Marcipán se u nás pekl od 14. století, recept prý přišel z Norimberka. A protože se lidově jméno marcipán překládalo či vykládalo jako "Markův chleba" (sv. Marek prý ho jedl na poušti), mají pernikáři sv. Marka ve svém cechovním znaku.
         Do cukroví a vánoček ovšem patří i mandle, které názvem také dosvědčují příchod z dálek. Z německého Mandel (podle latinského amandula) se k nám dostalo slovo původně řecké a ještě dříve semitské. I rozinky k nám přišly prostřednictvím němčiny (proto je slovo rozinka původně psáno bez h stejně jako německé Rosine); to je z francouzského i latinského výrazu označujícího hrozen - takže i ta hrozinka má své opodstatnění v historii a obě podoby, hrozinka i rozinka, považujeme dnes za správné. Rozinky se přidávaly však i do vánoční pochoutky z tradice rakouské - lidově řečeno štrúdlu. Česky už nově a jen oficiálně závin. Jungmann právě tak jako Rettigová uvádí podobu ta štrůdle s významem "jídlo z mouky, zavináč". Na vánoční stůl zvláště městských rodin přicházelo vždy i jižní ovoce: fíky (z latinského ficus), pomeranče, dříve nazývané oranže podle francouzské podoby přišlé z východu. Výraz pomeranč z latinského pomorantium je složeninou ze slov pomum, "jablko" a italského arancia, "oranž". Dříve byl různý rod: ta pomeranče i to pomerančí. Novější podoba je z vídeňské němčiny. A nakonec mandarinky, nazývané podle ostrova Mandara , kde se jim daří. Jménem Mandara nazývají obyvatelé ostrov Mauritius. A k nám jméno mandarinek přišlo opět prostřednictvím neměckým.

Aboriginové a agrárníci

         Jedna studentka z Náchoda se už hned po zahájení olympijských her v Sydney ptala, co znamená zpráva, že tam byla vztyčena aboriginální vlajka; jaká je to vlajka? Slovo aboriginální (-dži-) vlajka je vlajka původních obyvatel, domorodců, Aboriginalů - Australců. Slovo aboriginals nebo aborigines v angličtině značí "praobyvatelé, domorodci, starousedlíci" a je z latinského předložkového spojení ab origine, tj. "od původu" (od latinského origo, originis - "původ, počátek, rod"). Jménem Aboriginové se také označuje starověký kmen, který žil jako předchůdce Latinů ve střední Itálii už tisíc let před Kristem; - abychom se ale vrátili k dotazu. Vlajka, která byla vztyčena vedle australské při zahájení olympijských her, pojemnovaná nezvyklým výrazem aboriginální, je vlajka domorodých obyvatel Austrálie, uznávané menšiny zastoupené v parlamentě.
         K dotazu ještě vybírám ze starších dopisů dvě připomínky další. Pan Egon Muller z Opavy vidí nepřesnost ve větě zpravodaje, že "mimistr se postará o to, aby agrárníci dostali peníze ještě letos". (Šlo o finanční odškodnění hospodářů poškozených suchým počasím). Slovo agrárník má ale opravdu jiný význam, byl to příslušník agrární strany v době 1. republiky (slovo samo bylo odvozeno od latinského ager "pole" a přídavné jméno agrární se dosud užívá ve významu "zemědělský" - např. agrární politika, koncepce aj.). Potíž je ovšem v tom, jak zemědělce správně nazývat. Výraz zemědělec je spojen s minulým obdobím a výhradním hospodařením JZD, rolník ("ten, kdo fyzicky pracuje na vlastním pozemku") trochu zastarává a užívá se málo, stejně jako se znovu neujalo v neutrálním kontextu označení "většího" hospodáře - sedlák. Zato přichází nově časté anglické označení farmář (pro soukromé hospodáře, kteří dostali zpět rodné statky, dnes - farmy). Rozhodně ale není dobré označení agrárník - souhlasíme s panem Mullerem. Ten hospodář není sice označení přesné, ale přece jen nejvhodnější.

Jaroslava Hlavsová

Sporadický nebo lakonický?

         Vánoční svátky byly obdobím pokoje a dobré vůle, a tak jsme na nějaký čas opustili kritický tón, kterým se nese většina těchto pořadů. Ale protože jejich účelem je spíše napravovat nedostatky ve veřejném vyjadřování - i když se vždy snažíme vysvětlovat, proč se nám ta nebo ona formulace nelíbí - poukážeme dnes opět na některá náležitá použití slov cizího původu.
         Nedávno jsme tu upozorňovali znovu na to, že se nevhodně zaměňují slova základová a slova od nich různým způsobem odvozená; záměrem tu může být to, že mluvčí chce vypadat jaksi "vzdělaněji", ale nedbá toho, že odvozené slovo už může mít odlišný význam. Ukazovali jsme to na slově kriminalita, kterého se někdy nesprávně užívá místo slova kriminální čin, zločin. Nedávno jsme v úvaze o úrovni našeho středního školství slyšeli, že se naše školy dobře umístily v mezinárodním hodnocení úrovně vědomostí, že to hodnocení bylo pozitivistické. Náležité by bylo užít příd. jména pozitivní. Slovo pozitivistický je odvozeno od podst. jména pozitivismus, což je označení filozofického směru nebo vůbec přístupu k jevům, omezujícího platnost poznání na to, co můžeme objektivně na základě zkušenosti prokázat. Jestliže se hodnocení studentů opíralo o statistiku, muselo být v jistém smyslu pozitivistické, jinak by vycházelo jen z nějakých povrchních dojmů. Autor zprávy měl náležitě užít příd. jména pozitivní, český výraz pro "kladné, příznivé". Po pravdě řečeno, pozitivistické hodnocení by mohlo vyústit i v negativní, nepříznivý výsledek.
         O záměnách slov cizího původu a podobného významu tu byla řeč ještě častěji. Překvapující odchod ministra Kalvody z funkce přiměl novináře, aby oslovili jeho stranické kolegy a žádali od nich podrobnější informace; ministr Dlouhý však prý byl velmi sporadický. Snad měl ten žurnalista raději užít příd. jména lakonický. Slovo sporadický znamená "řídce se vyskytující, izolovaný" a spojuje se zpravidla s podst. jmény jako výskyt, jev, případ. Řecký základ odkazuje k významu "rozptýlený" - známe termín spory, což jsou rozptýlené buňky, kterými se rozmnožují houby. Kdo se však vyjádří lakonicky, mnoho toho nenamluví. Jakási vzdálená významová souvislost tu tedy je, ale jen malá. Lakónie byla oblast v Řecku a patřila do ní i Sparta; její obyvatelé prosluli stručností, úsečností svého vyjadřování. Odtud se přívlastek lakonický rozšířil do mnoha jazyků a patří do společné slovní zásoby našeho kulturního světa. Lakoniká odpověď nebývá ovšem jen stručná, ale i výstižná a obsahově hutná - k tomu vedly své žáky také spartské školy. Proto bychom dali v našem případě přednost spíše slovu domácímu: ministr Dlouhý odpověděl vyhýbavě, nedal jednoznačnou odpověď, byl málomluvný.

Byla Ema Destinnová subretou?

         Nedávno jsem četl v jednom z našich deníků - mimochodem považuji ho za časopis inteligentní - článek o tom, že zámek ve Stráži nad Nežárkou je na prodej. - To mě zarazilo - ale jako češtináře mě ještě víc zarazila věta, že v něm prožila trpký závěr svého života slavná subreta Ema Destinnová. A tak nezbývá než se znovu věnovat několika slovům cizího původu v češtině. Ema Destinnová byla totiž všechno jiné než subreta, a musíme se ptát, jestli autor článku toho o Destinnové tak málo ví nebo nezná význam slova subreta.
         Předpokládejme, že platí to druhé. Pak je užitečné uvést, že jde o slovo francouzského původu, které označovalo tradiční postavu francouzských komedií, komornou, která však také pomáhala své paní spřádat milostné pletky a tajná dobrodružství. Z komedií se tato postava přestěhovala do klasických operet. Mnohé z nich mají zcela schematickou stavbu v tom směru, že v nich vystupují vždy dva milenecé páry: jeden vážný a také hudebně náročnější, druhý humorný. Jako subrety se pak označovaly herečky, které hrály ženskou roli v druhém páru. Subreta musela být nejen dobrou zpěvačkou, ale i herečkou, byla jednou z nositelek komického živlu v ději. Božská Ema byla ovšem slavnou představitelkou vážných, často tragických operních rolí - nejen Mařenky v Prodané nevěstě, ale také Milady, Libuše, Aidy, postav v dílech Pucciniho, Wagnera atd.
         Zábavnější faux pas se povedlo poslankyni, která v Radiofóru opakovaně mluvila o explozi dětí. Nešlo snad o populační explozi, ale o vykořisťování - exploataci. Na slovese explodovat, od něhož je podst. jméno exploze odvozeno, si můžeme ukázat, jak se význam slova může roztodivně měnit. Má původ v latinském explodere nebo explaudere; plaudere znamená "tleskat" (připoměňme si slovo aplaus). S předponou ex- označuje totéž co naše "vypískat" - je zajímavé, že staří Římané vyháněli špatné herce z jeviště nikoli hvízdáním, ale tleskáním. Dnes v mnoha jazycích znamená totéž co naše "vybuchnout", v některých pak vedle toho také "způsobit výbuch, odpálit". Je tedy možno říct, že někdo explodoval bombu - tak je tomu v angličtině. S tímto slovesem je možno zacházet jako s předmětovým.
         Proto můžeme vidět vliv angličtiny také v tom, když - jak jsme to slyšeli v rozhlase od známého znalce americké literatury - se řekne, že v jistém projektu jsou hlediska správně balancována. V češtině obvykle někdo balancuje někde, na něčem, tedy udržuje rovnováhu na provaze, na tyči, ale nebalancuje hlediska. Tu vazbu přenechme angličtině, kde má balancovat i další významy: srovnávat, vyvažovat apod. Vyvažovat by byl i vhodnější český výraz v připomenuté souvislosti.

Nedobrovolné kouření

         Nedávno se mě jedna posluchačka našich rozmlouvání zeptala, jak rozumím větě, kterou můžeme číst na mnoha billboardech propagujících různé značky cigaret. Jejím obsahem je upozornění ministra zdravotnictví, že Nedobrovolné kouření ohrožuje zdraví. Sama by si prý z té formulace vyvodila, že kouření dobrovolné škodlivé není. (Nedobrovolným kouřením se samozřejmě nemyslí nějaké násilné počínání kohosi, ale pasivní, náhodné vdechování kouře z cigarety jiné osoby, hlavně při pobytu v zakouřené místnosti. Ten přívlastek nedobrovolné je také trochu matoucí, ale o to tu teď nejde.)
         Já jí musím dát za pravdu. Čekali bychom před tou větou nějaké spojovací slůvko, příslovce nebo spojku, např. také nedobrovolné kouření, i nedobrovolné kouření škodí zdraví. To slovo by naznačilo, že ona věta navazuje na jistý kontext; ten sice nemusí být výslovně vyjádřen, ale čtenář si ho snadno domyslí a doplní. Odborněji řečeno: v tomto kontextu je něco, vzhledem k čemu stavíme přívlastek nedobrovolné do kontrastu, protikladu; ten předpokládaný výraz je dobrovolné. Všimněme si, že když celý sled vět přečteme s náležitou intonací, bude přinejmenším na druhém přívlastku důraz: Nejen dobrovolné, také nedobrovolné kouření škodí zdraví. Tím důrazem je právě signalizováno, že jde o kontrast. Jak je vidět, stručnost, která má být zároveň pádná a působivá, nemusí být vždy na prospěch věci. Koneckonců to malé slovíčko také by se na billboard jistě snadno vešlo a zabránilo by nedorozumění.

Zdeněk Hlavsa

Co všechno je první

         V lednu je skoro všechno první. Máme první pořady tohoto roku v rozhlase a televizi, první vydání novin, poprvé v roce se setkávají přátelé, kluby a organizace na prvních schůzích. Ve Skotsku dokonce sledují, kdo na Nový rok první vstoupí do domu. Takové osobě se říká first foot, tedy první noha.
         V češtině máme vlastně k číslovce jeden dvě formy číslovky řadové: starší (a dnes už knižní) prvý a pak první, což se utvořilo později podle významově blízkého adjektiva přední.
         Prvý se často objevuje ve složeninách, zvláště termínech: matematikové pracují s prvočinitelem a prvočíslem, historikové a prvotisky - tedy s knihami tištěnými před rokem 1500, biologové mají prvohory, sportovci prvoligové zápasy, biologové prvoky i prvosenku jarní a pro chemiky v minulém století vymyslel Presl slovo prvek. Důležité je ale i další adjektivum - prvotní, které vyjadřuje česky totéž co z latiny přejaté primární (jeho paralelou je druhotný, sekundární). Zvláště v minulosti byl velmi důležitý právní pojem prvorozený, který má obdobu i v jiných evropských jazycích, např. anglické first-born nebo německé erstgeboren. Novější a běžná slovní spojení užívají spíše číslovky řadové první: v divadle je první milovník, i v obyčejném životě mluvíme o první lásce nebo o lásce na první pohled, v obchodě hledáme první jakost, první housle můžeme hrát nejen doopravdy - v orchestru, ale i přeneseně, jako vyjádření vedoucí role. V některých spojeních se užívají formy obě (v prvé - první řadě, ale jen má to z první ruky). Důležité je někdy porovnat mezijazykové a mezikulturně různá spojení, kde se počítá první místo, např. anglické first floor je v Americe přízemí podobně jako ruský pjervyj etaž, kdežto v ostatní Evropě skutečné první patro, tedy podlaží druhé. Anglické first name (první jméno) je naše jméno rodné neboli tradičně křestní (anglicky podobně Christian name, což je jednoznačnější, protože pořadí jmen lze aktuálně přehodit, např. Nováková Alena (v dotazníku).
         Nakonec ještě jednu radu, která by s přibývajícími anglicismy mohla vést k nepříjemnému nedorozumění. V angličtině se mluví o krevní "skupině O". Je to ovšem skupina "nula"! Anglicky se však čte jako O, které má s nulou stejný grafický znak. Podobně se užívá název "O" pro tento znak i při výčtu číslic telefonního čísla. Tedy jako kdybychom česky říkali třeba "sedm.osm-ó-šest-ó" a podobně. Také nejnižší úroveň jazykové zkoušky se anglicky označuje "Ó-level", tedy vlastně "nulová úroveň"; nulová tu znamená vlastně "základní", u nás tedy ne zkouška nulového, ale prvního stupně.

Plesy, bály, reduty a šibřiňky

         Nastala plesová sezona, kterou je tradičně čas masopustu, začínající svátkem tříkrálovým 6. ledna.
         Dnes běžný název pro formálnější, slavnostnější společenskou taneční zábavu je ples. V tomto významu se ale užívá až od poloviny 19. století; zavedl ho Jungmann jako staré slovo slovanské. Původně však ta odvozenina od slovesa plesati měla jen význam (dnes knižní) - "jásot". V počátcích obrození se ještě pro označení takové velké společenské události užívalo pouze jméno celoevropské - bál. My jsme to slovo přejali přes prostředí německé z francouzštiny, další odbozeniny - balet, balerina nám přinesla italština. Dnes má slovo bál v češtině ráz hovorový a užívá se uměle ve spojeních, která mají navodit jeho starobylost nebo neformálnost: staročeský bál, cechovní bál a často také maškarní bál.
         Musíme se ale u toho slova ještě chvíli zastavit, protože i pro vývoj češtiny měly společenské události pořádané vlasteneckými spolky jako české bály značný význam. První český bál se konal v Praze na Starém Městě v sále Konviktu 5. února r. 1840 a další pak v letech následujících. Tyto bály byly důležitým vzorem pro venkovská města. Na českých bálech se mluvilo jen česky, česky byly tištěny i plakáty, pozvánky, taneční pořádky a jídelní lístky. Taneční pořádek obsahoval i vlastenecké verše českých básníků. České bály tedy měly pro vznik české konverzace a uplatnění češtiny ve vznešené společnosti značný význam, utvrzovaly tak národní uvědomění a sebevědomí národa. Velký podíl na popularitě českých bálů měl i módní, půdovně lidový tanec - česká polka, která se tu tančila a kterou se co nejrychleji chtěl každý naučit. Taneční mistři měli tehdy žeň. Polka se z Kostelce a pak z Prahy rychle rozšiřila po Evropě, do Londýna i Paříže. Etymologové se často zamýšleli nad původem jména polka, nejčastěji ale výklad směřuje k názoru, že šlo o vyjádření bratrských sympatií k potalčené polské revoluci.
         Připomeneme ale i další staré názvy společenských tanečních zábav, těch méně formálních, maškarních. Bývaly to tzv. reduty s názvem francouzským, který původně označuje opevnění, uzavřený prostor, pak v Německu přeneseně lepší taneční lokál, a pak to byl nejen taneční lokál, ale i maškarní taneční zábava v něm.
         Sokolské maškarní plesy, pořádané v určitém rázu podle ohlášeného tématu (např. pouť, cirkus, z pohádky do pohádky apod.) se jmenovaly šibřiňky. Tento starý obecný název pro zábavu takto specifikoval a zavedl starosta Sokola Jindřich F&#u;gner roku 1865 a Miroslav Tyrš, který hodně pracoval v oboru tělocvičného názvosloví a spolupracoval s Jungmannem, slovo šibřiňky doporučil a ujalo se. Dnes se už poněkud zapomnělo.

Jaroslava Hlavsová

Skije čili lyže

         V roce 1977 se zimní olympijské hry konaly v Norsku, zemi, odkud k nám přišlo před sto lety lyžování. Zprvu však tyto lyže ke sportu určeny nebyly, dostaly se k nám jako dopravní prostředek, a to pro lesníky na jilemnickém panství hraběte Harracha. Pro svou užitečnost v zimním horském terénu se však rychle rozšířily. Nejprve to bylo v Krkonoších, kde si je obyvatelé zhotovovali sami podle norského vzoru podomácku. Brzy se však staly i sportovním náčiním a v únoru roku 1897 se už konal první lyžařský závod o mistrovství Království českého. Název lyže se ujal až později, původně krkonošští "lyžci" říkali ski, jezdili na skijích. Přejali totiž - jak to bývá - s novou věcí i její norský název ski, tak jako lyžařské termíny další. Z norštiny je také např. výraz slalom: je to složenina dvou slov - sla "nakloněný" a lom "stopa lyže". I názvy hlavních prvků techniky z počátku lyžařského sportu jsou norské: telemark je nazvám jménem jednoho z norských krajů a kristiánka je podle hlavního města Norska Oslo, dříve Kristianie. Slovo lyže jsme pak přejali z ruštiny, kde je utvořeno od nářečního lyzgať "klouzat se" a je asi příbuzné s litevským lugrus "ohebný". Za předchůdce lyží však pokládáme různé předměty (dnešním náročně vyrobeným lyžím naprosto nepodobné) s tradičními starými jmény nářečními, jako kraple, kosle nebo kůsle. Mimochodem - toto nářeční slovo kůsle slyšíme i v novém pozdějším názvu pro "želízka" - brusle (spolu se slovesem brousit, protože brusle se přece brousí). Jungmannův slovník už zmíněné nářeční názvy uváděl s vysvětlením, že je to "nástroj k navázání k nohám a běhání nebo klouzání se po ledě nebo po sněhu". Nejde tedy o nic podobného vyplétaným sněžnicím, které známe z horských muzeí a které se vázaly na nohy, jen aby se při chůzi do sněhu nebořily. Na jiném místě pak Jungmann říká, že kůsle a kraple jsou "želízka pod obuv uvazovaná". Podobná želízka známe z popisu Jiráskova v knize Z Čech až na konec světa. Podle jeho vypravování už poslové Jiřího z Poděbrad viděli dvořany v Bruselu jezdit na ledě na "želízcích se zobci ve dřevěném podešvu zasazených". Zdá se tedy, že dříve užívali k jízdě po ledě i sněhu věci velmi podobné.

Saně, sáně, boby, skiboby

         Nové sportovní předměty pro zimní sporty už mívají názvy anglické: hokej má jméno podle zahnuté hole hock (je to výraz velmi starý, germánský a souvisí i s naším slovem hák). Dále boby, dříve bobsleigh, řiditelné závodní saně, byly původně ke svážení dřeva. Vysvětlení výrazu bobsleigh je v anglickém slovese bob "houpat se", a sleigh "sáně". Sám výraz sáně je ale slovanský (od slovesa sunout). Spisovná výslovnost je dvojí: sáně i saně.
         Zkrácené pojmenování bob pro závodní saně i pro oblíbený dětský "pekáč" je nové; ještě v 30. letech se sportovním saním říkalo jen bobsleigh a dětský bob z umělé hmoty ani neexistoval.
         Skibob se skluznicí, sedlem a řidítky české jméno také nemá, stejně jako oblíbený jednostopý snow-board, doslova "sněhové prkno". Název se vžil, takže se od něj odvozuje (snowboardista, přídavné jméno snowboardový). České názvy už nevzniknou , uživatelům stačí ty přejaté z angličtiny, stejně jak to bylo u slov hokej, hokejista, hokejka, hokejový. Ty se ovšem stačily v písemné podobě počeštit, ale snowboard se píše jen původním pravopisem anglickým.

Čí, čího, čímu...

         A nakonec z dopisu paní Libuše Bezděkové z Prahy 10. Jak správně užívat zájmeno čí? Tázacím zájmenem čí? se ptáme, kdo je vlastníkem nějakého předmětu: čí je to dům, zahrada, auto. Zájmeno má ve všech třech rodech stejný tvar. (Citově zabarvená je forma čípak.) a skloňujeme je jako přídavné jméno jarní: Čího syna, auta; čímu synovi, čímu autu atd. Rozdíl je: čí dům jsi koupil (neživotný tvar je čí), ale čího syna jsi viděl (životné je pouze čího). Nesklonné čí je také v ženském rodě pro všechny pády jednotného čísla: čí dcera, od čí dcery atd. Zcela pravidelné (podle vzoru jarní) a pro všechny tři rody shodné jsou tvary čísla množného. Pozor jen na tzv. duálové koncovky ve spojení s dvojnými tvary podstatných jmen: číma rukama to prošlo? číma očima to nahlížíte? Paní Libuše Bezděková připomíná rozlišující nářeční tvary východomoravské - číja dívča, číja, číja, číje koníčky, apod. Z takových tvarů se ovšem lépe pozná, jaký pád, rod a číslo máme na mysli.

Jaroslava Hlavsová

Od deséru k dezertu
a dalším lahůdkám

         Zase jednou odpovím na starší dopisy posluchačů. První okruh otázek se týká chyb ve výslovnosti cizích slov. Řada dopisovatelů pořád nesouhlasí s výslovností diskuze. Pan Zdeněk Mikeš z Tábora například napsal: Masaryk by jistě neřekl "demogracie je diskuze" a asi by se těm dnešním pravidlům podivil. - Nevím, možná že asi ne. Asi by pochopil, že výzkumem bylo potvrzeno, jak se i u vzdělaných mluvčích způsob výslovnosti mění a často se vzdaluje etymologickému vzoru, tedy i výslovnosti v jazyce, z něhož slovo pochází; takový je vývoj. Např. starší výslovnost slova asyl (dnes ovšem vyslovujeme jen z - azyl) souvisí s latinským asylum a řeckým asylon, "útočiště před lupiči". Asi byste také neočekávali, že ve slově dezert, které dnes už i píšeme jen se z, ještě v třicátých letech předpisuje Trávníčkův slovník vyslovovat podle francouzského původu slova desér, i když poznamenává, že "obyčejně" je desert i dezert.
         Paní Alice Legerová z Prahy-Nuslí upozorňuje na chybnou výslovnost dizident a prezumpce neviny. Má pravdu: Jinak totiž než se s se ta slova správně nevyslovují. Disident je z německého Dissident (vlastně ten, kdo se vzdálil, oddělil - rozkolník). Je to od latinského dissidere - z tam tedy nepatří. Totéž platí i o dalším slově z latiny, presumpce - "předpoklad". Píšeme i čteme s. Přidám některé postřehy podobné, kde ovšem pravidla pro výslovnost i pravopis dovolují obojí: s i z. Jsou to slova jako resort, režisér a také diskuse (můžeme psát i vyslovovat také rezort, režizér, diskuze).
         Pan Karel Studenovský z Ostravy připomíná známou piseň o lepiči plakátů; jednou prý v ní zpívá H. Hegerová k a dál g. Ptá se, co je správně. Rýmuje se tam akátů a plakátů a v obou slovech se může vyslovit obojí, ale napsat jen k: akát, plakát.
         Ještě k citátu z Masaryka, že demokracie je diskuse. Slovo demokracie (i když i pan premiér vysloví někdy jméno své strany s g) má stále jedinou podobu ve spisovné češtině psané i mluvené, a to s k: demokracie, demokratický. Stejně je tomu u slov, která také připomínáte: jen dekret, balkon, motocykl, cyklistika, tedy žádné g!
         Často dostávám dopisy, v nichž posluchači komentují jazykové nedostatky, o kterých jsme v poslední době nemluvili; všem děkuji za dopisy i za zájem o češtinu. Nejdřív chci souhlasit s názorem paní Evy Rákosové na některé tvary sloves. Dovolím si část jejího dopisu citovat: Jde mi o doplněk, resp. jmenný přísudek ve spojení se slovesem být. Tedy "jsem si jist", "jsem překvapen", "jsem přesvědčen", "jsem zdráv". Domnívám se, že - ať již jde o příčestí trpné, nebo o přídavné jméno, k němuž existují jmenné tvary - tu jde vždy o vyjádření přechodného nebo pomíjejícího stavu, kdežto přídavné jméno vyjadřuje víceméně stálou vlastnost. Vím ověm též, že se hovorově říká "jsem překvapenej" atd., ale ráda bych věděla, zda i toto kolísání se toleruje dnes jako přípustná alternativa, anebo tu lze říci, že se to rozlišovat má, že nerozlišování je nesprávné. - Brněnská Příruční mluvnice češtiny např. hodnotí konstrukce slovesa být s přídavnými jmény slovesnými (motor byl promazaný) jako substandardní. Víme ale, že se do mluvené češtiny tyto konstrukce šíří. Snad je to i vliv slovenštiny. Do psaného spisovného projevu ale nepatří.
         Pan Milan Hladík ze Žďáru nad Sázavou mnohokrát zachytil ve sportovních zprávách větu jako: hraje se v Český Telecom - extra lize a protestuje proti takovému spojení. Mně se také nelíbí a mám příklady podobné, např. název hokejové soutěže První Česká pojišťovna liga, při skloňování: do První Česká pojišťovna ligy. Pokud je název soutěže jednoslovný, např. Gambinus liga, není ta chyba tak nápadná. Připomíná to názvy některých výrobků: Metro-dezert, Vita-káva, musli-tyčinka apod. I tady by byl opačný slovosled lepší. Jestliže jsou ale ty názvy souvětí rozvité, víceslovné a mají tvarovou shodu "uvnitř" názvu, má být slovosled opačný. Češtině takový způsob pojmenování není vlastní a očekáváme, že předložka ovlivní pád jména. To ovšem takto nejde (neřekneme v "První České Telecom pojišťovně lize", to je nesmysl). Proto je správně jen v lize Český Telecom, do ligy První Česká pojišťovna aj.
         Paní Markéta Otáhalová z Olomouce si zapsala pěkný nesmysl z vysílání televize: přečtěte si očité svědectví nevidomých. Mám podobný příklad: po přestřelce zůstal na dlažbě ležet jeden mrtvý rusky mluvící muž. K tomu jen dodávám: nevidomí pochopitelně nemohou dát očité svědectví a mrtví nemluví (ani rusky).
         Nakonec ještě neco o formální nešikovnosti, se kterou se často setkáváme. Všiml si jí nedávno ing. David Jeřábek z Prahy 2: Vyhláška to implicitně zahrnuje. Slovo imlicitní znamená "obsažený v něčem", tedy "zahrnutý do něčeho". Je to tedy určitý pleonasmus, nadbytečné vyjádření téhož více synonymy. Podobně jsme slyšeli, že se něco nedá obecně paušalizovat (tedy "zevšeobecňovat"!), že prezident požádal písemným dopisem, že to je exemplární příklad, že se na vše podíváme vizuelně (navíc náležitý tvar je vizuálně) a nakonec hudebník sdělil, že hrál na společenské party. Další podobně zábavné doklady najdete také v mé knížce Opravník omylů o jazyce českém. U všech podobných chyb je společná příčina: mluvčí užívá slova, aniž přesně ví, co znamenají, zejména jde-li o slova přejatá, kterými se často zdobí veřejné projevy.

Jaroslava Hlavsová

Erteple, pomfrity, bramborák

         Když vybíráme v samoobsluze výrobky z brambor, které zrychlí přípravu večeře, můžeme číst i názvy, o kterých si ani neuvědomujeme stejný věcněvýznamový původ. Třeba pomfrity (píše se už počeštěně jako jedno slovo) a zemiaková kaše dodávaná v prášku ze Slovenska. Probereme to ale od začátku, tedy od příchodu této cizí plodiny do Evropy a pak i do našich krajů. Na královských hostinách se jako lahůdka začaly objevovat brambory počátkem 17. století a v jeho polovině pronikly brambory i do Čech zásluhou mnichů řádu hybernů. V druhé polovině 17. století se při hladomoru po tzv. sedmileté válce pěstování brambor rychle ujalo. Názvy brambor dosvědčují, odkud k nám přišly - z německé země Braniborska (podobně jejich název maďarský - burgonya - svědčí o dovozu z Burgundska). Kromě spisovného dvojtvaru brambor i brambora je v nářečí i rod střední - to bramboro, a také různé hláskové obměny - chodské brambůry, v Podkrkonoší bandory. Jiné nářeční názvy ale dosvědčují, že v evropě převládalo pojmenování zemské jablko - německy Erdapfel - tedy počeštěně erteple (na rozdíl od původního jablka - tzv. stromského). Jednoslovný, dříve dokonce spisovný název zemáky, zemčata, nám připomene, že i ty původem francouzské pomfrity - doslova "smažená jablka" - mají tutéž pojmenovací souvislost s jablky - latinsky je jablko pomum. Na moravsko-slovenském pomezí říkají bramborám grumbíry - jejich nářeční jméno je z německého Grundbirne (tedy zase zemní hruška). Takový název - krompir - mají i jazyky jihoslovanské. Jen anglické potato, podobně jako pojmenování Španělské, svědčí o tom, že z Ameriky převzali nejen rostlinu, ale i její indiánský název batata.
         Názvy jídel z brambor, v české lidové stravě převažujících, jsou velmi rozmanité. Připomeneme tu zajímavou, výzkumem v terénu potvrzenou skutečnost. Nejen, že bramborová jídla patří především do chudší stravy horských krajů, ale tam že to jsou hlavně jídla z brambor syrových, tedy např. chlupaté knedlíky, jinak i frncochaté neboli bosáky a také bramborák - litý na pekáč (bác nebo táč), ale i takový, jaký prodávají v Praze stánkaři - je to smažená bramborová placka, neboli cmunda (jinde říkají i vošouchy, např. na Šumavě, halušky - tak v Podkrkonoší, a přitom tu dodávají, že prý se má říkat hanušky nebo sejkory). Jmen by bylo mnoho, podobně jako u vykrajovaných škubánek, kterým se říká také prostě kucmoch, ale i šusterka, trpálky nebo po německu šterc. Jména krajově obměnovaných bramborových jídel jsou rozmanitá, často utvořená jen pro pobavení, aby vyjadřovala i to, že zejména u mužů nepatříla taková jídla k oblíbeným (třeba praskokrky nebo nahý bratři).
         V času sklizně brambor jsme připomněli, že i jejich bohatá česká pojmenování dosvědčují, jak významnou roli hrají brambory už přes 300 let v našem jídelníčku.

Jaroslava Hlavsová

Quasi, alias, vulgo...

         Se sčítáním lidu v České republice se pochopitelně zvýšila frekvence dvou přejatých slov: statistika a census. První je běžné, a to natolik, že v lidovém podání koluje ironická definice, že je to "přesný součet nepřesných čísel". My si ale raději připomeneme významy náležité. Tedy statistika je jednak obor, který se zabývá zkoumáním a kvantitativní charakteristikou hromadných jevů, jednak je to číselná evidence hromadných jevů, např. statistika výskytu chřipkových onemocnění, dopravních nehod nebo - aktuálně - statistika obyvatelstva (po všech jeho stránkách). Při výzkumu se dbá na to, aby byla zajištěna reprezentativnost, tj. schopnost představovat sledovaný soubor. Ta může být porušena právě špatně nebo nepřesně, neúplně vyplněnými údaji v dotazníku pro sčítání lidu, čili census. Ještě k původu obou slov: statistika je odvozena od slova statisticus (už ze středověké latiny) a to od latinského status (stav), odvozeného od slovesa stare (státi).
         Slovo census je také původem latinské, je odvozeno od slovesa censere "oceňovat, hodnotit", protože toto sčítání římských občanů sloužilo k daňové a vojenské evidenci mužů vždy po pěti letech. Prováděli ho vysocí úředníci, tzv. censoři. (Zajímavé je, že se slovem census a slovesem censere souvisí i naše slovo činže, zdánlivě nepřejaté, domácí. Ve staré češtině znělo činž a ve staré němčině zins - to už je pak zvukově výrazu census bližší.
         Ještě k slovu census dodáme, že v některých evropských zemích má ten výraz i další význam - je to souhrn podmínek pro nabytí plných občanských práv, zvláště pro získání práva volebního.
         Nakonec ještě dodám vysvětlení několika výrazů, na které se občas posluchači ptají. Do dnešního výkladu slov latinských se totiž také trochu řadí. Jsou to poněkud zastarávající, ale dříve dosti časté příslovečné výrazy quasi, alias a vulgo. Nejprve tedy latinské quasi (dnes je můžeme psát i počeštěně kvazi); znamená "skoro, jako kdyby, přibližně, zdánlivě takový". Užívá se jako první část složenin, kterým dává právě poslední význam: zdánlivě takový, tedy: kvazivědecký je jen zdánlivě vědecký, podobně třeba kvazifilozofický, kvazirevoluce, kvaziumění aj.
         Příslovce alias i vulgo bývají citátově užívána v detektivkách a příbězích z prostředí podsvětí, kde byly přezdívky nezbytným krycím prostředkem zločince - Pepík alias Fajfka, Růžena alias Modrá punčocha, strážmistr Vejvoda vulgo Křivák , účetní Horák vulgo Mazánek aj. Prostředí kriminálních historek není ovšem podmínkou užití, vulgo i alias najdeme např. i v textech ze světa literatury a umění vůbec, např. polárník Jan Welzl, alias Eskymo Welzl nebo Egon Ervín Kisch , vulgo "zuřivý reportér". Souhrnně můžeme významy obou latinských příslovečných výrazů stanovit podobně: alias je "jinak, vlastně jinak zvaný", vulgo je "obyčejně, obecně, jak se říká".
         Nedávno nás vyzval v tomto ranním pořadu Dobré jitro pan J. Jírů, aby mu odpověděl ten, kdo ví, proč se rozhlasový nepřetržitý výtah jmenuje páternoster. Tady je odpověď, která možná zaujme i další posluchače. Nejen ve staré budově rozhlasu, ale i leckde jinde jezdí takové výtahy, do kterých se nastupuje za jízdy a nepřetržitě přijíždí jedna otevřená kabina za druhou - jako korálky na šňůrce (tedy spíš na laně). A to je právě motivace pro obrazné pojmenování páternoster. Slova pater noster - latinsky totéž co Otče náš jsou začátkem modlitby, která se mnohokrát modlí při růženci a korálky tu plynou v rukou toho, kdo se takto modlí, stejně nepřetržitě a opakovaně jedna za druhou jako ty kabiny u našeho výtahu. Jde tedy o obrazné pojmenování, ve kterém došlo ke stejné metafoře - přenesení významu podle jisté podobnosti - jako už dávno u českého slova páteř. Slovem páteř se počeštěně také jmenovala motlitba Otče náš ve staré češtině. A stejným přenesením významu podle obratlů v páteři, řazených za sebou stejně jako korálky na šňůrce v růženci, se pojmenovala celá páteř - spina dorsalis. Dodáme ještě, že sousloví pater noster se u pojmenování výtahu spojilo v jedno skloňované slovo (s délkou): nastoupil do páternosteru, přijel páternosterem apod.

Jaroslava Hlavsová

Trh, jarmark, bazar...

         Významnou stránkou života v posledním čtvrtletí roku bývalo konání výročních trhů, které byly nejen významnou hospodářskou, ale i společenskou událostí. Povíme si tedy něco také o trzích po stránce jazykové. Říká se, že slovo trh a odvozenina tržní se významně uplatňují v dnešní slovní zásobě; vracíme se k tržnímu hospodářství, sledujeme ceny některých komodit na světových či evropských trzích. To je užití slova trh ve významu přeneseném, abstraktním, je to "obchodování". Původní konkrétní význam se ale také uplatňuje, je to "tržiště, místo prodeje", zpravidla dočasného či občasného, a to stánkového (dřív se říkalo, že trhovci se vykládají, stavějí boudy). Mimochodem - slova trhovec a trhovkyně se užívají už málo, s pejorativním příznakem, dnes se mluví o stánkařích. Něco z historie slova trh. U nás rozvoj trhů ve městech, která měla trhové právo, začal ve středověku, ale sám výraz trh je starší, praslovanský a je znám i v ostatních jazycích slovanských. Uvažuje se tu také o možné souvislosti s asyrsko-babylonským slovem tangaru - "kupec". Města z trhů bohatla, zvláště z těch podzimních - výročních, tedy jarmarků (podle německého Jahrmarkt). První zprávu o rušném tržišti v Praze dal v 10. století Ibrahím ibn Jakúb, židovský obchodník z arabského Španělska. O trzích v Čechách v době pozdější svědčí místní jména: Trhové Sviny, Trhový Štěpánov nebo Trhová Kamenice, na Slovensku jména Trhovec, Trhoviště nebo Trhové Mýto, v Polsku Nowy Targ; že byl pro trh vymezen určitý den v týdnu, dosvědčují místní jména Úterý nebo Sobotka, na Slovensku třeba Dunajská Streda nebo Rimavská Sobota. O konání trhů vypovídají i jména ulic a náměstí: v Praze byl do roku 1848 Koňský trh (dnes Václavské náměstí) i Dobytčí trh (Karlovo náměstí). Dodnes máme v Praze trh Ovocný, Uhelný a Tržiště, v Brně Zelný trh.
         S rozvojem výroby a obchodu v moderní době se začaly pořádat i veletrhy, což ovšem není jen trh velký, ale speciální záležitost výstavní, trh "ve velkém" - podle oborů (např. strojní, knižní veletrh). U nás se poprvé mluví o veletrhu r. 1875 v časopisu Lumír, v článku nadepsaném Veletrh plzeňský. Slovo jarmark už používáme spíše citátově, o trhu v stylu doby minulé (často dnes bývá pořádán k výročí, o pouti nebo posvícení staročeský jarmark).
         Jako expresivní výraz se slovo jarmark dostalo i do rčení o místě, kde je rušno, hodně hluku a lidí - jako na jarmarce. Stejná přirovnání má i němčina a angličtina, zatímco ruština tu užívá slova z Orientu (přišlo z perštiny) - šum kak na bazare. K nám se z ruštiny dostalo slovo bazar také - jako název obchodu s použitým zbožím. Dnes už platí jen o autech - autobazar, jinak se vracíme ke starému výrazu vetešnictví. Speciálním označením pro trhový prodej veteše je bleší trh, pro trh neoficiální a pro nepoctivé obchodování se užívá spojení černý trh - v angličtině stejně: black market. Anglické slovo market proniká v nových spojeních i k nám, jsou to všechny ty super- a hypermarkety, jak nazýváme prodej soustředěný do velkých center na okrajích měst.
         Stejně jako kdysi přejaté německé jarmark i toto anglické market a marketing ("výzkum trhu") směřují ke stejnému východisku - k latinskému mercatus "trh".
         Přesto ale, až nastane čas trhů - havelských, mikulášských a pak i vánočních, bude to tradiční trh, označení market se hodí pro jiný typ prodeje.

Jaroslava Hlavsová

Vivace, allegro, moderato, andante...

         I když Pražské jaro i další festivaly a celý náš hudební život ještě stále potvrzují dobré mínění o české hudebnosti, víme, že tradičním jazykem hudby a jejího názvosloví byla a je italština. Proto i žák hudební školy ví, že živě je vivace, allegro rychle , moderato mírně a andante volně. Italština se vrací i na naše operní scény.
         Ve staré češtině označovala hru na hudební nástroje dvě základní slovesa: hústi (hudu) hru na nástroje strunné a pískati na dřevěné foukací. To staročeské hústi připomíná nejen samo slovo hudba, ale i nářeční označení houslisty, hlavního hráče v české lidové muzice - chodské houdek, moravské hudec, hudeček. A samozřejmě i české pojmenování hudebního nástroje - housle. Je to tedy výjimečně jméno domácí, stejně jako jihoslovanské gusle; jinak mají hudební nástroje názvy mezinárodní, a jak bylo řečeno, ty původem často směřují k italštině a někdy ještě dál.
         Podívejme se tedy na ten původ názvů jednotlivých nástrojů - latinsky instrumentů. I do lidového jazyka při muzicírování v kantorských kapelách cizí názvy všech těch "inštrumentů" pronikaly. Třeba piano (dříve se říkalo fortepiano nebo pianoforte, aby jméno vystihlo střídání hry hlasité a tíché); italský výraz piano pochází z latinského planus "rovný, tichý". Jméno klavír k nám přišlo z Francie přes němčinu. Jeho základem je latinské slovo clavis "páka" - odtud i klávesa. Podobné jméno má i jeho předchůdce clavichord, v jehož jméně zní i struna (latinsky chorda). Vidíme, že cizí názvy byly pro české muzikanty přijatelnější než puristické složeniny z doby počátku národního obrození, jak známe z Jiráskova románu F. L. Věk (basa - hlubozník a klavír - klapkobřinkostroj). Složeninou je ale i přejaté slovo filharmonie: základ řeckých slov filos a harmonia dávají jeho prvotní význam "přítel libozvučného souzvuku". Také slovo orchestr má původ ve starořeckém divadle: orchestra tam byla totiž místme pro sbor. Jména nástrojů jsou svědectvím toho, že hudba nikdy neznala hranic a že s novým nástrojem přicházelo i jeho jméno. Buď jsme ho doslovně přeložili, jako u lesního rohu (německy Waldhorn), nebo přejali. Base tedy neříkáme hlubozník, ale hloubka jejich tónů zní opravdu pojmenování italského, které navázalo na latinské basus "nízký"; italský název má i viola, violoncello, trombon, trumpeta a také klarinet. Jeho název je z italské zdrobněliny clarinetto; základní italské clarino je vlastně trubka se zvukem jasným (lat. clarus).

Jaroslava Hlavsová

Vivace, allegro, moderato, andante... (2)

         (Dokončení předchozího článku)
         Zajímavé jsou názvy dřevěných dechových nástrojů. Říká se jim slangově dřeva a fagot i hoboj mají dřevo i v názvu: fagot je z italského fagotto "dříví" a název hoboj se k nám přes němčinu dostal z Francie, kde vznikla složenina hautbois (ze slov "vysoký" a "dřevo"), které vypovídá o vysokém tónu tohoto lyrického nástroje. A ještě nástroje bicí - bubny, tympány (česky kotle) a také činely. Na slově činely (cinelli) snadno poznáme italský původ, ale jméno tympány (pomnožné) máme až z řeckého tympanon "bubínek". Název napodobuje jeho zvuk - je to tedy název onomatopoický. Ale nepřipomíná ostatně rachot bubnů i české jméno buben, ruské baraban, anglické drum nebo německé Trommel?
         Mezi nejoblíbenější nástroje ale už od nejstarších dob patřily ty strunné, protože dobře doprovázely lidský hlas, zpěv.
         Na prvním místě jmenujme kytaru, která svým vznikem i názvem sahá až do antického Řecka. Výraz kithara má také novější obměnu pro pojmenování jiného, mnohem mladšího nástroje deskového s mnoha strunami. Je to citera, německy Zither, známá z lidové hudby alpských zemí.
         Vrátíme se ale k antice. Ve starém Řecku byla patrně nejrozšířenějším nástrojem lyra, kterou podle báje vynalezl bůh Hermes. Svůj zpěv doprovázel na lyru pěvec Orfeus při zápasu se silami podsvětí, odkud chtěl zachránit milovanou Eurydiku.
         Dalším drnkacím nástrojem je oválná loutna, která doprovázela v Evropě pěvce už od 14. století. Její název pocházi z arabštiny (je to člen al a výraz ud - dřevo); do staré češtiny se dostal přes italštinu a staroněmeckou podobu lute. Oblibu loutny v našem prostředí dokládá mj. i název barokní sbírky z poloviny 17. století Loutna česká od Adama Michny z Otradovic.
         Domněle staročeským nástrojem podobným lyře bylo varyto (podle Rukopisu královédvorského, který pak cituje také Jungmann). Se slovem varyto se ale ve staročeštině nesetkáme, patří jem k ojedinělým poetismům básníků doby novější.
         Nakonec ještě nástroj královský, harfa, na niž hrál starozákonní král David i staří Egypťané. Novodobá harfa byla sestrojena ve Francii, ale její název má čeština z němčiny. Nebyla jen nástrojem královským. Malá původní, tzv. háčková harfa, jakou známe z Nechanic na Bydžovsku, patřila k lidovým nástrojům potulných zpěvaček ještě začátkem 20. století. Tyhle jednoduché harfy měly ale docela jiný zvuk než velebné tóny koncertních harf věštců z Vyšehradu, kterými vždy začíná v 1. symfonické básni Smetany Má vlast Pražské jaro.

Jaroslava Hlavsová

Koncert, vrchovina, vysočina...

         V dnešním pořadu o jazyce se budu zase souhrnně zabývat došlou korespondencí a alespoň na některé dopisy stručně odpovím. Omlouvám se těm posluchačům, kterým neodpovídám; není to jen z nedostatku času, ale hlavně proto, že odpovědi mají být pro všechny posluchače, nejen pro ty, kdo se ptají. A tady bývá často problémem to, že témata se nemají opakovat. Proto tedy dotazy, které byly během roku probrány, nechávám stranou, abychom stále nemluvili o tomtéž. Jedné a téže chyby, na kterou zareagujeme, si všimne často celá řada posluchačů současně a postupně na ni upozorňují. Přesto na některé opakované dotazy teď odpovím.
         Pan Jiří Zázvorka z Tábora odmítá výraz ten samý jako germanismus (der selbe). Slovník spisovné češtiny však spojení ten samý neodmítá, charakterizuje ho ovšem jako výraz hovorový, tj. vhodný jen pro projevy mluvené.
         Pan Jiří Petráš z Ostravy-Poruby zase odmítá výslovnost "konzert" se z s tím, že taková výslovnost není ani v cizích jazycích. - Slovo koncert je z latiny, ale do češtiny bylo přijato prostřednictvím němčiny. Podle platných Pravidel píšeme i čteme jen s c: koncert. Jeho druhý dotaz je zvlášť zajímavý: název vatikánské Sixtinské kaple prý má být Sixtova, protože byla stavěna pro papeže Sixta IV. - Podle mého mínění tu na vytvoření tradičního názvu působila podoba jména italského Capella Sistina, ale připomínám ustálená spojení jiná s dnes atypickým způsobem v minulosti utvořenými přídavnými jmény: damascénský meč, ocel nebo maltézský kříž, řád (odvozená od jmen Damašek, Malta).
         S paní Iluší Cejpkovou z Prahy 5 souhlasím v odmítání textů billboardů s výrazy slangovými a tvary obecně českými: hokej - to žeru, trhni si.., celej život jdu po prachách a chlupatý po mně apod.
         Pan Jan Vomela z Bohuslavic u Zlína, rodák z Českomoravské vysočiny, se pozastavuje nad dvojím (zbytečným) názvem - vrchovina a vysočina. Mezi oběma slovy je však významový rozdíl: vysočina je krajina nad 200 m nad mořem (např. pahorkatina nebo hornatina), zatímco vrchovina je definována jako "zvlněná krajina s vrchy" (od 600 do 900 m n. m.) - tady je právě příkladem spojení Českomoravská vrchovina.
         Nakonec odpověď na dopis paní Pavly Říhové z Prahy 7. Jako mnozí se pozastavuje nad často užívanými tvary podmiňovacího způsobu: abysme, kdybysme, abyjste (takový tvar prý zahlédla v televizi i na dopise, který byl podepsán předsedou poslanecké sněmovny). Na tvar abyjste upozornil před časem také např. pan Milan Čepelka z Lysé nad Labem. Samozřejmě všechny uvedené tvary jsou nespisovné, stále platí za správné jen abychom, kdybychom, abyste, kdybyste (z neumělé snahy po spisovnosti se tu pak objevuje to j: abyste).
         Pan Čepelka tehdy upozornil na komická slovní spojení (tzv. pleonastická - s nadbytečně opakovanými významy): duševní psychika, skutečná realita, zvířecí fauna. V posledních dnech jsem zachytila vidím to vizuálně a ještě lepší je poprosla jsem ho o jednu interesantní zajímavost, která by vás zajímala

Jaroslava Hlavsová

Tak se vzájemně osolte!

         Pokud se dopisy posluchačů týkají nově přejímaných slov z cizích jazyků, hlavně z angličtiny, bývají to častěji stížnosti na výslovnost nebo na možnosti skloňování takových slov, popř. jejich zbytečnost, pokud máme dobrý výraz český stejného významu. O tom všem někdy příště, ale dnes se zmíníme o chybách, které působí užívání výrazů českých.
         Ani u českých slov není totiž jisté, že mluvčí přesně ví, co znamenají a jak jich může použít. Často jde o maličkosti, ale i ty mohou znamenat nedorozumění, nebo alespoň svědčí o tom, že mluvčí si plete slova významově blízká.
         V rozhlase jsme např. slyšeli - šlo tehdy o potomka knížete Oldřicha a Boženy - výraz jejich vzájemný syn, a hned další den se hovořilo o péči o vzájemný majetek. Co je tu špatně? Přídavné jméno vzájemný znamená k druhému a naopak - tedy např. vzájemná souvislost, vzájmené působení, vzájemná výměna názorů, darů, vzájemná kontrola, ale i vzájemné vztahy nebo vzájemné - tedy reciproční - výhody. Vzájemné výhody si subjekty poskytují jeden druhému, tedy navzájem, vzájemně. Vzpomeňme tu na vzájemnou pojišťovnu, založenou na vzájemném ručení subjektů, ale i na často v historii připomínanou slovanskou vzájemnost, z dob komunismu Radu vzájemné hospodářské pomoci a z Cimrmanovy pohádky výzvu obra-lidožrouta Koloděje Tak se vzájemně osolte!
         Ale vraťme se k tomu vzájemnému majetku nebo vzájemnému synovi Oldřicha a Boženy. Správně by tu mělo zaznít jejich společný syn, lépe prostě jejich syn, bez dalšího přívlastku, protože pro rodiče je společný vztah k dítěti samozřejmostí a slovo vzájemný či společný je tu nadbytečné. Přídavné jméno společný je tu však významově vhodnější, znamená "náležející dvěma nebo více jedincům", např. společné vlastnictví, společné znaky, zájmy apod.
         Druhá pozoruhodná chyba v rozhlasové propagaci kulturního podniku zazněla ve sdělení, že vstupné je zadarmo. Vstupné je poplatek za vstup, mělo tedy být vstup je zadarmo, říká se také vstup volný, tedy vstupné žádné.
Nakonec připomenu televizní pořad o prezidentu Masarykovi, ve kterém zaznělo, že neváhal ani získat si řadu nepřátel. Slovník vysvětluje zvratné sloveso získat si jen jako "zjednat si něčí přízeň, naklonit si někoho"; říkáme např. získal si posluchače , získal si ho svým chováním apod. Vždy u tohoto slovesného tvaru jde o děj, který je ve prospěch subjektu, a ne tedy o opak - nepřátelství. Věta měla být postavena jinak, např. takto: Riskoval i to, že získá řadu nepřátel. Sloveso získat, bez zvratného zájmene si, už má totiž význam širší, a může tedy znamenat i zisk věcí negativních, nejen prospěšných.         

Jaroslava Hlavsová

Nabít a nabýt

         V těchto dnech probíhají na různých našich školách přijímací zkoušky, což je příležitost k tomu, aby žák dokázel, jak si poradí se složitostmi české mluvnice a pravopisu. A nezřídka bývá vystaven i různým "chytákům". Často jde o hodně; není proto divu, že se do věci vloží taky rodiče a své dítě hájí před zkoušejícím i neodbornými argumenty, pokud je dovedou použít.
         Nedávno jsme měli rozhodnout spor o to, jak se má správně napsat věta ze zkušebního diktátu Děti se vrátily z výletu nabité dojmy - jedna stran předpokládala, že ve slově nabité má být měkké i, druhá naopak požadovala y tvrdé. Obyčejně se v těchto rozmlouváních nezabýváme pravopisem, ale toto není jen věc pravopisná: matou se tu dvě různá slovesa, lišící se i některými tvary a samozřejmě hlavně významem. Sloveso nabít, v 1. osobě nabiju (s měkkým i) tu znamená naplnit, napěchovat: dělostřelci dříve nabíjeli, pěchovali hlavně kanónů střelným prachem, hlediště může být neplněné, až nabité diváky a baterie auta musí být řádně nabitá elektrickým proudem. Naproti tomu sloveso nabýt, nabudu, nebo také méně formálně nabydu - s tvrdým y - znamená získám, stanu se držitelem. Lidé lety nebydou zkušeností a někteří také majetku. Rozdíl je tedy ve vazbě: nabít baterii má, jak je videt, předmět ve 4. pádě, nabýt majetku v pádě 2. Ale postupně se tu objevuje i 4. pád, lze tedy nabýt majetek - a tak utratit majetek nabytý. Jsou tedy mluvnické vlastnosti obou sloves na první pohled stejné.
         Ale jen na první pohled. Základní rozdíl je v tom, která podstatná jména do jednotlivých míst pro doplnění tohoto problémového slovesa nabít/nabýt vstupují. Ve větě děti nabudou dojmy - s tvrdým y - je jméno děti v 1. pádě, tedy je podmětem: u trpného příčestí proto bude v 1. pádě slovo dojmy, zatímco slovo děti bude v pádě 7.: dojmy nabyté dětmi, tj. získané. Naproti tomu u nabít s měkkým i půjde v příčestí o schéma opačné: děti (1. pád) nabité - naplněné, dojmy. Slovo dojmy je tentokrát v 7. pádě. Základní, činná věta je možná trochu podivná: někdo - příroda, výlet - nabil děti dojmy. Jde ovšem o metaforu, poněkud otřelou, ale běžnou, býváme nabiti i nápady, pocity, energií. To je mluvnický výklad toho problému. Pro žáčka to není snadné - a leckterý dospělý by možná taky na tom ztroskotal.
         Když tak o té pravopisné lěčce přemýšlíme, napadá nás jen jedno: zkušený pisatel užije jen toho slova, které dobře zná a umí správně napsat. V opačném případě se tomu jazykovému úskalí vyhne a zvolí jinou formulaci. Jsme si jisti tím, že děti ta obě slovesa a jejich vazby také znají? A nejsme příliš krutí, jestliže v opačném případě jim nedáme možnost se zachovat stejně?

Nefotbaluschopný močál

         V dnešním rozmlouvání zalistujeme v češtinářském zápisníku, který zrcadlí různé zvláštnůstky jazyka našich dnů. Tentokrát to tedy bude směs drobných pozorování, přesto ale ne nedůležitých.
         V posledních týdnech se obohatil slovník našich sdělovacích prostředků o podstatné jméno kredibilita - slyšeli jsme např. v rozhlase, že utrpěla kredibilita Washingtonu, když Spojené státy zasáhly do izraelsko-arabského sporu stranícím vetem. Posluchači nepomůže žádný slovník češtiny, ani velký Akademický slovník cizích slov, a pokud nezná latinu, musí hádat ze souvislosti. Ještě že jeden z našich politických představitelů rád takové slovo užije, ale pro jistotu připojí hned český ekvivalent. Před časem jsme od něho slyšeli, že negociační pozice je vyjednávací. Ani tentokrát nezapomněl poznamenat, že slovo kredibilita znamená totéž co důvěryhodnost. Nejsme proti přejímání cizích slov, ale je zřejmé, že v tomto jde jen o těžko obhajitelné nahrazování významově průzračného českého slova cizojazyčným ekvivalentem bez rozumného důvodu.
         To slovo důvěryhodný nás vede k poznámce o jednom šířícím se slovotvorném poblouznění. Důvěryhodný je příd. jméno utvořené mechanickým spřažením částí slovního spojení hodný důvěry v jediné slovo; v češtině je takových víc, např. ctihodný, divuplný, senzacechtivý, práceschopný - to uvádíme jen taková, kde první složka je ve 2. pádě. Záporný protiklad se zpravidla tvořil tak, že se popíralo přídavné jméno ve slovním spojení výchozím, ne jinak. Významovým opakem slova práceschopný bylo tedy spojení neschopný práce. Snad jedinou výjimku, kdy se záporka ne- předsunovala před složené přídavné jméno, představovalo slovo nedůvěryhodný, ale tu bychom mohli oprávněně předpokládat také výchozí spojení hodný nedůvěry. Snad až naší nové demokracii se zalíbilo slovo neusnášeníschopný, i když spojení schopný usnášení zní už trochu jako parodie. Ale tím jako by se otevřela stavidla pro tvoření novýchj slov se složkou -schopný a záporkou, která už nijak vysvětlit nedovedeme. Slyšeli jsme od jednoho vysokého vojenského činitele v televizi příd. jméno nestřelbyschopný - když je řekl, sám se té podivnosti zasmál. Bohužel docela bez úsměvu pak nedávno kdosi pravil, že déšť změnil hřiště v nefotbaluschopný močál.

Zdeněk Hlavsa

Ruská princezna, nebo krásná podvodnice?

         Je známo, že mnozí lidé tak prožívají děj hry, filmu nebo televizního seriálu, že jim herci (zvláště ti dobří, kteří roli zvládnou přesvědčivě) s předváděnou postavou zcela splynou, fikce se stane pro ně skutečností. Z toho plynou historky až neuvěřitelné (herce Chudíka lidé žádají o radu nebo recept - je to přece dr. Sova z Nemocnice na kraji města). O Miloši Kopeckém říkala babička: "Nemám ho ráda, je to takový podvodník." A to jenom proto, že před rolí dr. Strossmayera představoval opravdu většinou záporné typy. To všechno jsou známé věci, ale co řekneme tomu, když v novinách, které stručně charakterizují televizní programy, čteme: Je I. Bergmannová ruská princezna, nebo jen krásná podvodnice? - V ohrožení života dokáže hudební skladatel L. Sobota napsat skvělé hity. - Jaroslav Marvan musí nečekaně zorganizovat cirkusové představení.
         Podobným případům jakžtakž rozumíme, protože jmenované herce dobře známe, jejich jména nás zorientují v realitě natolik, že si domyslíme, že I. Bergmannová není ani ruská princezna, ani krásná podvodnice, ale slavná herečka, která princeznu hraje. Stejně tak pochopíme, že L. Sobota není skladatel hitů.
         Horší orientace bude v jiné větě, už poněkud zavádějící, protože se realitě blíží ("Co když je to pravda?" - "Psali to v novinách" bývá argumentem); Manželství J. Brejchové a V. Brodského bylo spokojené, ale jen do chvíle, než jim počítač našel ideální partnery. Leckoho, kdo ví, že J. Brejchová a V. Brodský byli skutečně manželé a že se pak rozešli, taková "informace" může zmást stejně jako věta z tisku J. Travolta netušil, že ponižující práce vymahače dluhů mu jednou otevře dveře do Hollywoodu, popř. sdělení, že bývalá herečka, nyní alkoholička J. Fondová se ráno probudí vedle mrtvého muže, či informace, že bývalý legionář A. Delon chce najít a potrestat vraha svého přítele.
         V krajním případě křížení obou rovin sdělení (totiž informace o předváděném příběhu a o hereckých osobnostech s osobními jmény, která je představují) doplní obrazová dokumentace a pod snímkem najdeme větu: Řidiči kamionů P. Fonda (foto!) a J. Reed vyrážejí do boje proti zločineckému gangu.
         Určitý druh informace, má-li být jasná a sdělná, má také určitou předpokládanou formu. V uvedených případech nebylo třeba šetřit tolik místem, ale paralelně uvádět obě jména - herce i jím ztělesněné postavy - a důsledně oddělovat v textu obě pásma, totiž děje příběhu a jeho filmového ztvárnění. Příkladem takové dobré formulace je věta (také z programu LN): Titulní hrdinkou australského snímku je desetiletá dívenka (hraje ji Rebecca Smatová), jejímž idylickým světem otřese náhlá smrt milované babičky.

Jaroslava Hlavsová

Slevnit, dobít...

         Dnes chci v našem pořadu o češtině poděkovat za upozornění na některé pravopisné chyby v tisku.
         Za první výstřižek děkuji paní J. Matějčkové, která si všimla v jednom březnovém čísle MF Dnes inzerátu firmy AutoCont, která slibuje, že její počítač umožní telefonovat přes internet a tím "dramaticky slevní všechny hovory". S pravopisnou chybou (s místo náležitého z) u slovesa zlevnit, tedy "učinit levným", se setkáváme poměrně často. Je to v rozporu s pravidlem o psaní sloves dokonavých z přídavného jména s významem "učinit nebo stát se tím, co znamená slovo základové", podobně: nechutný - znechutit , nemožný - znemožnit, přísný - zpřísnit, kapalný - zkapalnit apod. Není to pravidlo nové a celkem dobře si je pamatujeme. Proč chybujeme ale ve slově zlevnit a píšeme často s? Protože se tu plete sloveso podobného významu, avšak utvořené jinak, totiž slevit - "poskytnout slevu". Zde je opravdu s, není tu "změna stavu", jak se říkalo.
         Když už mluvíme o psaní se s na začátku slova, připomeneme ještě, že slovo strnulý se píše pouze se s a že rozlišujeme správu ve významu "vedení", řízení něčeho psanou se s a zprávu "informaci" se z
         Druhý výstřižek odcituji celý: "Měli jsme představu, že dobyjeme svět, že z Elánu uděláme něco úžasného, ale za železnou oponou se to absolutně nedalo. Dobyli jsme Československo, Rusko, NDR, Bulharsko, ale víc jsme nemohli."
         Před časem jsem zaslechla v televizním dabingu větu: Měla veliký talent, všichni si o ní mysleli, že dobije svět. (Protože věta byla zachycena v mluveném projevu, nevím, jestli tvar směřoval k slovesu dobít s i nebo dobýt s y.)
         Už děti ve škole se učí o rozdílu mezi dobýt s y, tj. "zmocnit se něčeho", např. dobýt města (nebo město) - nebo "dosáhnout něčeho s úsilím", např. dobýt svobody, a proti tomu dobít s i v různých spojeních, např. "přestat bít": srdce dobilo, hodiny dobily (tj. "dotloukly"), popř. "ubít" - dobil zvíře sekerou, nebo "doplnit elektrickým nábojem" - dobil akumulátor.
         Tato dvě homonymní (stejně znějící) slovesa dobýt a dobít však mají některé tvary odlišné; dobýt s y ve významu "dosáhnout" má tvary budoucího času dobudu, dobudeme (popř. hovorové dobydu, dobydeme) a rozkazovací způsob dobuď! Naproti tomu sloveso dobít s i (tj. "dotlouct") má tvary budoucího času (formou ovšem přítomné, jako je tomu u jiných sloves dokonavých) - dobiju, popř. dobiji, a rozkazovací způsob od téhož základu dobij, dobijte.
         Vidíme tedy, že v té televizní větě ona dívka s talentem, o níž mysleli, že dobije svět, by ho dotloukla, dorazila, zničila. Překladatel, autor dabingu, který měl jistě na mysli, že svět získá, že si ho podmaní, tedy dobude, popř. dobyde, si prostě spletl dvě slovesa v češtině homonymní a záludná nejen tvaroslovně, ale také po stránce pravopisné, což dobře znají z diktátů naši školáci.

Jaroslava Hlavsová

Celer, nebo cerel?

         V tomto ročním období bude vhodné povědět něco o tom, odkud k nám přišly názvy plodů, které zahrádkáři a pěstitelé sklízejí. Samo slovo zelenina je novější, jako souhrnný název vzniklo až za obrození. Názvy jednotlivých druhů jsou však staré, původem jsou zakotveny často až ve staré řečtině a latině a složitě k nám doputovaly přes italštinu nebo němčinu.
         Nemusíme zrovna hledat na trhu třeba exotické artyčoky, jejichž pojmenování začíná v arabštině a cestovalo k nám přes jazyky románské. České lidové písničky dosvědčují oblibu kořenové zeleniny: třeba východočeská "Záhon petržele, záhon mrkve". Přesně vzato, ve východočeském nářečí se říká tak jako ve staré češtině petružel; jméno bylo přetvořením latinského petroselinum, slova původu řeckého. Je to název blízký jménu jiné kořenové zeleniny, celeru, lidově také cerelu. Naše spisovné celer je ale vlastně z nářečí němčiny a ještě dříve z italského lidového názvu seleri. Nářeční názvy sedláků na trhu přešly tedy hranice a společnš směřují k jednotnému východisku: je to zase latinské selinum (z řeckého selinon), které už bylo v základu slova petržel. Ale mrkev, starobylý název známý všem Slovanům, je podle etymologů patrně slovo praevropské.
         K základním druhům zeleniny patří i cibule. Tak jako jí podobný pór či pórek má zase jméno původu latinského. Latinská zdrobnělina cepula se k nám dostala přes staroněmeckou podobu Zibolle, pór pochází přímo z latinského slova porrum.
         Zajímavý internacionální původ má české rajče. Název rajské jablko je překlad německého Paradiseapfel. Paradies - ráj - je zase ze slova latinského (paradisus), které tak jako předloha řecká znamenalo vlastně zahradu (rajskou zahradu). I česká ředkvička, která vypadá docela domácky, má jméno původu latinského. Na rozdíl od všech ostatních slovanských jazyků jen čeština užívá název zdrobnělý. Ten souvisí s německým Rettich, ale také s latinským radix - "kořen". I další latinské slovo, spinachium (původu persko-arabského), najdeme snadno v různých evropských jazycích, a také v českém slově špenát. O salátech se české lidové písničky zmiňují také, i když víme, že u nás nebyl výběr zrovna pestrý. V jedné se zpívá: "Salát vokurkovej, ten je tuze dobrej." Ta okurka měla cestu trochu zláštní - k nám přišla přes polštinu z řeckého anquron; ale i sám název salát stojí za zmínku. Často tím myslíme totiž ten základní, tedy tzv. hlávkový (podobně jako anglické cabbeqe lettuce). Salát je slovo celoevropské, k nám se dostalo opět z němčiny; v italštině salata je vlastně nasolená zelenina a sale je z latinského sal - "sůl". Dnešní čerstvé zeleninové saláty nebyly totiž obvyklé, spíše se jedla zelenina vařená nebo naložená.

Jaroslava Hlavsová

Když vodička pryjská...

         V létě přijde vhod každému výletníkovi občerstvení u lesní nebo polní studánky. Zdroje nezávadné vody jsou ale bohužel stále vzácnější, právě tak jako prastaré výrazy, které je v lidovém jazyce označovaly.
         Studánka bývá obvykle na stinném místě, které ani v parnu nevysychá. V jejím jméně slyšíme jméno její vlastnosti - studený. V starších dobách se říkávalo studénka nebo studýnka, tak jak to dosud dokládají místní jména. V jižních Čechách se užívalo i slovo v rodě mužském, studánec, a to připomíná i další tamní výraz odvozený od slovesa temeniti - prýštit, pramenit ze země, staročeský temenec či tymenec. Tak se označuje sice také mokré místo, ale s pramenem jen občasným, s vodou nahromaděnou spíše po dešti. Takovému mokrému místu na opačné, severovýchodní straně Čech říkají vejvar, vejřeviště nebo vejveřiště, tedy místo, kde voda ze země vyvěrá na povrch. Na Chodsku "vodička pryjská", jinde prejští. Místo, kde je občas mokro, je pak vejprysk.
         Zajímavé "vodní" slovo je zřídlo, známé nám z lázeňských míst, ale také - v lidové podobě žídlo - z českých i moravských nářečí. Žídlo je původně ústí, otvor do nádoby, ale také otvor do země, z kterého voda vyvěrá. Přeneseně pak je to nejen místo, ale i sám pramen vody, nebo - básnicky - zdroj čehokoli jiného, například zřídlo vědomostí, nesváru apod. Zřídlo je slovo velmi starobylé a jeho souvislosti sahají až do doby praslovanské.
         Vraťme se ale ještě k vodě dobré, pramenité, čili - jak se říkalo v Podkrkonoší - strumenné. Slovo strumen nebo strůměj tam znamenalo totéž co pramen, které připomíná stejným zakončením -en. Pradávný základ slova strumen zněl sreu a znamenal "téct". Dodnes ho najdeme i ve slově ostrov, což vlastně je "místo obtékané vodou". Západoslovanské slovo strumen, známé z polštiny i z lužické srbštiny, připomíná ze Slezska báseň Petra Bazruče: "Strumeně seskočí z hor, rozlítí se Ostravice," a také slezské místní jméno Strumeň, které zachytil v minulém století Jungmannův slovník. V jiném prostředí se význam tohoto starého slova trochu posunul. Na Rychnovsku nebo v řeči starých vorařů býval strumen "proud vody tekoucí přes splav" nebo "peřej", na Mělnicku "dlouhá tůně", jinde jezírko z bývalého pramene řeky. Na závěr ještě připomenu písničku z Podkrkonoší:
         Strumka, strumka, strumka,
         zelená je louka.
         Vždyť opravdu tam, kde je strumen nebo strumka, je louka svěží a zelená a lidé se tam rádi napijí čerstvé dobré vody.

Jaroslava Hlavsová

Z vodáckého slovníku

         K létu patří vodní sporty, kromě jiného také veslování. Dnes už se téměř neužívá slovo skul, skulér, původem z angličtiny (scull znamená "veslo" nebo "veslovat párovými vesly"). Výslovnost u nás je tradičně podle podoby psané, neříkáme "skal" jako v angličtině. Jeho funkci převzal jiný anglický termín - skif, který označuje úzký člun pro jednoho nebo více veslařů. Jazykově je zajímavý nejen germánský původ slova (skip) a samozřejmá souvislost s německým Schiff - loď, ale pro češtinu je tu příznačná hlavně ta dvojí (anglická i německá) cesta převzetí. Šíf dnes už sice mezi slova spisovné češtiny nepatří, ale v 19. století to bylo slovo tak běžné, že ho Josef Dobrovský vybral pro svou mluvnici jako tvrdý vzor mužských jmen (dnes hrad).
         Podívejme se ale i na další vodácké výrazy, například na ty, které označují náčiní k pohánění lodí, tedy vesla - to jsou ta připevněná, například na pramici, a pádla, která jsou volně v ruce, například u kánoe nebo kajaku. Staré slovo veslo je výraz všeslovanský a jeho základ je společný různým slovům evropských jazyků: mezi nimi je i naše vézti, anglické way a německé Weg (cesta). Naproti tomu slovo pádlo, které zní tak česky, je přejaté z angličtiny (paddle - veslo) a zakončení má podle slova veslo. Není tedy tvořeno příponou -dlo, která je v češtině pro jména náčiní příznačná.
         Kajak je lehký eskymácký, původně kožený člun. S jeho napodobením přejali sportovci do moderních jazyků i eskymácký název. Nejzajímavější přejímkou je ale slovo kánoe (pozor - píšeme bez j!), označující lehký člun s pádly, původně indiánský. Přišlo k nám z jazyka karibských indiánů prostřednictvím španelštiny; první jeho záznam je už od Kryštofa Kolumba. Ve slovnících dnes nenajdete zastarávající slangovou podobu keňa (dřív i v nesklonné podobě to keňú), která jako jiné sportovní výrazy se k nám dostala z angličtiny i s patřičnou výslovností. A protože indiánská kánoe byla člunem dlabaným ze dřeva, vzpomeneme si na stejně dlabané čluny starých Slovanů. Není to zajímavá shoda? Samo slovo loď (staročesky ta lodí) najdeme nejen ve všech jazycích slovanských , ale s významem "dlabané koryto" má příbuzné výrazy i jinde, zvláště na severu. Ta významová spojitost dosvědčuje, že i naše lodě byly původně věci dlabané z kmene stromu. Právě taková veliká loď byla u nás nalezena při bagrování labského řečiště u Kolína a teď ji můžeme vidět jako vzánou památku z 10.-11. století v Národním muzeu v Praze. Etymologové soudí, že loď patří mezi slova praevropská, tedy ta, která kulturněhistoricky Evropu spojují. Z jednotlivých druhů lodí jen pramice má domácí název slovanský. Z češtiny pak přejala výraz Prahm i němčina. Je tedy vidět, že po vodě necestují jen lidé, ale i slova, která lodě označují.

Jaroslava Hlavsová

Studium neboli snaha

         S počátkem letošního roku nastala pro všechny žáky a studenty spousta práce a snažení, jak ukazuje sám název: studium je latinsky "snaha" a je odvozeno od slovesa studere - "snažit se, usilovat". Ve středověkých slovnících mistra Klareta najdeme sice překlady - studium jako "snažeň" a student jako "snažec", ale protože univerzita mluvila a psala převážně latinsky, tyto výrazy se neujaly. Slova, která souvisejí se studentským prostředím, pocházejí v evropských jazycích vůbec často z latiny, která byla dlouhou dobu mezinárodním jazykem vzdělanosti a vědy. U nás je teď latina jen slavnostním jazykem proslovů a tradičních formulí, např. promočního slibu Spondeo ac policeor. Ale to už jsme u promoce, a ještě jsme nesložili maturitu nazývanou zkouškou dospělosti, protože latinské maturitas znamená "zralost". Maturita je předpokladem pro další studium na technice nebo na univerzitě. Slovo technika znamená vlastně "dovednost" a přejali jsme ho z řeckého techniké přes německé Technik. Jak latinské slovo univerzitas - "všeobecnost" napovídá, měly univerzity obsáhnout veškerou vzdělanost, která se tu pěstovala na fakultách. I slovo fakulta je z latiny a znamená "možnost", tedy možnost výběru oboru vědění. Ty obory se vyvíjely a s pokračující specializací dále dělily. Například přírodovědecká fakulta se od filozofické fakulty na Karlově univerzitě oddělila až za první republiky. Dříve měly některé obory je zvláštní katedru, česky stolici. Tento překlad řecko-latinského slova se na českých předválečných univerzitách užíval ve významu "obor".
         V latinské terminologii vysokých škol bychom mohli pokračovat tituly vysokoškolských učitelů a funkcionářů profesor, asistent, rektor, děkan, ale také například názvem studentské jídelny menza (latinsky mensa - "stůl"). Akademické tituly bakalář, magistr i doktor se udělují slavnostně na promoci. Americké univerzity označují tento slavnostní akt jiným slovem z latiny: graduation. Graduovat znamená "udělit akademickou hodnost" - i u nás je běžný výraz postgraduální (tj. další, popromoční) studium. Všechna ta slova souvisejí s latinským gradus, "stupeň" a s obřadem promoce souvisí i řada dalších latinských výrazů: v průvodu kráčí promotor, rektor, profesoři i pedel (jakýsi "fakultní školník", slovo je ze střední latiny a původně označovalo soudního posla). Všichni jsou oděni v barevných talárech (latinsky to byla tunica talaris); varhany hrají Gaudeamus igitur, iuvenes dum sumus (tj. "Radujme se tedy, dokud jsme mladí"). Zajímavý původ má latinské slovo academia, jež dnes označuje vědeckou a vzdělávací instituci: původně řecké slovo akademeia bylo jméno olivového háje na okraji Athén, v němž řecký filozof Platón vyučoval své žáky. A takové učené společenství se pak stalo obecným pojmenováním vědeckého učiliště.
        
        

Jaroslava Hlavsová

Václav, Vašek, Venda, Venouš, Véna...

         Při příležitosti státního svátku zasvěceného patronu české státnosti, svatému Václavu, se v jazykovém koutku můžeme zamyslet nad tím, jaká byla pračeština doby, kdy historický kníže Václav vládl, tj. v první polovině 10. století. Důležité jsou tu dokonce rozdíly hláskové, protože tehdy existovaly v češtině ještě takzvané nosovky (ty má například dnešní polština). Dokladem jejich tehdejší existence je samo jméno Václav, latinsky přepisované jako Venceslaus (nikoli Vaceslaus). V češtině té doby existovaly také takzvané jery, velmi krátké nerozlišené samohlásky, které se později nahrazovaly v různých slovanských jazycích různými samohláskami. To pak slovanské jazyky výrazně odlišilo. Místo těchto jerů má v určitých pozicích ve slově od těch dob čeština samohlásku e (proto říkáme např. den, sen, domek, oves, ve dne, se psem, ve slovenštině je ale ovos, ale také vzpomeňte, že na cestách v Chorvatku slyšíte pozdrav Dobar dan!).
         Ale vraťme se k jménu Václav, stojí za to. Patří k našim jménům nejčastějším (náhodným dokladem jeho obliby je například jméno Václav u českých předních politiků). Má asi 140 různých domácích podob a odvozenin, jež se užívají nejen jako jméno křestní, ale jež známe i jako příjmení. Jmenujme aspoň některé: Václavík i Václavek, Vašek, Vacek, Vachek, Váňa, Vaněk i Vaněček, Vašík i Vašíček, Váša, Vašák, Vašata i Vašátko, Vašica, Vachulka, Vaca i Vacula atd. Mezi nejběžnější domácké tvary ale patří dodnes Venda, Véna, Venouš a Vašek.
         Jméno Vácslav znamená "víc slavný" a má paralely nejen v latinské podobě Venceslaus (od ní je odvozeno i německé Wenzel), ale ve všech evropských jazycích. Jednou zajímavostí z evropské neformální kultury je anglická vánoční koleda Good King Wenceslas o českém dobrém králi Václavovi; v Anglii je velmi populární svatoštěpánskou koledou a liči Václavovu dobročinnost, která má být vzorem pro všechny bohaté.
         Protože je populárnímu českému patronu u nás zasvěceno mnoho kostelů (jen v Praze kromě svatováclavské kaple na Hradčanech jsou to kostely v Dejvicích, Vršovicích, Nuslích, na Proseku a na Smíchově), máme tuto neděli příležitost slavit tradiční svatováclavské poutě a posvícení na mnoha místech. Když se leckde přidá i rodinná oslava některého z Václavů, jistě to bude příležitost k slavnostnímu obědu s přáním. I my tedy přejeme všem Václavům k svátku hodně zdraví a pohody.

Jaroslava Hlavsová

Zadejte se, prosím!

         S podzimem přichází i začátek nové společenské sezony a s ní taneční. Večer potkáváme mladé dívky (ze začátku s maminkami, z francouzštiny tradičně označovanými gardedáma - doslova "ta, která hlídá dámu") a mladíky v černém s večerní kravatou, takzvaným motýlkem. Stejnou metaforu v názvu této vázanky má i francouzština, kdežto některé jiné jazyky, například angličtina, ji označují prostě mašle (anglicky bowtle). V tanečních kurzech je vůbec hodně tradičního, počínaje už tím zdvořilým Smím prosit?, které se od tanečníka stále žádá. Mnohé evropské země nám tuhle tradici tanečních závidějí a víme, že u cizinců je o takovou výuku při jejich pobytech v Praze značný zájem. My si povíme aspoň něco o jazyce tanečních kurzů, přesněji o názvech tanců a jejich figur, s kterými se mládež setká. Zůstaneme zatím u těch oficiálních, bez ohledu na slangová označení (například figura zvaná zavináč připomene dnes nejen e-mailové adresy nebo kyselé ryby, ale také fakt, že se tanečnice navíjí při tanci na paži tanečníka).
         Společenských tanců, tzv. moderních, je celá řada: dělí se na standardní a "latinu", tj. původem latinskoamerické. Pro jednoduchost základních kroků se v tanečních začíná většinou výukou tance blues. (Dříve to býval tzv. one-step a two-step, česky "jednokrok" a "dvojkrok", protože u všech těchto tanců není třeba se otáčet, ale prostě kráčet, což ocení zvláště začínající tanečníci.) Blues je slovo, které v angličtině označuje melancholii, a právě takové jazzové melodie, původně severoamerických černochů, znějí i k tanci blues. Anglické názvy mají i další standardní tance - foxtrot (znamená to vlastně "liščí krok" - fox je anglicky liška) a jeho zvláštní soutěžní forma, tzv. quick-step; název je tu popisný - quick znamená "rychlý", právě tak jako tento tanec. Opakem je slowfox, pomalý tanec; zase se tu metaforicky připomíná již zmíněná liška (fox) a její plíživý krok. I u starší generace zůstává v oblibě tango a anglický walz. Jeho název píšeme jen původním pravopisem, i když má příbuzného v rychlejším rytmu - český valčík. Ten byl přejat ale prostřednictvím německým, z jména Walzer (souvisí se slovesem valiti, které má právě němčina v podobě walzen).
         A protože jsme zdaleka nevyčerpali ani názvy těch nejzákladnějších tanců, vrátíme se k atmosféře plesů a bálů i příště.

Jaroslava Hlavsová

Polku vymyslela česká služka

         V rozmlouvání inspirovaném začátkem plesové sezony (vz TR č.44 - pozn. red.) nesmíme zapomenout na slavný tanec a hudební styl s anglickým jménem swing, který ovládl taneční parkety třicátých a čtyřicátých let. Ten získal svůj název od anglického slovesa, které označuje kývavý a houpavý pohyb, pro swing charakteristický. Stále živý a oblíbený je i rokenrol (můžeme psát už počeštěně), jehož název je opravdu popisný (rock - houpat se a k tomu roll - točit). Na rokenrolovou hudbu se také tančí angloamerický tanec jive (píšeme také džajv) s trhavými temperamentními pohyby. Slovo jive označuje nejen tento tanec, ale původně je názvem hantýrky jazzových fanoušků a narkomanů. Odborníci jej neřadí mezi standardní tance, ale mezi tance latinskoamerické, jakými jsou rumba, samba a čača. Vrátíme se ale ještě k těm standardním.
         A teď k té "latině", jak se slangově říká skupině latinskoamerických tanců. Brazilská kývavá samba má název portugalský, rumba i čača (píšeme počeštěně, a to dohromady nebo se spojovníkem ča-ča) jsou názvy i tance kubánsko-španělské. U tance čača je název často opakován jako citoslovce, které závěr kroku výrazně charakterizuje, a ozývá se i v doprovodné taneční písni. Slovník předpisuje jen formu jména nesklonnou, ale, jak sami v tanečních uslyšíte, v praxi se skloňuje jako ženské podstatné jméno: bez čači, k čače, s čačou apod.
         Protančili jsme už s názvy tanců celý svět (a to jsme se nezmínili o názvech tanečních figur, často popisných nebo metaforických, například promenáda, vějíř, káča nebo točivá spina, poskokový jumping či kráčivé chassé); nezmínili jsme se ale dosud o stále živém českém národním tanci polka. Etymologové se převážně přiklánějí k názoru, že v době jejího vzniku, tedy ve třicátých letech devatenáctého století, tak byl pojmenován ze sympatií k polskému osvobozeneckému boji. Polku podle tanečních historiků vymyslela česká služka Anna Slezáková v Labské Týnici, tanec byl zapsán a rychle se rozšířil do salonů a tanečních sálů nejen v Praze, ale po celém světě. Populární polka Škoda lásky pomáhala vítězit spojencům v druhé světové válce a nedávno získala u nás v soutěži, kterou spoluorganizoval právě Český rozhlas, titul Píseň století.

Jaroslava Hlavsová

Když u rybníka "hoří"

         Jihočeská píseň o rybářích - tzv. pěšácích - sděluje, že "nastal už pro ně čas, aby už vyjeli a rybník Svět, Rožmberk, bošileckej Švancenberk s jinejma slovili". Výlov rybníka je zajímavá podívaná. Dodržují se při něm dávné rituály a síla tradice se projevuje i v jazykové stránce rybářského řemesla.
         Rybníkařské názvosloví je starobylé, některá slova z jazyka rybářů jsou až praevropská. Mezi ně patří například názvy sítí nevod a vatka - obě pocházejí se severoněmeckého Wate. Nevod je síť dlouhá až padesát metrů, vatka je síť menší. Jiná čtyřrohá síť upevněná na dlouhé tyči je čeřen. To slovo znali už středověcí rybáři a také Jan Amos Komenský ve svém díle Brána jazyků píše: "Rybář v jezeře a rybníku sítí rybářskou a nevodem, aneb smykem, v potoce sakem (čeřenem) a vrší loví." Slovo vrš, vrše později Jungmann vysvětluje: "Košík z vrbového proutí pro lovení ryb, který se proti proudu klade." Tímto slovem (v jižních Čechách říkali "ouvrž") označovali rybáři pevnou proutěnou síť v tzv. čapu (čap je jihočeská archaická podoba slova čep), tedy v zátce, která zajišťuje, aby ryby z rybníka neutekly. Slovo vrž (s ž) původem sahá až do praslovanštiny a souvisí s baltskými názvy pro prut - vrše se pletly z proutí a severští rybáři tu byli pro naše staré rybářské názvosloví vzorem. Komenský v citované větě zmiňuje také sak. To je slovo všeslovanské, které je pojmenováním rybářské sítě na rámu, tažené za dřevěnou tyč proti proudu (podobně jako čeřen). Sak souvisí s latinským označením sítě sagena a k nám ho přinesla němčina.
         Významné postavení rybářství dokládá hojnost rčení o rybách. Dodnes se například říká, že se někdo cítí jak ryba ve vodě nebo naopak jako ryba, kapr na suchu - shodná přirovnání má i ruština, angliština, němčina a francouzština. Říkáme také, že kouká, jako by chtěl vypálit rybník - a teď vzpomeňte, že při výlovu zazní známý povel "Hoří!". Na tohle zavolání si mohou přihlížející sami zadarmo nabrat do košíku zbylé menší rybky, které se mrskají na mělčině. A ještě něco: slyšeli jste jistě o někom říci, že běhá jak s keserem - tedy velmi rychle. Německý výraz keser označuje opět síť na bidle pro potřebu "sádeckých", kteří tou sítí rychle překládají ryby do sádek. Říkáme-li o někom uznale, že je to kabrňák, je původně kaberňák, tedy velký kapr k kaberny, hlubokého místa u hráze, kde opravdu jsou ty nejlepší kusy. (Slovo kaberna souvisí s latinským caverna - dutina.)
         Dnes často ironicky (i v politice) zazní pořekadlo, že kapři si sami nevypustí rybník. Ten pomyslný - v přeneseném významu "dobré bydlo" - jistě ne. Těm pravým kaprům ho jihočeští porybní nedávno vypustili pro naše vánoční hody.

Jaroslava Hlavsová

Vychladlá a přitom ještě teplá

         V těchto rozmlouváních se většinou zabýváme jevy, které můžeme pozorovat v jazyce novin, rozhlasu a televize. To proto, že takový jazykový projev má velké množství adresátů, a tak ovlivňuje jejich komunikační zvyklosti, normu češtiny. Ale ve stejné míře t o platí i o jiných textech určených veřejnosti, např. o pracovních návodech. I ty často zasluhují kritický komentář - nezřídka proto, že jde o překlady z cizích jazyků. Je až s podivem, že si výrobci neověří u rodilého mluvčího, zda je text výstižný.
         Tak návod na přípravu želé na dorty, který se nám dostal do ruky, doporučuje postupovat tak, že prášek povaříme s ovocnou šťávou, načež vzniklou tekutinu - a teď citujeme - "necháme vychladnout a ještě teplým želé zalejeme ovoce na dortu". Ale hmota vychladlá nemůže být zároveň teplá; ta věta ukazuje, že původce českého textu nedovedl dostatečně využít možností, které nám čeština dává, pokud jde o význam a tvoření slov. Přesnější by bylo napsat "necháme chladnout, ale ještě vlažným želé zalejeme ovoce". Pak by jistě kuchařka správně pochopila, jak má postupovat.
         Nelogičnost uvedené věty vyplývá z neznalosti toho, jaký protiklad tkví ve významu slov vychladnout a teplý. Do obdobných nesnází mohou zavést i zkušeného stylistu výrazy s významem množství. V novinách, které pravidelně čtu, mě upoutal titu ek - Praha mezi nejlevnějšími velkoměsty. Pod obrázkem pak bylo uvedeno, že "česká metropole je podle britského výzkumu 150. nejdražším městem na světě". Při povrchnějším čtení jsme zmateni především tím, že Praha je zároveň charakterizována jako jedno z nejlevnějších velkoměst a vzápětí jako jedno z nejdražších. Po pečlivém srovnání obou formulací a pročtení doprovodného textu zjistíme, že tentokrát o nesmysl nejde - Britové sestavili pořadí hlavních měst podle výše životních nákladů, počína je nejdražšími; v tom žebříčku jich bylo seřazeno 120.Můžeme ale říct, že je to pořadí 120 nejdražších hlavních měst? Již spojení pět nejdražších logičtěji založeného Čecha trochu dráždí - vždyť 3. stupněm, slovem nejdražší, může být v princ ipu označeno jen jedno město, a což teprve 120? a kolik vůbec jich srovnávali, aby jich 120 mohli označit jako nejdražší?
         Ne nepodobná je formulace ve sdělení, které jsme četli ve stejném deníku, že KDU-ČSL je připravena navrhnout zkrácení parlamentních prázdnin na maximální možnou míru. Věcně by bylo správné použít přívlastku s opačným významem, na minimální možno u míru, tj. na míru nejmenší. To spojení maximální míra se má totiž vztahovat ne k délce prázdnin, ale k "vydatnosti" zkracování, která by měla být maximální, tedy by se měla uskutečnit v maximální možné míře. Když už bychom v té větě slovo maximální chtěli mít, pak by bylo náležité a srozumitlené říct, že navrhují prázdniny maximálně zkrátit, a to na nejmenší (nebo minimální) možnou míru.

Sázekchtivý, uměnímilovný, barvoslepý...

         Poslední měsíce byly ve znamení vzrušených politických a sportovních událostí, a tak se zastavme u dvou jazykových drobností s nimi spojených. V jedné zprávě z hokejového světa jsme mohli číst o sázkuchtivých fanoušcích, To slovo sázkuchtivý nás zarazilo. Nenajdeme je v žádném slovníku češtiny, ale to není pravý důvod rozpaků. Existují slovotvorné postupy, které jsou ustálené a můžeme je ad hoc uplatnit na český jazykový materiál, pokud je to slovo užitečné. Slov s komponentem -chtivý je v češtině nemálo: bojechtivý, slávychtivý, ziskuchtivý atd. Jsou to všechno tzv. nevlastní složeniny, které vznikají pouhým mechanickým sražením dvou slov, tvořících jinak slovní spojení: bojechtivý je ten, kdo je chtivý boje, sláv chtivý člověk je chtivý slávy, ziskuchtivý je chtivý zisku. Potíž je v tom, že podstatné jméno, které je první částí složeniny, je u vždy ve 2. pádě: tedy ti fanoušci jsou chtiví sázek, proto správná podoba by byla sázekchtivý, nebo chcete-l i sázkychtivý. Proti takovéto složenině bychom neměli námitek. Ale tvar sázku je nepochybně 4. pád, tedy podoba sázkuchtivý je utvořena nesprávně. Snad tu působilo jako vzor přídavné jméno ziskuchtivý, kde první základ je na -u zakončen, ovšem proto, že jde o podst. jméno zisk, u něhož je tato koncovka v 2. pádě náležitá. Připoměňme ještě, že první komponent složeniny tohoto typu nemusí být ve 2. pádě, pokud druhá část má ve slovním spojení doplnění v pádě jiném : pravděpodobné je to, co je podobné pravdě - tvar pravdě je 3. pád. Ale 2. pád převažuje: pozoruhodný, uměnímilovný, láskyplný, lihuprostý. Nesmí nás mást, že u tzv. vlastních složenin, tj. takových, kde p rvní částí složeniny je jen slovotvorný základ, mezi komponenty vstupuje samohláska jiná než pádová koncovka; skoro vždy je to - aspoň u tohoto typu složenin - samohláska o: např. přídavné jméno barvoslepý se skládá ze základu slova barva a přídavného jména slepý; žádný tvar slova barva přitom nekončí na -o.
         A nyní ta drobnost z politiky. V jedné diskusi jsme slyšeli místopředsedu vlády. když řekl: Počkáme si na návrhy našich partnerů, kteří - jak doufám - předchozí diskuse slyšeli pečlivě. V psaném projevu, který umožňuje pozornější kontrolu stylizace , by se asi opravil. Řekl by, že pečlivě poslouchali, nebo dobře slyšeli. Proč nám to spojení pečlivě slyšeli vadí? Příslovce pečlivě může rozvíjet, a tím i významově kvalifikovat sloveso s významem akce, tedy záměrné vědomé či nnosti; jestliže je jejím nástrojem sluch, pak tomu odpovídá sloveso poslouchat. Naproti tomu slovesem slyšet se označuje děj nezáměrný, kterým je subjekt zasahován. Můžeme slyšet zvuk, řeč neúmyslně, náhodou, dokonce neradi. Můžeme dokonce poslouchat, ale neslyšet.

Zdeněk Hlavsa

-ský, -ská, -ské...

         Některé dotazy posluchačů věrně odrážejí měnící se cyklus ročních dob. Tak například dopisy, týkající se místních jmen, jsou svědectvím vašich letních cestovních zážitků. Dnes se budeme věnovat přídavným jménům odvozeným od jmen míst nebo zemí. Do tohoto okruhu problémů patří možnost tvoření "kratších" podob adjektiv typu boskovský (od Boskovice), pardubský (Pardubice), vsatský (Vsetín). Všechny tyto a další formy přídavných jmen jsou jen regionální, sice v kraji běžně užívané, ale spisovné nejsou. V oficiálním textu užíváme jen podob jako boskovický, pardubický, vsetínský. Některá přídavná jména odvozená dvojím způsobem od cizích jmen jsou stylově odlišná. Jde tu zpravidla o podoby starší, dožívající jen v ustálených spojeních, a nové (zpravidla kratší), užívané v oficiálních novodobých kontextech. Vzpomeneme například z historie středověké literatury tzv. Trojánskou kroniku (to byly řecké báje o válce trojské), která byla mimochodem naší první tištěnou knihou, dále řád maltézských rytířů (podobně maltézský kříž), dnes ale užíváme adjektivum maltský (od jména ostrova Malta), zvonky nebo litanie mají přívlastek loretánský, dnešní odvozenina od jména italského Loreta je jen loretský. Šikmá věž v Pise je ale dosud označena náležitě jen pisánská a naopak kratším adjektivem sardský označujeme věci, které se vztahují k ostrovu Sardinie, jehož obyvatelé jsou Sardové a jazyk sardština (ne sardinština). Od jména německého Gotha je častější přídavné jméno gothský, a přece říkáme stále gothajský salám. V tomto spojení se starší podoba stále užívá a je také spisovná. V případě odvozeniny od jména norského hlavního města Oslo máme na vybranou možnost oslovský i oselský, které se někomu zdá divné pro stejné znění s českou podobou od osel. Také připomeneme dvojí možnost tvoření odvozenin od jména Hercegovina, tedy hercegovský i hercegovinský, zatímco poloostrov je jen Istrijský, ne Isterský, jak někdy také slyšíme.
         Snad se někomu zdá, že v takovém odvozování přídavných jmen je chaos. Můžeme tedy shrnout, že vývojem jazyka obecně nabývají převahy podoby kratší. Kde nemá uživatel jasno, protože jde o odvozeninu méně častou, radíme nahlédnout do přílohy Slovníku spisovné češtiny nebo tzv. akademického vydání Pravidel českého pravopisu. A nakonec ještě odpověď pro paní Květu Pisárkovou z Olomouce. Ptá se na pravopis odvozených přídavných jmen typu vogézský (od francouzského pohoří Vogézy). Správně je jedině vogézský, suezský, sainttropézský (psáno dohromady!) apod.; všude je tu skupina souhlásek z-s (z zůstává od jména, s je z přípony -ský). Jinak je tomu u jmen, která mají v zakončení -s (např. četné "vsi" v českých jménech typu Kněževes) - tady je jedno s: kněževeský aj. Stejně bude psáno například efeský, peloponéský, indonéský, laoský, tuniský, texaský apod., protože jsou odvozena od místních jmen, která mají v zakončení -s.

Jaroslava Hlavsová

Než půjdete na vánoční trh..

         K vánoční atmosféře neodmyslitelně patří také vánoční trhy. Slovo trh a odvozenina tržní se v dnešní slovní zásobě významně uplatňuje: vracíme se k tržnímu hospodářství, sledujeme ceny na světových trzích. To je užití slova trh ve významu přeneseném, abstraktním ("obchodování"). Původní konktrétní význam se ale uplatňuje také, je to "místo prodeje", zpravidla dočasného, a to stánkového (dřív se říkalo, že trhovci se vykládají, stavějí boudy). Mimochodem - slova trhovec a trhovkyně se užívají už jen málo, s pejorativním příznakem, dnes se mluví o stánkařích.
         U nás rozvoj trhů ve městech, která měla trhové právo, začal ve středověku, ale sám výraz trh je starší, praslovanský a je znám i v ostatních slovanských jazycích. Uvažuje se také o možné souvislosti s asyrsko-babylonským slovem tangaru - "kupec". Města z trhů bohatla, zvláště z těch podzimních - výročních, tedy jarmarků (podle německého Jahrmarkt). První zprávu o rušném tržišti v Praze dal v desátém století Ibrahím ibn Jakúb, židovský obchodník z arabského Španělska. O trzích v Čechách v době pozdější svědčí místní jména: Trhové Sviny, Trhový Štěpánov nebo Trhová Kamenice, na Slovensku jména Trhovec, Trhovište nebo Trhové Mýto, v Polsku Nowy Targ; to, že byl pro trh vymezen určitý den v týdnu, doisvědčují místní jména Úterý nebo Sobotka, na Slovensku třeba Dunajská Streda nebo Rimavská Sobota. O konání trhů vypovídají i jména ulic a náměstí: v Praze byl do roku 1848 Koňský trh (dnes Václavské náměstí). Dodnes máme v Praze trh Ovocný, Uhelný a Tržiště, v Brně Zelný trh. S rozvojem výroby a obchodu se začaly pořádat i veletrhy jako speciální záležitost výstavní, podle oborů (např. strojní, knižní veletrh). U nás se poprvé mluví o veletrhu roku 1875 v časopisu Lumír, v článku nadepsaném Veletrh plzeňský.
         Slovo jarmark už používáme spíše citátově, mluvíme-li o trhu ve stylu doby minulé (často dnes bývá pořádán o pouti nebo posvícení staročeský jarmark). Jako expresivní výraz se slovo jarmark dostalo i do rčení o místě, kde je rušno, hodně hluku a lidí - jako na jarmarce. Stejná přirovnání má i němčina a angličtina, ruština tu užívá slovo z Orientu (přišlo z perštiny) - šum kak na bazare. K nám se z ruštiny dostalo slovo bazar také - jako název obchodu s použitým zbožím. Dnes už platí spíše o autech - autobazar, jinak se vracíme k starému výrazu vetešnictví. Speciálním označením pro trhový prodej veteše je bleší trh, pro trh neoficiální a pro nepoctivé obchodování se užívá spojení černý trh - v angličtině stejně: black market. Anglické slovo market proniká v nových spojeních i k nám, jsou to všechny ty super a hypermarkety, jak nazýváme prodej soustředěný do velkých center na okrajích měst. Stejně jako kdysi z němčiny přejaté jarmark i tato anglická market a marketing ("výzkum trhu") směřují ke stejnému východisku - k latinskému mercatus - "trh".

Jaroslava Hlavsová

Dobré léto 2002

         V silvestrovské noci si připíjíme slovy Na zdraví. Tak si připíjejí ve svých jazycích také třeba Francouzi, Italové, Holanďané, Arabové. Jiné přání vyjadřuje anglický výraz Cheers! - tak se připíjí na dobrou náladu, veselou mysl. Na pohodu připíjejí i v severní části Německa: Zum Wohl!, jinak je známější německé Prosit!, které má původ latinský a význam "Ať slouží!".
         Až odbije půlnoc, s rachejtlemi (to je jen expresivní obměna slova raketa) či petardami, které mají sice název francouzský, ale etymologické souvislosti tu nejsou moc pěkné, prostě s rámusem vstoupíme do nového roku 2002. Tenhle začínající rok se píše s malým n, zatímco jeho první sváteční den, 1. leden, se označuje názvem Nový rok. To připomínáme pro jistotu, abyste třeba tou drobnou pravopisnou chybou přátelům nepřáli šťastný jen ten první den roku.
         K novému roku nám přicházejí nejen gratulace od přátel, ale také blahopřání od různých organizací, které posílají poštou většinou jen novoročenky, tzv. P. F. (z francouzského pour feliciter - tedy "pro štěstí"). Jako pozornost přitom často dostáváme kalendáře nebo diáře. Kalendář i diář jsou slova latinského původu, jak to ostatně bývá u přejatých slov s příponou -ář, která je jen počeštěnou podobou přípony latinské -arius nebo -arium. Výraz diář - "deník" - je z latinského diarium, slova odvozeného od dies - "den". Slovo kalendář jsme přejali už ve středověku německým prostřednictvím (Němci mají formu Kalender). Původní je ale středolatinský výraz calendarius nebo calendarium. Zajímavé je, že stejně jako například slovo koleda i kalendář vlastně souvisejí s latinským pojmenováním prvních dní v měsíci, totiž calendae, staročesky prostě kalendy. (Tyto dny byly ve starém Římě veřejně vyhlašovány, vyvolávány a latinské výchozí sloveso calare znamená "vyvolávat".)
         Ale vraťme se k samotnému počátku nového roku. Byl to den přání dobrého léta, koled, by i přátelských "darů nového léta". Slova rok a léto měla totiž ve staré češtině stejný význam i užití. Dnes užíváme shodně jen tvary čísla množného (byl tam několik let i několik roků). Slovo léto v jednotném čísle označuje jen roční období a přeneseně i kruh na průřezu kmene stromu, roční přírůstek. O starším významu slova léto ("rok") svědčí nejen příslovce letos ("tento rok"), ale i slova jako letopočet, letopis i letorost, z kterého přesmykem vznikla ratolest. Najdeme je i v označení letopočtů, ve starším spojení léta Páně. A tak jako sám první den v roce je dnes Nový rok (psáno s velkým N), bývalo dřív Nové léto.
         Staročeská novoroční píseň ze 14. století vyjadřuje krásné přání: "Ó králi nebeský, uslyš lid svůj český, zbav nás núze této, daj nám dobré léto!" A to dobré léto, dobrý rok 2002, přejeme i dnes našim posluchačům.

Jaroslava Hlavsová

(Nejen) chlebem živ je člověk

         Často si říkáme, kolik věcí se v posledních letech zlepšilo; stačí si připomenout obyčejný chleba. Už to není jen standardní "šumava", ale řada druhů se spoustou obchodních přívlastků: někde mají domácí, jinde český nebo dokonce dědečkův, šafářův aj. Často je jméno odvozeno od místa pekárny, třeba železnorudský či horoměřičský. Všechny ty specifikace mají doložit individuálnost, zvláštní kvalitu. K dostání je ale často také chleba podle cizí receptury, například šrotový graham nese jméno amerického potravináře první poloviny 19. století.
         Jen málo názvů pekařských výrobků jsme vymysleli sami. Většina přišla z ciziny, ale už dávno. Sám všeslovanský název chléb je původu germánského a souvislosti tu jsou ještě širší. O bílém pečivu napsal J. A. Komenský: "Koláčů rozdílové jsou: žemle, žemličky, preclíky, oplatky, báby atd." Začneme popořádku: žemle je německé Semmel, což připomíná latinské slovo simila, "jemná mouka". I preclík měl stejnou cestu: německé slovo Brezel souvisí s latinským bracchium - "paže", protože toto pečivo opravdu tvarem připomíná paže složené křížem. Oplatka má název z církevní latiny: oblata znamená "obětovaná", je to tedy název hostie. Proto má dosud například slovenština v tom slově původní b - oblátka. My jsme ale výraz přejali prostřednictvím němčiny, která v některých krajích má výslovnost neznělou, tedy p. A konečně slovo bába. To ještě v 19. století běžně označovalo kulaté moučníky. Odtud i bábovka, což ovšem byla původně jen forma, ve které se bába pekla, třeba i pekáč. Slovo bába pak označovalo často teplá sladká jídla, proto vzniklo pořekadlo "jsou zticha jak s teplou bábou". Dnes je to přirovnání málo srozumitelné, ale vzpomeňte si, jaká je situace u stolu, když přítomní dostanou nějakou pochoutku - nastane nápadné ticho.
         Komenský ale zapomněl na housky a rohlíky. Ty jsou české a pojmenoval je jejich tvar. Houska připomíná staročeskou húsku (malou husu) a rohlík je odvozen od staročeského rohel - "rohatý", stejně jako německý název rohlíku Hornchen je vlastně malý roh; podobně i francouzský croissant je nazvaný podle půlměsíce. Název podlouhlého bílého chleba bageta vznikl z francouzského jména baguette (proutek, hůlka, ale také taktovka) a konečně i ten kornšpic je špičaté pečivo z celozrnného těsta. Zapomenout nesmíme na slovanský název koláč, původně pečivo velkých rozměrů, pojmenované podle tvaru kola, a dále na českou buchtu, jejíž jméno se rozšířilo i za hranice češtiny. Zajímavý je název pečiva z chlebového těsta dalamánek. Podle Jungmanna to byl název užívaný právě v Praze. Původně je to francouzské označení chelba německého: d'Allemand znamená "od Němce". Tak vidíte: nejen ty nové croissanty a bagety, ale i obyčejné dalamánky mají původ v tradičním názvosloví francouzské kuchyně.

Jaroslava Hlavsová

         Rozmlouvání o češtině vysílá stanice ČRo 2 - Praha v sobotu v rámci Dobrého
         jitra mezi šestou a osmou hodinou.